Když jsem se na podzim konečně rozhodl přihlásit na pražský maraton, zhrozil jsem se částkou, kterou organizátoři za účast chtěli. První vlnu registrací jsem nestihl a 1800 Kč jsem rozhodně platit nehodlal. Smířil se s tím, že si po pěti letech maraton v Praze tentokrát vychutnám pouze v televizi. Jenže uběhla nějaká doba a já se dozvěděl, že se tento maraton běží opět jako mistrovství ČR a že je možné běžet zadarmo při splnění kvalifikačních limitů. Limit byl 2:55 na maraton a to jsem v té době ještě neměl, ale loni jsem běžel pražský půlmaraton za 1:20:07 a to na kvalifikaci těsně stačilo.
Po loňském pražském maratonu, který pro mě dopadl naprostým debaklem, jsem to letos chtěl napravit. Loni to bylo způsobeno hlavně zraněním, které jsem dokázal vyléčit až těsně před maratonem. Ale letos jsem byl v plné síle, pro dobrý výsledek jsem udělal naprosté maximum. Ani s odstupem času si nemyslím, že jsem mohl udělat víc. Navíc jsem běžel v rámci mistrovství a chtěl jsem si to zasloužit. A taky jsem byl na billboardech součástí reklamy na tento závod.
Závodní den začal ranním focením v 8 hodin s početnou skupinkou svěřenců mého trenéra, kteří běželi maraton. Následně jsme se všichni rozprchli zahájit svoje předzávodní rituály. Já jsem rychle odnesl věci do úschovny, rozběhal se, stihl ještě rychlý záchod a pak už klusal do startovního koridoru. Tentokrát jsem měl poprvé koridor A a těšil se na to, že budu doslova na dosah Keňanů, ale díky neohleduplnosti ostatních byla v tomto koridoru i hromada pomalejších běžců, kteří tam vůbec nepatřili.
Přesně v 9 hodin závod odstartoval. Měl jsem přesně naplánované průměrné tempo 4 minut na kilometr, což by znamenalo čas zhruba 2:50 a hodně jsem si na tento čas věřil. Začal jsem trochu opatrněji a o malinko pomaleji. Kolem mě se doslova řítily davy přepalovačů zleva i zprava a já se nestačil divit. Ale to je na takových závodech asi normální. Snažil jsem se běžet hodně rozvážně, každých pár kroků se díval na hodinky a brzdil co to šlo. Těšil jsem se, až je budu všechny v závěru předbíhat. V tu chvíli jsem ještě netušil, že budu předbíhaný prakticky až do konce. A rozhodně se nejednalo jenom o štafety.
Do poloviny jsem držel krásné tempo okolo 4 min/km, což znamenalo půlku za 1:24:33 a vypadalo to velmi nadějně. Jenže už na 10 km jsem cítil, že to není úplně ono. Nebylo to nic výrazného a proto jsem si říkal, že to bude jen lehkou nervozitou. Bohužel časem to bylo horší a horší a tempo padalo. Nemůžu se vymlouvat na horko nebo vítr, tyto faktory určitě nebyly příčinou. Zkrátka mi došla energie. Tempo dokonce kleslo až na 4:45. Při takovém tempu jsem dobíhal v březnu stovku a cítil se snad líp než tentokrát. Až mě překvapilo, jak mi totálně odešly stehna.
| Vzdálenost | Umístění | Reálný čas | Celkový průměr min/km | Čas úseku | Úsek min/km |
| 5 Km | 193 | 00:20:06 | 4:02 | 20:06 | 4:02 |
| 10 Km | 179 | 00:39:55 | 4:00 | 19:48 | 3:57 |
| 15 Km | 170 | 01:00:00 | 4:00 | 20:05 | 4:01 |
| 20 Km | 164 | 01:20:09 | 4:00 | 20:08 | 4:01 |
| Půlka | 163 | 01:24:33 | 4:00 | 04:24 | 4:00 |
| 25 Km | 150 | 01:40:24 | 4:01 | 15:51 | 4:03 |
| 30 Km | 134 | 02:01:27 | 4:03 | 21:03 | 4:12 |
| 35 Km | 121 | 02:23:42 | 4:06 | 22:15 | 4:27 |
| 40 Km | 134 | 02:47:14 | 4:11 | 23:31 | 4:42 |
| Cíl | 133 | 02:57:12 | 4:12 | 09:57 | 4:31 |
V cíli jsem byl za 2:57:12, zhruba pět minut za osobákem. Celkově jsem se umístil na 133 pozici a v kategorii jsem byl 88. Čím víc času od závodu uplynulo, tím víc jsem s výsledkem spokojený. I čas pod 3 hodiny je slušný, i když mám určitě na víc. To si ale nechám na příště. Důležité bylo, že jsem nedostal křeče jako loni a krásně jsem se vypořádal s žaludkem. Ten pracoval naprosto perfektně. Možná jsem se měl jen více spolehnout na gely, protože jsem dal jen jeden v závěru a jinak jsem měl pouze ionťák a pár GT tablet od Enervitu. To bylo zřejmě málo.
Po závodě jsem si nechal tradičně vyrýt čas na medaili a vydal se na posezení do restaurace poblíž Václaváku s trenérem a ostatními účastníky z jeho tréninkové skupiny, abychom probrali dojmy z maratonu. Dal jsem si oběd, pivo a vyrazil domů. Zajímavé bylo, že už večer jsem měl chuť opět vyběhnout. Nohy se dokázaly vzpamatovat až překvapivě rychle. Teď mě ale v sobotu čeká Borák – běh za Loštickým tvarůžkem. Bude to určitě zajímavější závod, který měří 86 km a třeba si na něm spravím náladu. Už se moc těším.
Komentáře