Loňský Spartathlon byl bez přehánění fenomenální. Tak úžasnou atmosféru jsem nikdy a nikde předtím nezažil. A i když jsem se chvíli po dokončení závodu vyslovil ve smyslu, že příště už Spartathlon určitě nepoběžím, s odstupem času jsem neodolal. Musel jsem se do Řecka na start tohoto závodu vrátit a opět prožít ten nezapomenutelný pocit při doteku nohy krále Leonida v cíli. Kdo by se rád dozvěděl víc o závodu, doporučuji přečíst můj loňský report. V krátkosti jen připomenu, že závod je považovaný za jeden z nejnáročnějších ultramaratonů na světě, měří 246 km, běží se za vysokých řeckých teplot ve zvlněném terénu a závod má časový limit 36 hodin. Radek Brunner pro představu použil srovnání s pražským maratonem, kde je časový limit 7 hodin na jeden maraton. V tomto závodu ale musí účastník urazit maratonů téměř 6 a na každý má časový limit 6 hodin.
Na první pohled se může zdát závod napodruhé jednodušší, ale já jsem to tak vůbec nevnímal. Myšlenky na Spartathlon ve mně nejen vyvolávají husí kůži, ale také obrovský respekt. Určitě mi minulý rok dal mnoho zkušeností, ale na druhou stranu jsem cítil větší tlak a měl větší očekávání. Napadalo mě třeba pokoření hranice 30 hodin. A to by znamenalo běžet v průměru okolo minuty na kilometr rychleji než vloni. Proto jsem měl velmi smíšené pocity. Například jsem se sice na jednu stranu cítil velmi dobře a byl jsem odpočinutý, ale na druhou stranu mě už téměř 2 měsíce bolí koleno a bál jsem se, jestli v závodě nebude protestovat nad množstvím uběhnutých kilometrů. (Pokračování textu…)