Loňský Spartathlon byl bez přehánění fenomenální. Tak úžasnou atmosféru jsem nikdy a nikde předtím nezažil. A i když jsem se chvíli po dokončení závodu vyslovil ve smyslu, že příště už Spartathlon určitě nepoběžím, s odstupem času jsem neodolal. Musel jsem se do Řecka na start tohoto závodu vrátit a opět prožít ten nezapomenutelný pocit při doteku nohy krále Leonida v cíli. Kdo by se rád dozvěděl víc o závodu, doporučuji přečíst můj loňský report. V krátkosti jen připomenu, že závod je považovaný za jeden z nejnáročnějších ultramaratonů na světě, měří 246 km, běží se za vysokých řeckých teplot ve zvlněném terénu a závod má časový limit 36 hodin. Radek Brunner pro představu použil srovnání s pražským maratonem, kde je časový limit 7 hodin na jeden maraton. V tomto závodu ale musí účastník urazit maratonů téměř 6 a na každý má časový limit 6 hodin.
Na první pohled se může zdát závod napodruhé jednodušší, ale já jsem to tak vůbec nevnímal. Myšlenky na Spartathlon ve mně nejen vyvolávají husí kůži, ale také obrovský respekt. Určitě mi minulý rok dal mnoho zkušeností, ale na druhou stranu jsem cítil větší tlak a měl větší očekávání. Napadalo mě třeba pokoření hranice 30 hodin. A to by znamenalo běžet v průměru okolo minuty na kilometr rychleji než vloni. Proto jsem měl velmi smíšené pocity. Například jsem se sice na jednu stranu cítil velmi dobře a byl jsem odpočinutý, ale na druhou stranu mě už téměř 2 měsíce bolí koleno a bál jsem se, jestli v závodě nebude protestovat nad množstvím uběhnutých kilometrů.
Jsem přesvědčený, že aby člověk po psychické stránce závod lépe zvládal, musí si ho rozdělit na menší úseky a soustředit se na zdolání vždy pouze toho jednoho konkrétního úseku. Z tohoto pohledu jsem měl velkou výhodu proti loňsku. Měl jsem přesný záznam trasy z hodinek s výškovým profilem a mohl se důkladně připravit. Pomyslně jsem si závod rozdělil zhruba po 40 km. Prvních 40 km je zahřívacích, člověk ještě může běžet relativně rychle, jelikož není velké horko. Druhá čtyřicítka je za odměnu, člověk ještě není tolik unavený a zároveň běží krásnou krajinou okolo moře. Pro mě jakožto milovníka moře jednoznačně nejkrásnější úsek celého závodu. Jedinou vadou na kráse je skutečnost, že moře je mnohdy ani ne 10 metrů daleko a já se musím vařit na sluníčku bez možnosti okoupat se. Na 80 km končí krásné výhledy na moře a proběhnutím Korintského průplavu se závodníci dostanou na poloostrov. Ve třetí části se běží okolo vinic, kde mnozí neodolají pokušení a utrhnout si nějaké hrozny. Ve druhé půlce začne menší stoupání, ale stále to není nic zásadního. Čtvrtá čtyřicítka je pro mě zlomová, její konec je na nejvyšším vrcholu celého závodu ve výšce přes 1000 metrů nad mořem a její zdolání považuji za zhruba polovinu závodu. Když se dostanu až sem a cítím se relativně dobře, dá se předpokládat, že závod dokončím. Následují už jen 2 úseky po zhruba 40 kilometrech, které už prostě musí člověk nějak překonat. Je to už jen lehce zvlněných 60 km a zbylých 20 km už jen krásné klesání za odměnu až do cíle. Zdoláním dvoustovky už začínám přemýšlet nad cílem a to mě žene vpřed.
Vloni jsme letěli s přestupem v Bělehradu, ale letos jsme dali přednost přímému lkosteetu z Prahy do Atén. Letěla nás slušná skupinka Radek Brunner, Petr Válek, Pavel Marek, Ivan Šarlinger. Jediný Dan Orálek letěl z Vídně a Martin Hokeš už přiletěl o pár dnů dříve kvůli aklimatizaci. Ubytovali jsme se na hotelu Oasis a zašli jsme vyřešit registraci na závod do nedalekého hotelu Fenix. Náš hotel byl určitě mnohem luxusnější než hotel London z loňského roku, tentokrát jsme měli pokoje po dvou a navíc dále od hlavní cesty, takže byl v noci větší klid. Hotel měl i hezký bazén, ale ten jsme nevyzkoušeli, protože pokud byl čas na koupání, dali jsme přednost moři. Díky našemu dřívějšímu příletu jsme si ještě stihli dát 5 pomalých kilometrů podél pobřeží.
Ve čtvrtek jsme opět zašli do Fenixu odevzdat dropbagy, které nám poslali na občerstvovačky a pak si šli naposledy před závodem krátce zaklusat podél moře, tentokrát ale na druhou stranu. Bylo fajn, že jsme se na hotelu s českou výpravou pořád potkávali u snídaně, oběda nebo večeře. Myslím, že Česká výprava tvořila výbornou a stále veselou partu.
Čtvrteční noc byla poslední možností se důkladně vyspat na závod. Někdo použil prášek na spaní, někdo se snažil usnout přirozeně. Pokud bych měl možnost zpětně použít prášek na spaní, určitě bych neváhal a příště po něm pravděpodobně sáhnu. Místo spánku mi myslí probíhaly nejrůznější možné děsivé scénáře od situace kdy se na občerstvovačce neshledám s čelovkou nebo že mi rovnou ztratí celý dropbag. Nakonec se mi podařilo usnout, ale kdyby bylo spánku dvojnásob, vůbec se nebudu zlobit. Ale byl jsem rozhodnutý se s tím nějak poprat.
Budíček byl v 5 ráno a já jsem se nervózně vydal na snídani. Musím se přiznat, že jsem kvůli nervozitě neměl vůbec hlad a chuť už vůbec ne. Chtěl jsem, aby už závod konečně začal a nervozita ze mě opadla. Okolo 5:45 jsme vyráželi autobusem na start závodu k Akropoli. Zde mi to uběhlo hodně rychle, proběhlo focení a poblahopřání všem k úspěšnému dokončení a konečně už následoval dlouho očekávaný start.
Před závodem jsem hodně dlouho váhal, jak mám závod rozběhnout a až v Řecku při sledování předpovědi počasí jsem se rozhodl pro rychlý začátek okolo 5 min/km, ale zároveň jsem chtěl také důsledně hlídat tepy. Stejný plán měl i Radek, takže jsme zhruba 10 kilometrů běželi spolu. Hezky nám to ubíhalo, ale samozřejmě Radek mi brzo utekl. Chvíli předtím nás ještě předběhla Katalin Nagy, která vloni dokázala zaběhnout 4 nejlepší čas.
Běželo se mi nádherně, kochal jsem se, užíval jsem si závod, jen na 27 km jsem si musel udělat kratší zastávku na záchod. Do té doby jsem si liboval, jak krásně mi funguje a vůbec nebolí obávané koleno. Asi jsem to zakřikl, protože po této zastávce se na chvíli ozvala drobná bolest, ale naštěstí to rychle přešlo. Metou maratonu jsem prosvištěl v čase 3:33, což bylo velmi rychlé a vychází to na průměrné tempo 5:03 min/km. Takže vše zatím probíhalo podle plánu, jen na 72 km mě předběhl Ivan Cudin, který je trojnásobným vítězem Spartathlonu. To mě trochu rozhodilo, ale brzo jsem to hodil za hlavu. V každém případě to byl první moment, kdy jsem začal přemýšlet nad tím, jestli jsem nepřepálil. Na 80 km jsem doběhl na děsivém 16. místě a velmi příjemně mě překvapil Petr Kamberský a Jan Uzik, kteří dělali doprovod Danovi. Na této první velké občerstvovačce mi podali jídlo, ale nechtěl jsem se zdržovat a rychle pokračoval dál. Vzhledem k tomu, že jsem dosud jedl pouze drobnosti, hlavně sušenky, rozinky a chipsy, rozhodl jsem se do sebe dostat co nejvíce soust. Ale šlo to ztuha, rýže byla příliš suchá a vůbec mi nešla do krku. Nejprve za chůze, ale později i za běhu jsem se snažil sníst rýže co nejvíce. Podařilo se mi do sebe nasoukat téměř celou porci a letos žaludek trávil mnohem ochotněji než vloni, kdy jsem měl po jídle na stejné občerstvovačce stavy na zvracení.
Stovku jsem proběhl v čase 9:06:59 na stále pro mě děsivém 17. místě. Pokračoval jsem dále a na 110 km jsem měl svůj jediný dropbag, ve kterém jsem měl úplně vše. Od trička s dlouhým rukávem přes čelovku a jídlo. Rychle jsem to nacpal do batohu a pokračoval dále. Bohužel jsem to všechno velmi špatně naplánoval a tahal zátěž zbytečně asi 3 hodiny. Až pak se setmělo a já teprve vytáhl čelovku.
Vcelku slušně jsem se stále pohyboval ještě do 160 km, kde je vrchol hory a na výstup jsem se vcelku těšil. Již jsem se ocitl na 34. místě a předběhl mě i skvěle běžící Martin Hokeš, který velmi dobře rozvrhl síly. Očekával jsem, že výstupem si odpočinu od běhu, přejdu do chůze a aspoň na chvíli zapojím jiné svaly. Výstup byl sice náročný, ale již jsem byl připravený z loňského ročníku a tak mě výrazně nezaskočil. Moje očekávání, že si odpočinu, se vcelku naplnilo. Seběh z hory sice nebyl nijak závratně rychlý, spíš se z bezpečnostních důvodů jednalo jen o rychlou chůzi, ale jakmile se cesta začínala narovnávat, dokázal jsem opět bez větších problémů běžet. V tuto chvíli jsem si spočítal, že čas pod 30 hodin by měl být bez větších problémů reálný.
Kdyby se mě někdo po loňském ročníku zeptal, jestli se dá na Spartathlonu zabloudit, vyloučím to s tím, že trať je velmi dobře značená. A je to pravda, jenže stačí malá nepozornost a neštěstí je na světě. V jednom úseku jsem se při běhu po pravé straně cesty příliš nedíval před sebe a orientoval se pouze podle okraje cesty a na 165 km jsem si nevšiml, že hlavní cesta vede mírně doleva a já podél okraje cesty sbíhám na vedlejší mírně doprava. V tu chvíli se mi běželo parádně a užíval jsem si to. Sice jsem si říkal, že dlouho nebyla žádná šipka na silnici, ale to jsem příliš neřešil, protože odbočky z cesty vedly většinou jen do přilehlých polí. Najednou jsem doběhl k nějakému kostelu, který jsem si rozhodně z loňska nepamatoval. Ten byl uprostřed cesty a já si mohl vybrat, kterou stranou ho oběhnu. Oběhl jsem zprava, ale šipku jsem stále nikde neviděl. I přes fakt, že jsem dlouho neviděl žádné auto ani jiného závodníka jsem se rozhodl pokračovat dále. Doběhl jsem k nějakému hvězdářskému dalekohledu, který jsem si prohlédl a stále nechtěl uvěřit tomu, že jsem zabloudil a běžel dále. Když už jsem měl být podle hodinek dávno u občerstvovačky a ani nikde v dáli před sebou jsem žádný náznak občerstvovačky neviděl, rozhodl jsem se vrátit. Tato situace mě psychicky velmi zlomila. Běžím zpět a občas se zastavuji, přepínám čelovku na nejvyšší výkon a hledám šipky už i na nesmyslných místech. Po chvíli potkám dalšího běžce, který běží proti mně. To mě ještě více znepokojí a přemýšlím, jestli jsem přece jen neběžel dobře. Závodník se ale zastavuje a čeká na mě. Já mu jen oznámím, že si myslím, že jsem zabloudil, ale že to nevím jistě. On zůstal na místě, pravděpodobně si odskočil na záchod a já se zhruba 100 metrovým náskokem běžím před ním. Při doběhu na hlavní cestu stále nemůžeme najít šipku, ale moje čelovka přepnutá na maximální výkon nakonec pomůže, objevíme na zemi správnou směrovku a pokračujeme dále. Toto bloudění mě stálo 5 km a minimálně 35 minut času. To byl velmi důležitý moment závodu, bohužel po té negativní stránce.
V noci už mi začínala být značná zima, ale stále jsem dokázal běžet a když jsem běžel, dokázal jsem se zahřát. Bylo jasno a obloha byla plná hvězd. Jenže jak teplota klesala níž a níž, byla mi větší a větší zima a už mě ani běh nedokázal pořádně zahřát. Zajímavé bylo, že když jsem dokázal udržet tep nad 120, pak to bylo relativně dobré. Mezi 100-120 jsem dokázal vcelku slušně alespoň pochodovat, ale pokud tep klesl pod 100, byla to hrůza a klepal jsem se zimou jako ratlík. Naštěstí se mi podařilo na jedné z občerstvovaček ukořistit ALU fólii, do které jsem se zabalil a 4 hodiny prakticky jenom prochodil. Na technické poradě před závodem předpovídali noční teplotu 15 stupňů. Garminy mi ale naměřily minimum 11 a to ještě na ruce, reálná teplota mohla být okolo 5 stupňů. V tu chvíli mi bylo opravdu zle a přemýšlel jsem nad tím, jak hrozně jsem podcenil logistiku, co všechno v závodě udělal špatně, jak moc jsem přepálil na začátku tempo a jak by se vše mohlo vyvíjet, pokud bych měl suché a teplé oblečení a pokud bych nezabloudil. Všichni měli spoustu dropbagů, ale já jsem zvolil jen jeden na 110 km, kde jsem měl úplně vše. Chtěl jsem mít jistotu, že mám stále věci k dispozici a v žádném případě to nebylo šťastné rozhodnutí. Kvůli zimě jsem ztratil další spoustu času a již jsem byl rozhodnutý, že do cíle prostě jen dojdu. Měl jsem vypočítané, že to v pohodě vyjde na čas 35 hodin. S odstupem času se divím, že mě ani na vteřinu nenapadly myšlenky, že bych závod vzdal. Asi jsem se chtěl se Spartathlonem za každou cenu poprat a dokončit.
Čtyři hodiny mezi 22 a 26 hodinou závodu byly nekonečné, ale nic netrvá věčně. Těšil jsem se na sluníčko a vzpomínal na tropické denní teploty předchozího dne. A dočkal jsem se. Prakticky okamžitě se ze zimy oteplilo opět na tropické horko. Stačilo, aby sluníčko vykouklo zpoza kopce a musel jsem sundat triko a začal se opět polévat studenou vodou. V každém případě to bylo mnohem lepší než v zimě v noci. Na myšlenky, že bych měl dokončit za 35 hodin, jsem úplně zapomněl a opět se rozeběhl. Nebylo to nijak závratně rychlé, ale běžel jsem a to bylo důležité. Poslední maraton už je mnohem veselejší a rozhodně mi ubíhal mnohem rychleji než vloni. Zhruba 20 km před cílem mě doběhl Petr Válek a chvíli jsme běželi spolu. Ale já jsem si mezitím stanovil cíl doběhnout pod 32 hodin, takže jsem se posledních pár kilometrů opravdu snažil a Petrovi kousek utekl. Bohužel jsem předběhl i Martina, který měl na posledních několika kilometrech smůlu a natáhl si sval. Byla to velká škoda, protože měl skvěle rozběhlý závod. Na poslední občerstvovačce 2,4 km před cílem jsem měl přichystanou vlajku, se kterou jsem chtěl hrdě doběhnout do cíle. Před sebou jsem viděl nějakého závodníka a tak jsem strategicky trochu zvolnil, ať máme oba dostatek prostoru v cíli a fotografové zvládnou oba naše doběhy důkladně zdokumentovat. Připadalo mi, že poslední kilometry ve Spartě jsem nepotkal žádné auto, které by netroubilo, mnoho lidí mávalo a fandilo z balkónů svých bytů, ale zdaleka nejkrásnější byla závěrečná cílová rovinka před sochou krále Leonida. Přidala se ke mně hromada dětí na kolech i pěšky, všichni křičeli bravo nebo alespoň hlasitě tleskali. Doběh do cíle byl opět neuvěřitelný, takové uvítání se dá zažít snad opravdu jen na Spartathlonu.
V cíli na mě čekali všichni Češi, Dan, který bohužel nedokončil, Radek, který zaběhl naprosto neskutečný čas a také Petr Kamberský s Honzou. Z cíle jsem ihned zamířil k Radkovi, kterého jsem zahlédl mezi diváky a velmi mě zajímalo, jak dokončil. Naposledy jsem se na jeho pořadí ptal na nejvyšším vrcholu na 160 km a tam mi sdělili, že vybíhal na vynikajícím druhém místě.
V cíli jsem byl v čase 31:38:47 na 57 místě, což považuju i přes nepříliš ideální průběh za výborný výsledek. Zlepšil jsem loňské pořadí a zároveň čas o více než hodinu. V cíli se o mě postaraly zřejmě nějaké sestřičky, které mi ošetřily puchýře. Letos se mnou měly oproti loňsku mnohem víc práce. Zároveň se o mě starali a fotili Radek, Dan, Honza i Petr Kamberský. Chvíli po mě dobíhal také Petr Válek, který si v cíli rovnou lehl na zem na matraci a dal si nohy nahoru na židli. Já jsem mu chtěl jít pogratulovat a tak jsem se k němu snažil dojít. Šlo to ztuha, jelikož mi mezitím ztuhlo kompletně celé tělo a nohy obzvlášť. Vedle něj byla volná druhá matrace a tak jsem si tam také lehl. Hned mi začala být zima a zimou jsem se začal klepat, ale to je u mě naprosto normální. Nijak mě to na rozdíl od lékařů, kteří se starali o doběhnuvší běžce, neznepokojovalo. Přišlo mi, že se snaží najít důvod, proč mi dát kapačku. Nejprve mi změřili tlak, který jsem měl v pořádku. Pak mi změřili teplotu a pochopitelně byla lehce zvýšená. Myslím si, že tělo zkrátka nedokáže v tom horku a s takovou zátěží rozumně regulovat teplotu. Na základě naměřené hodnoty mě přesunuli na lehátko a napíchli na kapačku. Byla to pro mě premiéra, nikdy jsem kapačku neměl a tak jsem čekal, co to se mnou udělá. Žádný efekt jsem nepociťoval až do chvíle, než někoho napadlo napíchnout do mě další, tentokrát nějakou jinou kapačku. To mi začaly lehce brnět konečky prstů na rukách.
Kapačka kapala dlouho, možná i hodinu. Na lehátku se mi podařilo na chvíli i usnout. Pak jsem se konečně mohl odebrat do hotelu Sparta Inn, ve kterém jsme bydleli i minulý rok. Chůze již byla velmi problematická, jelikož se ke všemu přidal kotník, který mi ztuhl takovým způsobem, že jsem jím nemohl vůbec pohnout. Proto mi přistavili invalidní vozík a převezli mě na něm asi 10 metrů k taxíku, který mě odvezl do hotelu ve vedlejší ulici. Celou dobu se o mě perfektně staral Honza, nejen, že se mnou jel do hotelu, vyzvedl mi batoh i klíč od pokoje, ale dokonce mi donesl na pokoj i oběd a pivo z hotelové restaurace. Za to mu velmi děkuji.
Závod jsem si opět velmi užil, ale nemůžu se ubránit lehce smíšeným pocitům. Pokud by závod probíhal bez problémů, měl jsem dostatek oblečení, nezabloudil jsem a cítil, že jsem podal maximální výkon, byl bych se svým časem maximálně spokojený. Jenže já cítím, že za ideálních podmínek jsem mohl zaběhnout čas i pod 30 hodin. A to je důvod, proč se chci na Spartathlon opět vrátit. Zažít opět doběh ke králi ve Spartě a ideálně stlačit čas pod 30 hodin. Myslím, že pokud se dokážu poučit z chyb, do třetice by se to mohlo podařit.
Celou dobu jsem v závodě jedl jídlo z občerstvovaček, zejména nejrůznější sušenky, chipsy, rozinky, jednou i energetický oplatek a hromadu ovoce. Běžná jídla jsem si dal 3, první byla již zmiňovaná rýže, podruhé těstoviny a jednou jsem objevil i rýžový nákyp s kakaem, což byla velmi příjemná změna, která šla velmi dobře polykat. Při průběhu okolo vinic jsem dvakrát neodolal a utrhl si trochu hroznů, na to jsem se z minulého ročníku moc těšil. Pil jsem hlavně Colu, vodu a občas i ionťák, v noci jsem si dával polévky a čaj. Poprvé jsem zkusil také sršní nektar, který slibuje skoro až zázračné účinky a doporučil mi ho trenér. Proto jsem měl nektar naředěný v jedné lahvi a v průběhu stále upíjel. Kombinace jídla a pití byla velmi různorodá a jsem velmi rád, že mi tentokrát žaludek pracoval na jedničku. Pravděpodobně si postupně zvyká na extrémní závody.
Česká výprava byla letos velmi úspěšná a věřím, že na tento úspěch naváží i další ročníky. Dokonce jsme měli společně s Taiwanem nejlepší úspěšnost v počtu doběhnuvších běžců. Nejlepšího výsledku dosáhl svým neskutečným třetím místem Radek a udělal senzační reklamu Spartathlonu. Snad i díky tomu se na startu příštího ročníku objeví ještě více našich běžců. Myslím, že jsme také hezky reprezentovali díky našim týmovým tričkům, která jsme si speciálně na tento závod nechali vyrobit.
Večer po závodě jsme šli na večeři a pivo a rychle spěchali na vyhlášení 3 nejlepších běžců na hlavní náměstíčko ve Spartě. Radek svým výkonem sklidil velký úspěch, mnoho lidí mu gratulovalo a chtěli se s ním vyfotit. Pro mě je Radek opravdu velký hrdina a obrovská inspirace.
Vyčerpaný jsem se dobelhal do postele a noc byla hrůzostrašná. Vůbec jsem nemohl spát, pořád jsem se probouzel bolestí a každý pohyb mě stál mnoho sil. Noční přesun na záchod byl prakticky nadlidský úkol, ale musel jsem bojovat. Ráno už to bylo lepší, dokázal jsem rozhýbat jak bolavé koleno, tak i kotník a dokázal jsem pomalu a kulhavě chodit. Jiná možnost nebyla, protože jsme museli vyzvednout v asi 500 metrů vzdálené tělocvičně své dropbagy. Já jsem tam šel jen kvůli kompreskám, které jsem si odložil na jedné z občerstvovaček a nechal poslat do Sparty. Po návratu následoval odjezd z hotelu do restaurace, kde jsme měli oběd se starostou Sparty. Škoda, že tentokrát oběd nebyl v honosném paláci Leonidas.
Po večerním příjezdu do hotelu jsme koupili na blízké benzínce piva a šli pokecat na pláž. Jakmile nám došel alkohol, vydali jsme se hledat nějaký otevřený bar. Bohužel jsme nic poblíž nenašli a tak se polovina skupiny odtrhla a šli jsme spát.
V pondělí jsem chtěl jít vyklusat a zároveň toho využít k hledání obchodu, kde bych koupil pomádu na rty, protože jsem měl velmi vysušené a popraskané rty. To se podařilo v jedné lékárně sice za 3,5 EUR, ale v tu chvíli pro mě měla cenu zlata. Potom jsem doběhl na pláž, kde byli kluci a rozhodl se taky vykoupat v moři. Vstup do vody byl velmi dlouhý a problematický, pohyb po kamenech nebyl vůbec snadný, ale povedlo se a já jsem si mohl hezky zaplavat ve vyhřáté, ale zároveň osvěžující vodě. Ještě horší byl výstup zpět na pláž, nechal jsem se vlnami vyplavit a pak se snažil postavit na 4. Když mě při několika neúspěšných pokusech viděl nějaký Řek, něco se na mě snažil mluvit, ale vůbec jsem mu nerozuměl a snažil se dál. Povedlo se, ale v plavkách jsem do hotelu donesl snad kilo písku a malých kamínků.
Večer nás čekal závěrečný slavnostní ceremoniál, na kterém všichni doběhnuvší dostali diplom, medaili a DVD s fotkami a videem. Trochu jsme se po loňském ročníku obávali, že to bude nekonečné a předání bude velmi zdlouhavé, ale to se naštěstí nepotvrdilo. Už při předávání jsme u našeho stolu vypili pár piv a několik lahví vína a po předání jsme se konečně mohli vrhnout na raut a pořádně se najíst. Po rautu následovala diskotéka. Možná i proto, že jsem vypil několik welcome drinků, pivo a nějakou skleničku vína, jsem chvíli na parketu i tančil. Párty bohužel skončila příliš brzo, odcházeli jsme jako poslední, když se nás někdo přišel zeptat, jestli jsme přijeli auty. Když se dozvěděl, že jedeme autobusem, vyzval nás, abychom si pospíšili, aby nám autobus neujel. Rozpité lahve jsme si vzali sebou a v zábavě pokračovali po příjezdu před hotelem. Některé odvážnější výpravy si dokonce brali nejen rozpité lahve s vínem, ale také skleničky, aby mohli pohodlně popíjet už v autobusu cestou do hotelu.
V úterý ráno jsme se naposledy vykoupali v moři, dali vydatnou snídani a vypravili se na letiště. Mám pocit, že celý pobyt neuvěřitelně rychle utekl, volného času bylo velmi málo a jsem rád, že jsme se vůbec stihli alespoň dvakrát vykoupat v moři. Závod a vše dění okolo jsem si opět velmi užil a těším se, že si to někdy opět zopakuji v ještě početnější české výpravě.
Fotky ze závodu
Další fotky z letošního Spartathlonu naleznete v následujících galeriích:
Petr Kamberský – https://photos.google.com/share/AF1QipNgJP1-QcGp3o_ulcT17xxN_nhO6M1nTC-Cupj7Y2r8e66B0qY24C_Bb9nb59CQAQ
Dan Orálek – http://dao.rajce.idnes.cz/Spartathlon_2016/
Videa ze závodu
Můj doběh v cílové rovince ve Spartě od Petra Kamberského
Můj doběh do cíle od Jitky Jeníkové
Video, ve kterém mě najdete v čase 2:26 a 2:53
Video od Sparta Photography Clubu
Video třech nejlepších mužů, tedy i Radka Brunnera
Po pul hodinovem kufrovani uz bych nemel silu dokoncit. Obdivuji a gratuluji k dokonceni.
Ahoj Jardo, děkuji za gratulaci.