Moravský ultramaraton (MUM) je sedmidenní etapový závod a v každém dnu se uběhne zhruba 43 km s převýšením okolo 1000 metrů. Tuhle šílenost jsem běžel jen jednou okolo Covidu v roce 2020 a od té doby jsem na MUM zavítal jen 2x a vždy si zaběhl jen jednu etapu. Hlavní důvod mé letošní účasti byla valná hromada České asociace ultramaratonců, která se konala před startem tohoto závodu.
Závod jsem pojal vyloženě tréninkově a podle toho vypadal i týden před závodem. Trenér mě vůbec nešetřil, ale i tak jsem se v den závodu cítil relativně dobře. Před závodem jsem se rozklusal a rozcvičil a těsně před 14 hodinou se postavil na start, který byl již slušně rozpálený od sluníčka.
Na začátku jsem chtěl běžet pomaleji, přece jen je začátek hodně do kopce a nebylo by moudré se unavit hned v prvním kopci. Po chvíli jsem se s malým odstupem usadil na pátém místě a přede mnou běžela skupina čtyř závodníků. Chvíli jsem se na ně dotahoval, ale pak mi začali utíkat. Zvlášť, když se začalo pro změnu klesat pro mě náročným technickým terénem. Všichni jak kamzíci proskotačili okolo mě a já jak těžkopádný slon postupoval pomalinku, opatrně a s rozvahou. Nebylo to nic moc takto ztrácet hned na začátku a musím říct, že mě to dost demotivovalo.
Ale jakmile se objevil asfalt, byla to paráda. Začal jsem pomalinku stahovat ztrátu a pár závodníků jsem předběhl. Velmi dobře běžel Dan Orálek, kterému se mi podařilo utéct až ve druhé polovině. Ve srovnání s ostatními jsem hodně ztrácel na občerstvovačkách, kterých bylo celkem šest a byly velmi dobře zásobené. Nejvíce jsem ocenil Colu a ionťák. Potřeboval jsem doplňovat hodně energie, protože jsem měl na závod pouze jeden poslední gel. Hodně pití bylo potřeba i díky velkému vedru.
Když jsem přibíhal na poslední občerstvovačku asi 4 km před cílem, zpozoroval jsem, že z občerstvovačky právě vybíhá závodník. Říkal jsem si, že bych ho mohl zkusit ještě předběhnout. Moc jsem se nezdržoval, dal jsem jen trochu pití a vystřelil ho pronásledovat. Trvalo asi kilometr, než jsem ho dostihl, ale nehodlal se vzdát bez boje a zavěsil se za mě. Připadalo mi to jako situace s mého posledního maratonu v Salzkottenu, kde byly role ovšem obrácené. Tentokrát jsem se cítil silný a věřil si, že bych mohl být v cíli rychleji. A čím více jsme se blížili cíli, tím rychleji jsme běželi. Můj nejrychlejší kilometr závodu byl 41. za 3:57 minut. Nakonec jsem přece jen svému pronásledovateli utekl a osamocen doběhl do cíle.
S mým cílovým časem 3:45:04 jsem obsadil celkovou čtvrtou příčku. Nemůžu říct, že bych byl nespokojený. Běželo se mi nakonec docela dobře a jednalo se o tréninkový závod. Pozitivní dojem mi jen malinko pokazilo zjištění, že při mé poslední účasti v roce 2021 jsem zaběhl čas o téměř 25 minut lepší.
Jednou bych si přál účastnit se celého MUMu bez závodních ambicí, hezky zobnout v lese jahůdky, ze stromu okolo trati třešně, na občerstvovačce se opravdu důkladně občerstvit a nespěchat, v kopcích si dovolit přejít do chůze apod. Jsem zvědavý, jestli mi tohle moje závodně nastavená mysl někdy dovolí.