Štítek: 10 km

Na naši domácí Podhostýnskou desítku jsem se hodně těšil. Hlavně proto, že vloni při prvním ročníku jsem ji běžel den před jiným důležitějším závodem a proto jsem závod jen vyklusával. Tentokrát to ovšem bylo jiné, chtěl jsem máknout a běžet na maximum. V úterý před závodem bylo proběhnutí nanečisto s partičkou fajn lidí a tak jsem si osvěžil trať z loňského roku. Při té příležitosti jsem zjistil, že trať měřit 10 km zřejmě nebude, pravděpodobněji spíše 11. To ale nevadí, pokud s tím člověk předem počítá.

Na start závodu jsem se vydal s Barčou s docela slušným předstihem, abych se zvládl rozcvičit a přivítat německé hosty ze Salzkottenu. Po rozklusání a protažení jsem již netrpělivě vyhlížel start závodu. Po prvních asi 600 metrech dlouhém okruhu zámeckou zahradou jsem se usadil na čtvrtém místě. Chvalčovem jsem probíhal stále čtvrtý, ale náskok na závodníka přede mnou jsem stahoval. Když už jsem si myslel, že se posunu na třetí příčku, odbočil vpravo zpět do cíle, jelikož běžel 5 km trasu, která se v rámci tohoto závodu také běžela. Ocitl jsem tak na krásném třetím místě a rázem se snažil spíše kontrolovat Pepu Barota za mnou. Věděl jsem, že přede mnou je výborný běžec Kuba Janda, kterého předběhnout nedokážu.

(Pokračování textu…)

Vedení města Bystřice pod Hostýnem, hlavně Martinu Burdíkovi, patří velké poděkování. Právě on stál u zrodu myšlenky nového bystřického závodu, který nemá být pouze jednorázovou akcí, ale půjde o novou tradici, která se bude v Bystřici konat každoročně. Bystřice má hodně co nabídnout a takový závod si rozhodně zaslouží. A já jsem se upřímně velmi těšil na tento první ročník.

Malinko jsem se obával účasti, přece jen bylo v okolí zrovna v tomto termínu hodně sportovních událostí. Jenže v pondělí před závodní sobotou bylo proběhnutí tratě nanečisto. Popravdě mě účast asi 30 běžců až šokovala. Bylo to velké překvapení a v tu chvíli se mé obavy ze slabé účasti rozplynuly. Bohužel ale ani pro mě nebyl termín závodu zvolený ideálně, jelikož hned následující den jsem měl důležitý závod v Ostravě. Jednalo se o mistrovství ČR v maratonu ve veteránských kategoriích. Ačkoliv můj trenér příliš s účastí nesouhlasil, podpořit místní závod jsem prostě musel. Domluvili jsme se, že poběžím jen velmi zlehka okolo 5 min/km. (Pokračování textu…)

Pokud počítám pouze regulérní závody bez těch virtuálních covidových, běžel jsem letos již svoji jubilejní desátou Rohálovku. Většinou to bývá můj první závod v roce a tak je to vždy test před nadcházející běžeckou sezónou. Letos se mi v zimní přípravě dařilo všelijak. Byly chvíle, kdy jsem si věřil, ale také kdy jsem o moc lepší výsledek než 40 minut neočekával. Proto jsem byl velmi zvědavý, jak závod dopadne.

V den závodu jsem ráno klasicky zajel pro startovní číslo velmi brzy po otevření prezentace. Doma jsem pak ještě chvíli odpočíval a zpět do Prusinovic se vydal až těsně před startem. Ale s takovou rezervou, abych se ještě stihl kvalitně protáhnout a rozběhat. Pár minut před startovním výstřelem jsem se přemístil ke startovní čáře, kde jsem po dlouhé době viděl mnoho známých běžeckých tváří.

(Pokračování textu…)

Poslední dobou nejsem po běžecké stránce úplně ve své kůži a tréninky neprobíhají tak, jak bych si představoval. Ale Rohálovská desítka je mým tradičním závodem a tak jsem se stejně jako v předchozích mnoha letech opět přihlásil. Nečekal jsem ovšem žádný skvělý výsledek a vnitřně jsem si říkal, že pokud bude čas pod 40 minut, budu spokojený.

V den závodu jsem si brzy ráno zajel pro startovní číslo, trochu se doma rozcvičil a ještě na chvíli lehl do postele. Bylo potěšující, že jsem od organizátorů dostal krásné startovní číslo 100. Do Prusinovic jsem pak vyrážel lehce po 11 hodině a ještě se rozběhal a asi 5 minut před startem jsem se vydal do startovního koridoru. Tentokrát jsem se netlačil příliš dopředu, abych nepřekážel. Po startovním výstřelu jsem vyběhl vcelku slušnou rychlostí a překvapovalo mě, že se mi běží relativně dobře. Nicméně jsem raději běžel opatrně a snažil se šetřit síly, jelikož jsem nepředpokládal, že bych tímto tempem byl schopný vydržet až do cíle. (Pokračování textu…)

Na Rohálovskou desítku se vždy těším. Bývá to často první závod sezóny a já zde zjistím, jaký měla zimní příprava efekt. Tentokrát to ale bylo ze známých důvodů zvláštní období a bohužel se standardní Rohálovská desítka konat nemohla. Proto jsem velmi rád, že pořadatelé uspořádali alespoň virtuální podobu závodu. Svou účast jsem zvažoval dlouho a vyčkával na poslední chvíli. Týden před poslední možností startovat jsem se rozhodl prozkoumat terén a Rohálovku si nanečisto zaběhnout v rámci 35 km tréninku. Při této příležitosti jsem u trati potkal Ondru Němce, který se mě ptal, jestli ještě poběžím. Předběžně jsem mu slíbil, že příští víkend to možná zkusím naostro.

Probral jsem to s trenérem a ten s účastí souhlasil. Takže bylo rozhodnuto a já se postavil 27. února na start závodu. Nejpozdější možný start byl akceptovaný ve 12 hodin, což by byl za běžných okolností standardní start závodu. Přijel jsem s tatínkem a společně jsme vystartovali přesně v 11:38 hodin.

Ohledně průběhu závodu se asi nemá smysl příliš rozepisovat, jelikož nic dramatického se v průběhu závodu nedělo. Potkal jsem jen pár závodníků, které jsem míjel, ale nikdo se mnou nedržel krok. V cíli jsem byl za 37:28, což je zhruba minutu za loňským osobákem. Škoda, že na mě v cíli již nezbyla účastnická medaile, ale snad ji dostanu ještě dodatečně. Jsem rád, že jsem svou účastí mohl podpořit pořadatele v této náročné době. (Pokračování textu…)

Po zrušení maratonu pro zahraniční běžce v Košicích jsem se rozhodl na nic nečekat a raději závodit i na menších a kratších závodech, abych aspoň trochu zužitkoval formu. Bojím se, že opět jako na jaře zruší všechny závody a než se tak stane, chci toho maximálně využít. A tak jsem našel v termínovce na běhej.com tento závod v Novém Jičíně. Psalo se přesných 10 km se středně náročnou obtížností. Očekával jsem i kousek terénem, ale to se dá zvládnout. Pravdou je, že bych jednoznačně preferoval nějaký rovinatý asfaltový závod, ale žádný se v okolí bohužel nekonal.

Do Nového Jičína jsem jel s tatínkem a oba jsme byli připravení běžet 10 km. Vyfasovali jsme standardně startovní číslo, čip a musli tyčinku, kterou jsem ihned snědl, protože jsem moc nesnídal a už měl vcelku hlad. Bylo docela chladno, lehce pod 10 stupňů, ale dalo se to zvládnout. Rozklusal jsem se a dal i dvě rychlejší rovinky v parku, ve kterém byl také start závodu. Bohužel se mi při druhé rovince trochu natáhl sval a při rychlejším běhu to bolelo. V závodě se to ale naštěstí krásně rozeběhlo a nijak mě to nelimitovalo. Startoval jsem z jedné z předních řad a po startu jsem rychle vyběhl za ostatními běžci pryč z parku směr Kojetín. (Pokračování textu…)