Štítek: 24 hodin

V červnu jsem začal řešit druhou polovinu sezóny a zejména svoji účast na říjnovém MS na 24 hodin ve francouzském Albi. Na tento závod mám velmi hezké vzpomínky a před 3 lety se mi na něm podařilo zaběhnout skvělý výsledek. A proto jsem letos nechtěl chybět. Začal jsem řešit nominaci, jelikož byla letos změněná kritéria a já jsem jim příliš nerozuměl. Zjistil jsem, že výkon z Číny v roce 2017 se mi již nepočítá a od té doby jsem pořádnou 24 hodinovku nezaběhl. Takže jsem hledal možnosti, kde limit zaběhnu. Závod v Kladně byl vyprodaný a jiný závod v přijatelné vzdálenosti se nekonal. Stejně jsem ale zkusil napsat organizátorům do Kladna, jestli by se pro mě nenašlo volné místečko. Bohužel bez odezvy. Následně jsem již začal řešit open závod, který se v Albi běží paralelně vedle mistrovství světa. Jenže i na něj probíhá kvalifikace a organizátoři si závodníky vybírají. Takže ani zde není účast stoprocentní.

11 dnů před Kladnem se mi při obědě rozezněl telefon a s překvapením se na druhé straně ozval Viharin, organizátor kladenské 24 hodinovky, že pokud chci, můžu startovat. Prý jsem v minulých letech podal dobré výkony a byla by škoda, abych se i letos nepokusil o dobrý výsledek. Možná k tomu trochu přispělo i mé postěžování si ve slovenském Šamoríně na vyprodanost Kladna, kde jsem na konci června skvěle zaběhl 6 hodinovku. Organizační tým je zde totiž z velké části stejný. Já jsem samozřejmě neváhal ani chvíli, ale svoji účast jsem raději potvrdil až po konzultaci s trenérem. (Pokračování textu…)

Letošní Kladno bylo mojí jubilejní pátou účastí. Po poslední nevydařené 24 hodinovce v Rumunsku jsem s trenérem změnil tréninky, běhám více kilometrů a začal jsem také běhat v kopcích. Z navýšení horizontálních i vertikálních kilometrů jsem měl velmi dobrý pocit a věřil, že mě to výkonnostně posune. Makal jsem jako kůň, ale také jsem byl adekvátně tomu unavený. Na první pohled jsem tréninky zvládal, ale únava se postupně zakořeňovala pod kůži. Vždy 14 dnů před velkým závodem se již snažím více kontrolovat, vnímat svoje tělo, netlačit tolik na pilu, klidně běhat pomaleji a snažit se důkladně regenerovat. Jenže těchto 14 dnů únava odcházela mnohem pomaleji než bych si představoval. A poslední týden před závodem to nebylo o moc lepší a nohy jsem měl hodně ztuhlé. Ve čtvrtek jsem si říkal, že už by to mohlo být dobré, ale v pátek, den před závodem, kdy jsem měl už jen 6 km klus, jsem s menší mírou přehánění sotva šoupal nohama. Hodně špatné. Ale tento stav mě kupodivu ani tolik nerozhodilo. Prostě jsem v přípravě udělal maximum a dost často se stává, že pocit na startu je diametrálně odlišný od následného průběhu závodu.

Plán jsem měl jasný, vyrazit pomalu, v 30 stupních přes den pošetřit síly a po setmění a ochlazení to pořádně rozbalit. Trochu nepříjemné bylo, že GPS ukazovala naprosté nesmysly a absolutně se podle hodinek nedalo řídit, takže jsem se orientoval jen podle stopek. Výhodou bylo, že okruh měl přesně 1 km, takže to nebyl velký problém. Začátek jsem měl okolo 5:30 min/km, ale docela brzo jsem zpomaloval, ale to jsem nějak neřešil. Horší byla bolest stehen prakticky už od začátku závodu. A od 30 km jsem věděl, že dneska nemám svůj den a závod rozhodně dobře nedopadne. Už po 5 hodinách jsem se Kačky ptal, jestli neví, kdy jede poslední autobus z Kladna do Prahy. Ale pak přišlo postupné ochlazování a svaly se trochu umoudřily. Mělo to jediný háček a tím bylo tempo běhu okolo 7 min/km. Tohle už se ani nedá považovat za běh, ale bylo to takové pro mě komfortní tempo, které příliš nebolelo. Jenže takto se 24 hodinovka běžet nedá. Můj běžecký styl není ideální ani když jsem naprosto čerstvý a při této únavě jsem začal cítit záda, koleno i kyčel. Po pár hodinách běhu to bylo až příliš brzo. (Pokračování textu…)

Letos bylo rozhodování, jestli tento závod poběžím, velmi náročné. Původně jsem si ho chtěl nechat ujít, ale po nevydařeném Belfastu jsem si říkal, že by bylo dobré si spravit chuť. Pokud bych nestartoval, ochudil bych se o možnost znova obhájit titul mistra ČR v běhu na 24 hodin. A musím se přiznat, že po zisku titulu v běhu na 100 km a ultratrailu jsem si třetí letošní titul moc přál.

Příprava se vedla ve stejném duchu jako před Belfastem, protože si myslím, že probíhala velmi dobře a před závodem jsem byl ve velké pohodě. Proto nebyl důvod cokoli měnit. Pocitově mi ale přišlo, že tentokrát se mi před závodem neběhalo tak dobře a lehce to zadrhávalo. Zdálo se mi, že jsem přípravě ani nevěnoval výraznou pozornost a spíš všemu nechával volnější průběh. Možná to bylo způsobeno i tím, že jsem měl vše v živé paměti a nemusel nad věcmi tolik přemýšlet a vše prováděl spíš již automaticky. (Pokračování textu…)

Po mé loňské nevydařené účasti na kladenské 24 hodinovce jsem si chtěl letos spravit náladu. Závod se běžel jako mistrovství ČR, takže jsem se chtěl dobře umístit. A letos jsem cítil velkou příležitost, jelikož se někteří výborní ultramaratonci neúčastnili, hlavně Radek Brunner a Petr Válek. Mými největšími soupeři tak byli Jarda Bohdal a Pavel Marek. Ostatní zahraniční běžci mě příliš nezajímali, jednak se nepočítají do mistrovství ČR a také se jim nepočítají body do poháru Ultracupu.

Od 12 hodinovky na konci května jsem přípravu směřoval k tomuto závodu. Na začátku července vše vypadalo velmi nadějně, za prvních 17 dnů měsíce jsem naběhal 274 km v průměrném tempu 4:14 min/km. Přitom jsem běhal velmi lehce a bez většího úsilí, takže to bylo velmi dobré. Jakmile se blížil závod, začal jsem ubírat na kilometráži i tempu, abych dostatečně odpočinul. Ale paradoxně jsem začal pociťovat asi 10 dnů před závodem vcelku značnou únavu a bolest ve svalech. Vůbec jsem nechápal co se to děje, ale čekal jsem, že to do závodu zmizí. Bohužel opak byl pravdou a nepochopitelná únava zůstala. Je možné, že to bylo způsobené pouhou nervozitou před závodem, ale vcelku mě to rozladilo. (Pokračování textu…)