Mistrovství Evropy na 24 hodin v Itálii

Tři týdny po nevydařeném MS na 100 km jsem se postavil na start ME na 24 hodin. Na regeneraci nebyla dlouhá doba, ale myslím, že se mi to podařilo zvládnout velmi dobře. Tentokrát jsem si určitě věřil mnohem více než před zmíněnou stovkou. Vím, že rychlost není v poslední době mojí silnou stránkou a očekával jsem, že vytrvalost ve mě stále nějaká zůstala. A tak jsem se dokonce před závodem začal těšit. Chtěl jsem opět po třech letech zažít ten pocit, kdy člověk maká 24 hodin a je totálně vyřízený. Mým snem bylo zaběhnout 240 km, což by mělo stačit na nominaci na MS v příštím roce.

Slavnostní zahajovací ceremoniál.
Slavnostní zahajovací ceremoniál.

Na závod jsem odjížděl ve čtvrtek s Filipem Švrčkem z Brna. Cesta probíhala bez problémů a tak jsme okolo 6 v podvečer dorazili do Verony, kde jsme měli pár set metrů od startu závodu zajištěné vlastní ubytování pro celou Českou výpravu. Byl jsem rád, že i přes odřeknutí některých závodníků kvůli Spartathlonu se nás sešla slušná parta, která čítala 19 lidí. 11 závodníků a 8 supportérů. V sobotu jsem měl volnější program, jelikož tentokrát byl team leader Dan, který vše zajišťoval. Já jsem měl možnost hezky odpočívat až do odpoledne. Následně jsme se s výpravou vydali na zahajovací ceremoniál, ale společně s částí Ukrajinské výpravy jsme dorazili na špatné místo a než jsme se přesunuli na stadion, kde vše probíhalo, stihli jsme akorát závěr. Nicméně pár společných fotek jsme zvládli. Pak jsme zašli na pizzu, na ubytku jsem sbalil věci na závod a šli brzy spát. (Pokračování textu…)

Mistrovství Evropy na 24 hodin v Rumunsku

V tomto reportu ze závodu se nebudu dlouze rozepisovat a nebudu zastírat, že jsem zklamaný. Závod se prostě nepovedl. Velmi jsem se na něj těšil, příprava probíhala podle plánu a já věřil, že můžu podat dobrý výsledek. Před 2 lety jsem byl na ME ve Francii zázračně druhý a samozřejmě asi jako každý sportovec chci překonávat svá osobní maxima. Navíc startovat v reprezentačním dresu přináší určitý závazek, člověk neběží jen pro sebe, ale také za tým. Je to zodpovědnost, kterou si velmi dobře uvědomuji. Proto jsem chtěl pro dobrý výsledek udělat maximum.

Český tým před startem závodu.
Český tým před startem závodu. (foto Tomáš Rusek)

Mohl jsem rozeběhnout závod pomalu, v pohodě na 220-230 km a po zdolání být s výsledkem spokojený. Jenže to nebyl můj cíl. Dal jsem do přípravy všechno a já chtěl víc. Proto jsem závod rozeběhl dost ambiciózně, chtěl jsem to zkrátka risknout a třeba i zopakovat výsledek, který se před dvěma lety podařil. Ano, někdo může namítnout, že na to tentokrát nebyly podmínky nebo něco podobného, ale mě to nepřipadlo tak špatné a od začátku se mi běželo naprosto fantasticky. Tak proč v tomto tempu neběžet dál a nepokusit se třeba i o lepší výsledek než minule? Kdyby to už od začátku nešlo, možná změním plány. Ale po 50 km mi připadalo, že jsem právě vyběhl, po 100 km to bylo podobné. Běželo se mi velmi lehce a vše šlo podle plánu. Nikdy by mě nenapadlo, že se blíží totální propadák. (Pokračování textu…)

Mistrovství Evropy na 24 hodin ve francouzském Albi

Nechybělo příliš mnoho a do Francie na mistrovství Evropy jsem vůbec nejel. V Kladně po 24 hodinovce jsem byl rozhodnutý, že takto dlouhý závod jednou ročně stačí. Navíc jsem si říkal, že po Spartathlonu se budu chtít velmi dobře připravit na listopadové MS na 100 km do Španělska a mezi tyto závody vložit další náročný závod by nebylo příliš moudré. Naštěstí jsem na rozhodnutí z Kladna brzy zapomněl a rozhodl se jet reprezentovat. A dobře jsem udělal.

Účastnická medaile ze závodu. (zdroj Facebook)

V období mezi Spartathlonem a francouzskou 24 hodinovkou jsem měl 3 týdny na regeneraci a už běhal jenom kratší a lehčí tréninky. Jenže ani tak to pro mě nebylo úplně ideální běžecké období. Po Spartathlonu jsem odjel na prodloužený víkend do termálních lázní, abych lépe zregeneroval. Při běhání v jiném prostředí jsem se sice cítil velmi dobře, ale tepy jsem měl mnohem výš, než obvykle. Nevěnoval jsem tomu příliš pozornost, ale přesně 9 dnů před závodem mě dostihla velká únava. Dokonce taková, že jsem musel úplně vynechat trénink a to rozhodně nemám ve zvyku. V dalších dnech se to postupně srovnalo, ale stejně jsem tím byl před závodem znepokojený. Závod jsem bral jako velkou neznámou a vůbec nevěděl, jak dopadne. (Pokračování textu…)