Štítek: ultramaraton

Hostýnská osma patří mezi moje nejoblíbenější závody. Naplno jsem běžel naposledy v roce 2021 a závod mě tehdy přímo zmasakroval a ještě pár dnů po ní mi bylo zdravotně hodně zle. Ale vybojoval jsem stříbro a to se počítá. Od té doby uplynula nějaká doba a já jsem se těšil a zároveň měl obavy, jak to tentokrát dopadne. Moc kopců jsem ani letos před závodem nenatrénoval, ale to už je u mě standardní stav.

S velkou mírou respektu jsem se postavil společně s Barčou na start, i když tentokrát jsme, na rozdíl od minulého roku, běželi každý sám za sebe. Tentokrát trasa závodu vedla obráceně než je zvykem a tak nás jako první stoupání čekal rovnou Kelčský Javorník. Jak už je u mě zvykem, běžel jsem na začátku raději hodně pomalu a šetřil síly. Z Kelčáku na začátku závodu jsem měl opravdu strach, ale musím říct, že jsem se ani nenadál a uviděl vysílač na vrcholu. V průběhu stoupání se mi dařil pomalinku posouvat pořadím vpřed, ale jakmile přišel první sešup dolů, pozice jsem opět ztrácel. Seběhy mi klasicky dělají velké problémy a nedokážu se bezhlavě pustit dolů a modlit se, jestli se nepřerazím. (Pokračování textu…)

O Backyardu jsem se dozvěděl již v roce 2020, kdy ho v karanténě běžel Radek Brunner doma na pásu. A od této doby jsem si říkal, že by byla velmi zajímavá zkušenost se takového závodu taky zúčastnit. Jedná se o závod, kdy se každou celou hodinu musí závodník postavit na start a uběhnout zhruba 6,7 km. A další hodinu znova a znova až postupně odpadnou všichni běžci a zůstane jediný vítěz. Všichni ostatní jsou diskvalifikovaní. Tento netradiční formát závodu mě lákal a byl jsem velmi potěšený, že se ho podařilo uspořádat v Holešově, 10 km od mého bydliště.

Závod jsem bral jako moji hlavní běžeckou akci podzimu a podřídil ji trénink i veškerou přípravu. Opět jsem zařadil více objemů a dostal se dvakrát po sobě na zhruba 180 km týdně. Navíc jsem se cítil v dobré formě a věřil jsem, že by závod mohl dobře dopadnout. V týdnu před závodem jsem kladl velký důraz na spánek, regeneraci a suplementaci. Vypadalo to, že se mi vše podařilo a na závod jsem byl dobře připravený. (Pokračování textu…)

Letos jsem se rozhodl moji oblíbenou Hostýnskou osmu absolvovat s přítelkyní. Necítím se v takové formě, abych dokázal podat kvalitní výkon a navíc si ještě pamatuji svoje stavy po závodě před dvěma lety, kdy jsem byl totálně odrovnaný na několik dalších dnů. Ačkoliv se přítelkyně do tréninku pustila s plnou vervou, bohužel utrpěla zranění a tak jsme se postavili na start v ne úplně ideální formě s mnohem méně tréninkem, než bychom si představovali. Hlavním cílem proto bylo hlavně závod dokončit, nezničit se a pokud možno si ho společně užít.

Závod pro mě začal již v pátek, kdy jsem se vydal do Rajnochovic pro startovní čísla a při té příležitosti si zaběhl Hostýnský Vertikálek. Je to závod z Rajnochovic na Kelčský Javorník, což je vzdálenost 5,6 km s převýšením 463 metrů. Letos se konal již druhý ročník a nutno říct, že byl obsazen hvězdnými jmény. Závod jsem běžel z plného tréninku bez vyladění, ale chtěl jsem do něj dát maximum. Hned po startu jsem byl asi na 15 místě, ale to jsem nějak neřešil a postupně předbíhal ostatní běžce. Klíčová situace nastala po 1,4 kilometrech, kdy vláček běžců zatočil vlevo. Já jsem si byl vědom toho, že to pravděpodobně nebude správné odbočení, ale odbočili všichni a tak jsem jako ovce zahnul také. Byla to chyba. Najednou jsme se ocitli v ostružiní mezi malými smrčky a překonávali náročný terén, abychom se dostali zpět na správnou cestu. Přitom jsme museli překonat dokonce dva ploty, což byla v průběhu běžeckého závodu moje premiéra. Vyvázl jsem s malými odřeninami a jen dvěma drobnými krvavými šrámy. (Pokračování textu…)