Štítek: 50 km

V poslední době nemám příliš kvalitní formu a stále ještě se srovnávám z třítýdenního totálního výpadku na dovolené. Zároveň se ale intenzivně snažím trénovat na šílenost jménem Backyard v Holešově. Proto je potřeba naběhat nějaké kilometry a tak mi trenér jednu dubnovou neděli nadělil do tréninkového deníku šedesátku. Při jednom z mých tréninků jsem náhodou v Prusinovicích potkal Kubu Jandu, který mi oznámil, že se opět běží samozávodní padesátka. Tím mi nasadil brouka do hlavy a já přemýšlel, jestli si tento nedělní trénink malinko nezkrátím a neodběhnu v rámci tohoto závodu. Napsal jsem trenérovi a ten souhlasil.

V neděli předpověď slibovala teplé počasí, bohužel se mi nepodařilo vyběhnout dříve než v 10:40 a to už bylo dost teplo. Naštěstí ale bylo sluníčko schované za mraky. Po vyťukání svého číselného kódu na klávesnici samobufetu jsem vyrazil na trať. Tentokrát jsem neměl domluvený žádný doprovod a doufal jsem, že si vystačím s litrem ionťáku, který jsem nesl s sebou v batohu. Pár kilometrů po startu se ke mně přidal Kuba Janda, se kterým jsem byl domluvený, že si se mnou pár kilometrů odběhne. Bylo to příjemné zpestření a závod alespoň rychleji ubíhal. (Pokračování textu…)

Když se v dubnu premiérově pořádala Rohálovská padesátka nejen jako cyklistický závod, ale také jako závod běžecký, bylo to pro mě příjemné překvapení. Byl to sice závod virtuální, ale myslím, že měl skvělou atmosféru a také nečekaně mnoho účastníků. Tehdy jsem závod běžel hned dvakrát (první účast, druhá účast), abych si svůj první čas ještě vylepšil.

Vzhledem k tomu, že se závod konal hned týden po stovce ve Winschotenu, nebyl jsem ještě v plné síle a věděl jsem, že nebudu schopen podat maximální výkon. Popravdě jsem se rozhodoval o své účasti na poslední chvíli a to i díky tomu, že trenér nebyl zrovna z nápadu běžet tento závod příliš nadšený. I proto jsem tentokrát nechtěl trhnout rekord, ale spíše jsem si chtěl závod užít. Cílem bylo zaběhnout pohodově bez ohledu na soupeře a po závodě rychle zregenerovat a opět se pustit do dalšího tréninku. (Pokračování textu…)

Report z prvního běhu Rohálovské desítky jsem končil slovy, že doufám, že mě nikdo nepřekoná, abych nemusel běžet znova. Popravdě jsem tehdy nevěřil, že znova opravdu poběžím. Ale když jsem zjistil, že mě Petr Kučera o 9 vteřin překonal, začal jsem střádat plány na další pokus. Přece jen 9 vteřin na 50 km je opravdu zanedbatelný čas a já po prvním pokusu cítil ještě drobné rezervy. Tentokrát jsem se na závod připravil mnohem lépe. Sehnal jsem i moje oblíbené gely Agave, abych měl na celou trasu dostatek energie, skvělou podporu mi opět dělal tatínek podobně jako minule, ale malinko jsme to ještě vylepšili. Navíc tentokrát už to nebyl jen běh bez soupeře, ale do hodinek jsem si nahrál trasu z minula a soupeřil sám se sebou. Skvělou motivací, která mi minule chyběla, bylo sledovat v reálném čase kolik vteřin a později minut mám náskok na svůj předchozí běh.

Vystartoval jsem ve čtvrtek 15:32 hodin a na začátku se nic zvláštního nedělo. trochu mě znervózňovalo, že jsem hned od začátku ve srovnání s prvním pokusem výrazně rychlejší a bál jsem se přepálení začátku. Okolo 15 km jsem se dozvěděl, že asi 10 minut za mnou vystartoval David Pelíšek, skvělý běžec z Olomouce. Netrvalo dlouho a na 20 km mě ladně a vysokou rychlostí předběhl. Na 22 km mi hlásili ztrátu 1:15, což už jsem si myslel, že nedoženu. Zvlášť, když se mi David téměř ztratil z dohledu. Na občerstvovačce v polovině závodu na 25 km se David zastavil na doplnění tekutin a já se dostal před něj. Před ním jsem ovšem nezůstal dlouho a za chvíli mě dohonil a opět předběhl. Zajímavé bylo, že do kopce jsem byl rychlejší a po rovině a z kopce naopak pomalejší. Proto jsme si několikrát vyměnili pořadí a když jsme vybíhali na hlavní na 35 km, David byl kousek přede mnou. Po pravotočivé odbočce v táhlém stoupání jsem ho ale předběhl a zkusil malinko přidat. Utrhl jsem se mu a od té doby jsem svůj náskok jen navyšoval a v cíli jsem mohl být zhruba o 3 minuty dříve. Díky jeho pozdějšímu startu mě ovšem zaslouženě porazil, ale kdyby byl závod o 15 až 20 km delší, věřím, že bych zvítězil. (Pokračování textu…)

Rohálovská padesátka je běžně cyklistický závod, ale kvůli pandemii nebylo možné ho uspořádat stejně jako v předchozích ročnících. Organizátoři se ale nenechali odradit a uspořádali skvělý virtuální závod, který nazvali Rohálovský Samozávod. A pořadatelé tentokrát mysleli také na běžce a kromě standardních cyklistických kategorií vypsali také kategorii běžeckou a z recese vzhledem k čerstvě napadlému sněhu také kategorii běžkařskou. Již kdysi mi proběhla hlavou myšlenka, že bych si trasu nějakého okolního cyklistického závodu zaběhl, ale nikdy jsem se neodhodlal. Ale tentokrát to bylo jiné, závody žádné nejsou a když mi tatínek jednoho dne oznámil, že se Rohálovská padesátka také běží, dlouho jsem neváhal. Napsal jsem trenérovi a účast jsme naplánovali hned na další neděli.

Pořadatelé to měli skvěle vymyšlené, za 150 Kč startovného každý získal unikátní šestimístný kód, který na startu na jedné klávesnici fungoval pro vstup do skvěle vybaveného Samobufetu. Obdivuji důvěru pořadatelů v účastníky, kteří si vše brali sami a házeli peníze za odebrané dobroty do pokladničky. Na druhé klávesnici fungoval kód k měření času závodu. Každý závodník při vystartování naťukal kód, zazněla siréna a mohl vyrazit. Po doběhu jsem opět zadal stejný kód a během chvíle se čas automaticky objevil v online výsledcích. (Pokračování textu…)

Brdská stezka je velmi krásný závod v okolí Brd. Padesát kilometrů je tak akorát na slušný ultra trénink a vzhledem k tomu, že se jednalo o jubilejní padesátý ročník, nechtěl jsem chybět. Je to jeden velký okruh hezkou přírodou s výškovým převýšením přes 800 metrů. Navíc se pravděpodobně jednalo o poslední ročník tohoto závodu.

Tentokrát jsem nejel z Prahy autobusem jako obvykle, ale domluvil se přes Facebook se skupinkou závodníků a společně jsme se svezli s Pepou Stolínem. Alespoň cesta při povídání rychleji uběhla a my včas dorazili do Mníšku pod Brdy, odkud se startovalo. Zajistil jsem si startovní číslo a šel se připravit na závod. Rozběhal jsem se, rozcvičil a šel se pomalu postavit na start, který byl přesně v 8 hodin. (Pokračování textu…)

Moje letošní závodní sezóna pokračovala v Mníšku pod Brdy. Po posledním závodě v Plzni jsem se cítil dobře, dokázal jsem rychle zregenerovat a vrátit se do tréninku. Brdská stezka pro mě nebyla úplně nejdůležitějším závodem, ale počítá se do Ultracupu, takže jsem zde chtěl posbírat pár bodů. Od závodu jsem neměl vysoká očekávání a i když jsem se snažil napodobit vyladění na plzeňskou stovku, kde jsem se cítil naprosto perfektně, úplně se mi to nepodařilo. Ale zažil jsem i mnohem horší případy, takže jsem byl celkově spokojený. Od trenéra jsem měl instrukce, ať běžím s rezervou, hlavně kvůli tomu, že jsem ihned v neděli po závodě odjížděl na běžecké soustředění na Kvildu, kde jsem věděl, že nás šetřit rozhodně nebude a dvoufázové tréninky budou na denním pořádku. (Pokračování textu…)

Brdskou stezku jsem běžel již minulý rok a protože mi letos nevyšel start na plzeňské padesátce okolo Boleváku, chtěl jsem si v Mníšku vylepšit osobák na 50 km. Jenže již delší dobu mě trápí bolavý lýtkový sval a pořád se toho nemůžu zbavit. Hodně se to zhrošilo po pražském půlmaratonu, pravděpodobně hlavně díky tomu, že jsem běžel v závodních netlumených botách po těch pražských kostkách. Hodně jsem hledal na internetu a diagnostikoval jsem si syndrom tibiální hrany, ale jistě to samozřejmě nevím. Ve čtvrtek jsem již byl smířený, že závod nepoběžím, protože jsem ve středu vůbec kvůli bolesti nemohl odtrénovat. Nicméně v pátek ráno jsem se rozhodl, že zavolám fyzioterapeutovi Pavlovi Bendovi a objednal se ještě na ten samý den odpoledne. Pan Benda mě promasíroval, provedl teprapii ultrazvukem, zatejpoval a doporučil brát Voltaren v tabletách. Večer jsem se ještě rozhodl otestovat, jak na tom jsem, dal si volně 6 km s pár rovinkami a ono to sice bolelo, ale dalo se s tím běžet. Proto jsem se na závod rozhodl vyrazit. (Pokračování textu…)