Štítek: 246 km

Letošní Spartathlon jsem běžel již počtvrté a byl jsem rozhodnutý, že bude na nějakou dobu mým posledním Spartathlonem. Proto jsem si ho chtěl maximálně užít a samozřejmě jsem chtěl konečně stlačit čas pod 30 hodin. Posledních 14 dnů před závodem jsem se začal cítit v dobré kondici a na Spartathlon jsem se dokonce i těšil. Ale zároveň se obával, abych nedopadl jako vloni, kdy mi totálně došla po 180 km energie. V pátek týden před závodem jsem si dopřál důkladnou dvouhodinovou masáž od Viléma Waise a v sobotu otestoval formu na závodě na 8 km v Napajedlech. Test dopadl velmi dobře a já se cítil v dobré kondici. Dále už jsem příliš neběhal a hlavně kladl důraz na regeneraci a spánek. Na Spartathlon jsem tak odjížděl dobře připravený nejen po stránce odpočinku, ale také jsem měl již důkladně rozmyšlené balíčky, které si pošlu na jednotlivé občerstvovačky.

Do Řecka jsme odlétali z Prahy ve středu a z dosti turbulentního letu mě na zbytek dne rozbolela hlava. Po příjezdu do hotelu jsme se ubytovali a krátce ještě zaklusali. Nohy jsem měl po cestě trochu ztuhlé, ale nepřikládal jsem tomu velký význam. Čtvrteční den jsme posnídali, opět krátce zaklusali, odpoledne odevzdali balíčky na jednotlivé občerstvovačky, zašli na technickou poradu a zbytek dne vyplnili odpočinkem. Večer jsme si dělali srandu z medikánu Zorba, jelikož v Aténách uzavřeli školy a obyvatelům doporučili nevycházet z domovů. A nás v takovém počasí nechají běžet 246 km? Tak určitě, vždyť kvůli tomu jsme přece do Řecka přijeli! (Pokračování textu…)

Ne vždy se mi report ze závodu píše snadno. Platí to hlavně u těch méně povedených závodů a tím bezesporu letošní Spartathlon byl. Již delší dobu jsem přesvědčený, že tento typ závodu pro mě není nejvhodnější, přece jen mám raději kratší okruhy, kde nejsou kopce a mám kdykoli k dispozici všechny své věci. Logistika totiž není vůbec mojí silnou stránkou. Proto jsem ani Spartathlon nepovažoval za hlavní závod druhé poloviny sezóny a po 24 hodinovce v Kladně jsem přípravu zaměřil na stovku ve Winschotenu v Holandsku. Tento závod mi vyšel parádně a s výsledkem jsem byl velmi spokojený. Spartathlon po třech týdnech jsem chtěl zaběhnout z přípravy na tuto stovku, ale neměl to být větší problém, jelikož podobný scénář jsem si vyzkoušel již loni. Letos jsem chtěl zaběhnout čas pod 30 hodin, což nebyl nijak vysoký cíl a myslel jsem, že tento čas v pohodě dokážu pokořit.

Do Řecka jsme vyráželi v početné skupině s ostatními běžci letadlem z Prahy s přestupem v Bělehradu. Bohužel jsem nebyl ideálně odpočatý a odlétal docela unavený. Nicméně se mi podařilo v letadle i na chvíli usnout a to mi pomohlo. Po příletu jsme odjeli na hotel, tentokrát jsme bydleli přímo v hotelu Fenix, ve kterém probíhá registrace na závod, odkládání balíčků na jednotlivé checkpointy a technická porada. Nemuseli jsme tedy přecházet do jiného hotelu a měli vše vzdálené jen jedno patro výtahem. Únavu z cesty jsme byli vyklusat pár lehkými kilometry podél moře a stejně tak i následující den dopoledne. (Pokračování textu…)

Loňský Spartathlon byl bez přehánění fenomenální. Tak úžasnou atmosféru jsem nikdy a nikde předtím nezažil. A i když jsem se chvíli po dokončení závodu vyslovil ve smyslu, že příště už Spartathlon určitě nepoběžím, s odstupem času jsem neodolal. Musel jsem se do Řecka na start tohoto závodu vrátit a opět prožít ten nezapomenutelný pocit při doteku nohy krále Leonida v cíli. Kdo by se rád dozvěděl víc o závodu, doporučuji přečíst můj loňský report. V krátkosti jen připomenu, že závod je považovaný za jeden z nejnáročnějších ultramaratonů na světě, měří 246 km, běží se za vysokých řeckých teplot ve zvlněném terénu a závod má časový limit 36 hodin. Radek Brunner pro představu použil srovnání s pražským maratonem, kde je časový limit 7 hodin na jeden maraton. V tomto závodu ale musí účastník urazit maratonů téměř 6 a na každý má časový limit 6 hodin.

Na první pohled se může zdát závod napodruhé jednodušší, ale já jsem to tak vůbec nevnímal. Myšlenky na Spartathlon ve mně nejen vyvolávají husí kůži, ale také obrovský respekt. Určitě mi minulý rok dal mnoho zkušeností, ale na druhou stranu jsem cítil větší tlak a měl větší očekávání. Napadalo mě třeba pokoření hranice 30 hodin. A to by znamenalo běžet v průměru okolo minuty na kilometr rychleji než vloni. Proto jsem měl velmi smíšené pocity. Například jsem se sice na jednu stranu cítil velmi dobře a byl jsem odpočinutý, ale na druhou stranu mě už téměř 2 měsíce bolí koleno a bál jsem se, jestli v závodě nebude protestovat nad množstvím uběhnutých kilometrů. (Pokračování textu…)

Příběh Spartathlonu začal již v lednu, kdy jsem úplnou náhodou potkal Radka Brunnera na jedné akci v Praze. Povídali jsme si o plánech na nadcházející běžeckou sezónu a řeč se stočila ke Spartathlonu. O tomto závodu jsem již hodně četl, měl prostudované blogy snad všech českých účastníků a s napětím jsem sledoval průběh minulých 2 ročníků online na internetu. Radek mě přemlouval, abych taky na Spartathlon vyrazil společně s ním a Pavlem Sedlákem. Po tomto setkání jsem 14 dnů přemýšlel, jestli na Spartathlon vůbec mám, jestli existuje alespoň malá pravděpodobnost, že závod dokončím. Věděl jsem, že letos pojede nejpočetnější sestava z Česka v historii a že se tato příležitost už nemusí opakovat. Nakonec jsem se přihlásil a od té chvíle jsem se Spartathlonu bál ještě více než kdy předtím a zároveň vůči němu cítil obrovský respekt. (Pokračování textu…)