Mistrovství světa na 100 km Berlín

Myslím si, že účast na mistrovství světa by se neměla odmítat. A to ani tehdy, když člověk není v úplně ideální kondici. Alespoň takový je můj pohled patriota na tuto záležitost.
Letos to na mě přesně pasuje a musím přiznat, že nejsem v nejlepší kondici a běžecky se trápím. Limit jsem měl zaběhlý z loňské Plzně, takže nic nebránilo mé účasti. Opět jsem chtěl hrdě obléknout národní reprezentační dres a postavit se na start.

Z letošní Plzně vím, že dokážu zaběhnout pod 8 hodin, ale od té doby jsem se již trochu rozběhal a v tréninzích se cítil lépe i při rychlejším tempu. Ale zase jsem očekával vyšší teplotu a tak jsem si při plánování tempa a odhadu výsledného času stanovil opět cílový čas 8 hodin. Věřil jsem si, že tento čas musím bez větších potíží zaběhnout. A pokud by vše sedlo, mohl jsem určitě pomýšlet i na lepší výsledek. Nad 8 hodin jsem běžel naposledy v Číně v roce 2018 díky nulové aklimatizaci a přepálenému tempu. Další byl nepovedený závod v Plzni v témže roce, kdy jsem ze své mladické nerozvážnosti krátkodobě vyměnil trenéra. Další čas nad 8 hodin byl až v roce 2015, kdy jsem teprve začínal běhat. Přece se nemůžu běžecky vrátit o 7 let zpět, myslel jsem si! (Pokračování textu…)

Mistrovství světa na 24 hodin v Albi

Kvalifikace na tento závod pro mě byla dosti komplikovaná. Letos se změnila kvalifikační pravidla a já to začal řešit na poslední chvíli. Jediný závod, na kterém jsem mohl limit zaběhnout, bylo letošní Kladno. Ale na tomto závodě se mi vůbec nedařilo a úplně jsem vyhořel. Stále jsem měl ale otevřená zadní vrátka ve formě open závodu, který se běží současně s mistrovstvím a má samostatnou klasifikaci, ale po Kladně jsem zjistil, že už i ten je uzavřený. Byl jsem z toho smutný a smiřoval jsem se s tím, že letos do Albi nepoletím. Ale jednoho krásného dne mi zavolal Dan s tím, že je volné místo a mohl bych v rámci MS startovat. Na poslední chvíli jsem se tak dostal na startovku, z čehož jsem měl velkou radost. Možná i díky tomu, že jsem měl možnost startovat bez potřebného limitu, mě to donutilo přípravě věnovat maximum, abych neudělal ostudu a start na závodě si obhájil. Na přípravu jsem měl rovných 6 týdnů. Taková doba byla mezi stovkou ve Winschotenu a tímto závodem. Příprava tentokrát po konzultaci s trenérem Pavlem probíhala diametrálně odlišně od všech mých předchozích příprav na dlouhé závody. Chtěl jsem naběhat okolo 200 km týdně a také se naučit běhat pomalu okolo 5:15 min/km, což bylo plánované tempo začátku závodu. Pokud pominu odpočinek po stovce a odpočinek před tímto závodem, hlavní třítýdenní tréninkový blok čítal 216, 273 a 205 km týdně. Nikdy jsem tolik kilometrů v průběhu třech týdnů v tréninku nenaběhal a byl jsem velmi příjemně překvapený, jak to vše krásně můj organismus snáší a nebyl jsem z toho nijak výrazně unavený. Jediným negativním a znepokojujícím faktorem byl úbytek na váze, který jsem se snažil kompenzovat dvojitými porcemi jídla, ale ani to nepomáhalo.

Český tým při slavnostním vlajkovém průvodu.
Český tým při slavnostním vlajkovém průvodu. (foto Petr Herejt)

Před závodem jsem se fyzicky cítil velmi dobře a věřil v dobrý výsledek. Horší to bylo s psychickým naladěním. Vracel jsem se do místa, kde jsem v roce 2016 zaběhl svůj životní závod, ale současně po několika následujících neúspěšných pokusech na jiných 24 hodinových závodech. Potřeboval jsem udržet hlavu v klidu a ideálně běžet úplně stejně jako před 3 lety. Tedy aspoň co se začátku týče, protože v tak luxusní výsledek jako minule jsem tentokrát rozhodně nedoufal. Byl bych spokojený s 240 km, což by byla moje druhá nejlepší 24 hodinovka a znamenalo by to také jakýsi comeback do těchto závodů a kvalifikaci na další reprezentační závody. (Pokračování textu…)

MS na 100 km v Chorvatsku

Říká se do třetice všeho dobrého a toto byla moje třetí účast na mistrovství světa na 100 km. A na obou předchozích stovkách jsem zaběhl osobák a samozřejmě i do třetice jsem chtěl podat maximální výkon a ideálně opět posunout osobák malinko blíž k sedmi hodinám.

Jenže háček je v tom, že si nejsem úplně jistý, že má příprava na tento závod probíhala ideálně. Po mistrovství ČR na 24 hodin měla začít příprava právě na tento závod a zbývalo na to vcelku slušných 7 týdnů. Ale to bych nebyl já, abych vydržel pouze trénovat a nezávodit. Do své termínovky jsem vložil Hostýnskou Osmu a týden poté Běh na Svatý Hostýn. Tyto dva závody významně ovlivnily přípravu. Po Osmě jsem byl velmi slušně zmasakrovaný a své pocity jsem již popsal v článku o srpnovém tréninku a nechci se opakovat. Naštěstí posledních 14 dnů se situace začala obracet k lepšímu a já se začal rozběhávat. Trenér to se mnou prostě nemá vůbec jednoduché, ale zároveň i v těchto kritických situacích dokáže trénink přizpůsobit tak, abych dokázal v závodě podat slušný výkon. (Pokračování textu…)

Mistrovství světa v běhu na 24 hodin v Belfastu

Na závod v severoirském Belfastu jsem se moc těšil, určitě nejvíc ze všech závodů, které jsem kdy běžel. Možná bych to trochu srovnal s mým prvním Spartathlonem, ale tam bylo těšení spojené s velkou nervozitou a strachem, jak to všechno dopadne. Belfastu jsem se ale nebál, velmi jsem si věřil a doufal, že výkon 258 km v Albi na mistrovství Evropy nebyla pouhá náhoda a dokážu ho ještě vylepšit.

Příprava na tento závod začala už na začátku roku a dal jsem do ní úplně všechno, stálo to hodně energie, času, odříkání i peněz. Tento půlrok jsem v tréninku směřoval jen k tomuto závodu a všechny ostatní byly pouze tréninkové. Zpětně si myslím, že jsem nemohl udělat víc. Šlo o reprezentační závod a běžet s těmi nejlepšími na světě v českém reprezentačním dresu je pro mě vždy velkou ctí a zážitkem. Navíc Český tým tvoří výbornou partu a je fajn strávit pár dní v jejich společnosti.

Příprava těsně před závodem byla dost náročná, vše jsem domýšlel už 14 dnů předem, abych na něco nezapomněl, psal seznam věcí, které musím mít s sebou, řešil jídelníček, zjišťoval detailní informace o závodu. Také jsem provedl důkladnou analýzu svých soupeřů ve startovní listině podle jejich osobních rekordů. Zjistil jsem, že jsem přesně na desátém místě a proto jsem si kladl vysoký cíl a chtěl také v první desítce závod dokončit. Velmi dobře jsem také plánoval tempo závodu. Trať v Belfastu se jevila jako naprosto ideální, okruh v parku byl dlouhý 1,652 Km, v téměř nulové nadmořské výšce a předpověď počasí slibovala teploty v rozmezí 10-15 stupňů. (Pokračování textu…)

Mistrovstí světa na 100 km ve španělském Los Alcazares

MS ve Španělsku pro mě byl poslední závod letošní náročné sezóny. Poslední 3 měsíce jsem žil prakticky v permanentní nervozitě, protože jsem měl téměř celou dobu před nějakým důležitým závodem. Tato skutečnost na mě působila velmi negativně a způsobovala značnou psychickou únavu. Začalo to stovkou ve Winschotenu, pokračovalo Spartathlonem a 24 hodinovkou ve Francii a vyvrcholilo právě stovkou ve Španělsku. Těšil jsem se, až to všechno skončí a pořádně si odpočinu. Odpočinek byl mojí velkou motivací v tréninku před tímto závodem, protože jsem věděl, že i když se při závodu pořádně zničím, nebude to až tolik vadit. A nejen proto jsem byl připravený na trati nechat všechno. Byl to také můj již třetí reprezentační závod, takže jsem v tom nebyl tak úplně sám a běžel jsem i za tým.

V 5 týdnech mezi 24 hodinovkou ve Francii a tímto závodem jsem měl prakticky pouze jeden tréninkový týden, pak už jen následoval odpočinek před závodem. Příprava tak nebyla úplně ideální a chtělo by to delší dobu na trénink, abych dokázal důkladně vyladit formu a podat co možná nejlepší výsledek. (Pokračování textu…)

Mistrovství světa na 100 km ve Winschotenu

Zážitků a dojmů z výletu do Holandska mám tolik, že ani netuším, kde pořádně začít. Asi začnu od úplného začátku ještě relativně dlouho před závodem. Formu jsem začal ladit ihned po Hostýnské Osmě, takže na přípravu bylo rovných 5 týdnů. A hodlal jsem do tréninku dát opravdu všechno, protože možnost reprezentovat ČR jsem měl poprvé v životě. V žádném případě jsem nechtěl udělat ostudu a byl jsem odhodlaný podat maximální výkon. Byl to můj zatím nejdůležitější závod v životě, úplně první závod v zahraničí, zkrátka životní závod, takže jsem tomu chtěl dát vše. Až jsem se 14 dnů před závodem bál, jestli vůbec zvládnu zregenerovat, protože jsem běhal dost intenzivně, poprvé jsem zapojil dvoufázový trénink a cítil jsem se hodně unavený. Příprava ale nebyla jenom fyzická, ale taky mentální. Za každou cenu jsem se snažil dostat do hlavy tempo 4:30 na kilometr, ani o sekundu rychleji, raději na začátku pomaleji. Zvlášť když jsem věděl, že pokušení držet se na začátku soupeřů světové extra třídy bude veliké. Jsem ale přesvědčený, že rovnoměrné tempo je základ úspěchu, což se mi ostatně potvrdilo i vloni v Plzni. Lehkým výpočtem se dá dojít k závěru, že pokud bych vydržel běžet konstantně 4:30 min/km celý závod, proběhnu cílem v čase 7:30, což byl můj cíl. (Pokračování textu…)