Štítek: maraton

Do Salzkottenu se vždy rád vracím a ne jinak tomu bylo i tentokrát. Byla to má již šestá návštěva. Bohužel tentokrát jsem odjížděl s velmi smíšenými pocity, díky tomu, že jsem 14 dnů před závodem doběhl Backyard v Holešově. V jeho průběhu jsem uběhl 275 km a nohy byly řádně unavené. Dostával jsem se z toho dlouho, bolest v nohou jsem cítil ještě týden po závodě. Ale nedalo se nic dělat a musel jsem se s tím nějak poprat.

Do Salzkottenu vyrážíme vždy v pátek tak, abychom měli den před závodem ještě volno na odpočinek. Tentokrát se ale o odpočinku nedalo vůbec mluvit. Sobotu před závodem jsme strávili ježděním na vodních lyžích, které mě slušně unavilo. Ani ne tak nohy, jako spíše ruce a ramena, která mám hodně slabá. Po náročném dni jsme večer absolvovali zaslouženou pasta party. (Pokračování textu…)

Letos jsem se do Německa vypravil s odlišnou předzávodní přípravou než bylo obvyklé v minulých letech. Mé předchozí účasti byly spíše o tom, že jsem se primárně zaměřoval na ultramaratony a v Salzkottenu chtěl jen kvalitně potrénovat. Tentokrát jsem se na závod připravoval důkladněji a trénink mu přizpůsobil. Proto jsem očekával o něco lepší výsledek, který by se vměstnal pod 2:50, což by znamenalo můj nejlepší výkon na maratonu v Salzkottenu.

Do Salzkottenu jsem vyrážel s Barčou a taťkou, kteří se také závodu zúčastnili, taťka na 10 km a Barča pro svůj svůj první závod ve své běžecké kariéře zvolila 5 km trasu. Poprvé jsme tentokrát vyráželi již den před závodem a já jsem se trochu bál, jestli mi den odpočinku mezi cestou a závodem nebude chybět, ale nepociťoval jsem žádný negativní dopad.

Start závodu byl ráno v 8:30, jenže v 8 jsme měli společné focení našeho Bystřicko Salzkottenského týmu. Příliš času proto na rozběhání a záchod před startem nebylo, ale nějak jsem se s tím popral. Start byl opět společný s půlmaratonci, kteří absolvovali kola dvě, zatímco my maratonci čtyři. Díky společnému startu jsem od samého začátku neměl ponětí, na kolikátém místě vůbec běžím. V prvním kole jsem měl možnost se držet skupinky, která obsahovala i první ženu na půlmaratonu. I díky tomu jsem první kolo jsem prosvištěl vcelku na pohodu, i když jsem běžel přeci jen o pár vteřinek na kilometr rychleji než bych si představoval. (Pokračování textu…)

Do Salzkottenu se rád vracím a letos o to víc, jelikož se kvůli pandemii jednalo o návštěvu po třech letech. Naši početnou výpravu z Bystřice pod Hostýnem čeká vždy vřelé přijetí od obyvatel partnerského města Salzkottenu. Letos jsem byl hodně zvědavý, jaký výkon předvedu, jelikož jsem 14 dnů před závodem běžel šestihodinovku v Šamoríně a týden před Bystřický horský půlmaraton. Musím ale říct, že jsem se před závodem cítil velmi dobře, ale zdání často klame.

Do Německa jsme vyráželi již v pátek ráno a na cestě jsme strávili prakticky celý den. V sobotu jsme měli připravený turistický program s vydatným obědem ve formě burgeru a letní bobovou dráhou. Večer jsme se ještě zúčastnili pasta párty.

Start závodu byl v neděli v 8:30 a počasí slibovalo přijatelných 22 stupňů. Před startem proběhlo focení našeho Bystřicko – Salzkottenského týmu, který byl nejpočetnějším týmem v celém závodu. Bohužel maraton neměl příliš velké obsazení, z našeho týmu jsem maraton běžel dokonce sám a mnohem početnější obsazení bylo na kratších distancích od 5 km, přes 10 km až po půlmaraton. Před startem jsem se klasicky velmi dobře rozběhal a protáhl a do posledních vteřin před startovním výstřelem jsem se schovával ve stínu blízko startovního oblouku. (Pokračování textu…)

Letos jsem se vydal do Salzkottenu již po třetí, ale tentokrát to byla malinko slavnostnější návštěva. Bystřice pod Hostýnem má se Salzkottenem partnerství a letos se slaví 10 let od podpisu partnerské smlouvy. Možná i proto letos padl účastnický rekord a startovalo nejvíce Českých účastníků v historii našeho spolku. Do Německa jsme dorazili v pátek v podvečer a opět nás přivítala milá hostitelská rodina, u které jsme bydleli i v minulých letech. V sobotu jsme navštívili bosou stezku okolo rybníka a pořádně na ní před závodem promasírovali chodidla. Večer již následovala oslava desátého výročí partnerství, kde jsem to již nepřeháněl s alkoholem a raději preferoval brzké ulehnutí do postele.

Již dlouho před závodem jsem zkoumal předpověď počasí, která slibovala parný den bez mráčku. Marně jsem doufal, že se předpověď zmýlí. Na nějaký osobák jsem mohl rovnou zapomenout, on vlastně ani nebyl při tomto závodu v plánu, jelikož překonat pražský maraton by byl asi zázrak. Nicméně jsem se chtěl pokusit o čas pod 2:50, což by znamenalo skvělý výsledek. Proto jsem vyrazil podobně jako v Praze v tempu okolo 4 min/km a čekal, co to udělá. A sluníčko se začalo projevovat v plné síle a něco mi říkalo, že toto tempo nebudu schopný dlouho vydržet. A přesně tak to dopadlo. Od poloviny závodu se mi již běželo výrazně hůře, bylo to rozhodně dáno i zvyšující se teplotou. (Pokračování textu…)