Štítek: 12 hodin

Dvanáctihodinovka ve Stromovce je moc hezký závod na okruhu dlouhém zhruba 1900 metrů. Tento závod jsem již třikrát běžel a pokaždé se mi ho podařilo vyhrát. A i tentokrát jsem si před závodem velmi věřil a cítil se dobře, takže jsem hodlal počet vítězství rozšířit na čtyři. Závod jsem bral jako velký test před závodem na 24 hodin v irském Belfastu, který se běží prvního července jako mistrovství světa. Chtěl jsem hlavně otestovat jídlo v průběhu závodu a zjistit, jestli budu mít křeče. Zvlášť, když na tento závod většinou dolehne velmi teplé počasí.

Cíl jsem měl tedy hlavně ten, abych se v průběhu závodu cítil dobře a celkově tělo spolehlivě fungovalo. Tři týdny před závodem můj jediný přemožitel Dan Lawson z mistrovství Evropy na 24 hodin dokázal na 12 hodinovce uběhnout lehce přes 152 km. Říkal jsem si, že by bylo hezké se mu vyrovnat a tak jsem si stanovil velmi ambiciózní hranici a říkal jsem si, že pokud uběhnu 150 km, porazím ho i v Belfastu. Poprvé jsem tak v závodě měl pouze virtuálního a nikoli reálného soupeře. A motivace to pro mě byla opravdu veliká. (Pokračování textu…)

Dvanáctihodinovka ve Stromovce byla vyvrcholením velmi náročného květnového závodního programu. Začalo to pražským maratonem, další víkend Borákem, pak jsem si dal i kratší závod na 10 km a pak Stromovka. Vše vždy s odstupem pouhého jednoho týdne. Nebylo to zdaleka ideální a při tolika startech se nedá rozumně na závody připravit. Proto jsem si ani nekladl vysoké cíle pro tento závod a oproti minulému roku jsem si stanovil mnohem reálnější cíl. Tím bylo uběhnout 130 km a lehounce posunout osobáček přes tuto hezky zaokrouhlenou hranici.

Ve Stromovce jsem již dvakrát vyhrál, takže jsem si přál, abych opět obhájil a získal na tomto závodě Hattrick. Jenže při pohledu do startovní listiny jsem zjistil zásadní komplikaci. Ve startovce jsem objevil Dana Lawsona z Anglie, který loni na Spartathlonu doběhl druhý. Opravdu skvělý běžec, který by mě bez větších problémů porazil. Naštěstí jsem pár dnů před závodem zjistil, že minulý víkend běžel dvanáctihodinovku v Holandsku. Při zkoumání jeho závodní historie jsem zjistil, že to není zdaleka takový šílenec jako jsem já a že si nechává mezi závody relativně velké rozestupy. Takže jsem si byl takřka jistý, že do Stromovky nedorazí. (Pokračování textu…)

Na dvanácti hodinovku ve Stromovce jsem se těšil, jedná se o závod v krásném parku s příjemným okolím, na okruhu o délce 1,9 km, takže se můžu často občerstvovat a mám vše potřebné prakticky na dosah ruky. Letos jsem byl ale před závodem víc nervózní než obvykle, protože vloni jsem vyhrál (loňský report zde) a letos jsem chtěl vítězství obhájit. Měl jsem natrénováno mnohem víc, formu mám také dobrou a tak to teoreticky neměl být žádný velký problém. Nějakou dobu před závodem jsem si věřil na 140 km, ale při pohledu na předpověď počasí jsem se pár dnů před závodem spokojil s cílem 135 km. Vždyť vloni jsem uběhl 129,7 km a tak pár kilometrů navíc mělo být úplně v pohodě, obzvlášť pokud se mi vyhnou problémy s žaludkem s jakými jsem se vloni potýkal. (Pokračování textu…)

Na tento závod jsem zahájil přípravu po pražském maratonu, takže jsem měl zhruba měsíc na trénink. Běhal jsem jenom objemové tréninky nejčastěji kolem 20-25 km, na delší výběhy nebyl příliš čas. Bohužel jsem vůbec nevěděl, jak mám takový závod běžet. Měl jsem jen tajné přání uběhnout 126,6 km, což jsou přesně 3 maratony. (Pokračování textu…)