Štítek: Holandsko

Run Winschoten je můj nejoblíbenější závod na 100 km. O to víc mě potěšilo, že mi v květnu od pořadatelů dorazila do e-mailové schránky pozvánka právě na tento závod a já nemohl odmítnout. Velmi rád se sem vracím a letos to bylo již po páté. Bydlení jsem měl zajištěné stejné jako minule, kousek od startu závodu, takže to bylo víc než dokonalé. Velmi se mi líbí, že jsem ve Winschotenu vždy vylepšil svůj předchozí čas (7:37:47, 7:25:54, 7:19:47, 7:08:15) a i když jsem naposledy v roce 2019 nasadil laťku hodně vysoko, chtěl jsem zde opět bojovat o osobák. Formu asi měsíc před závodem jsem měl skvělou, ale vše to narušila Hostýnská osma 4 týdny před Winschotenem. Na ní se stalo něco hodně nestandardní a pár dnů po závodě jsem jen proležel doma v posteli. Došlo k tréninkovému výpadku a já se do Holandska vypravil s velmi rozporuplnými pocity.

Jako klasicky jsem vyrážel již ve čtvrtek, abych měl den před závodem prostor k odpočinku. Dali jsme jen krátký výlet do Blauwestad mrknout na krásné baráčky a následně k moři do Delfzijlu. Při návratu jsem vyzvedl startovní číslo a překvapilo mě, že mám trojku. Důvodem asi bylo to, že jsem při mé minulé účasti skončil třetí. Zbytek dne jsem již jen odpočíval a připravoval se na závod. (Pokračování textu…)

Přemýšlím, jak mám tento report ze závodu vůbec začít a začnu odhalením svých pocitů po dubnové stovce v Plzni. Ačkoli se mi na tomto závodě podařilo malinko vylepšit osobák a získat titul mistra ČR, nebyl jsem se svým výkonem spokojený. Veřejně jsem o tom raději příliš nemluvil, protože stěžovat si po tak úspěšném závodě mi přišlo dost pošetilé. Ale faktem je, že mi prostě závod nesedl a věděl jsem, že po zimní přípravě jsem měl běžet v lepším čase. Ve Winschotenu to byla letos moje druhá stovka a původně jsem chtěl svůj osobák dále ještě vylepšit. Jenže letní příprava neprobíhala podle představ, letos mě horko paralyzovalo více než v minulých letech a neběhalo se mi tak, jak bych si představoval. Díky tomu jsem ani moc nenaběhal, ale aspoň jsem byl před závodem odpočinutý a cítil se celkem v pohodě. Ale ani tak jsem neměl nějaké vysoké očekávání a přál jsem si dokončit pod 7:18:32. To byl čas z Plzně a jakékoli vylepšení osobáku, klidně i o vteřinu, mě vždy hodně motivuje. A ještě jsem měl jeden cíl skončit do pátého místa, protože Winschoten je jedním z mála závodů, kde prvních pět bere peníze. A i za páté místo už se dají koupit jedny běžecké boty ve výprodeji.

Poslední dobou ale prožívám v práci dost hektické období a vůbec nic nestíhám. Podobně hekticky probíhala i má příprava na závod. Balil jsem se den před odjezdem, kdy jsem zjistil, že nemám dost svých oblíbených gelů Agave. Ale naštěstí oba kluci, se kterými jsem cestoval, mi pomohli. Až mě překvapilo, že ultra v ČR snad každý běhá na Agave. Do Holandska jsme jeli ve čtvrtek ráno z Prahy ve složení Michal Nosek, Lukáš Ďopan, Hanka Vičarová a já. Bez větších problémů jsme lehce po 6 večer dorazili do Winschotenu a kromě Michala, který spal v hotelu, jsme se ubytovali u syna jednoho z organizátorů. Ubytování bylo opět skvěle umístěné a na start jsme to měli jen pár set metrů. V pátek jsme spíše odpočívali, lehce vyklusli, vyzvedli startovní čísla a dali krátký výlet do sousedního Blauwestad. Byl jsem velmi překvapený, že jsem dostal startovní číslo 2 a tajně doufal, že Dan bude mít jedničku. Ale jedničku dali bohužel Pascalovi, nejlepšímu Holandskému stovkaři. Tak velká důvěra od pořadatelů se mi úplně nelíbila, ale neřešil jsem to. Do postele jsme ulehli brzo, jelikož letos byl start posunutý na 9, což je o hodinu dříve než v minulých ročnících. (Pokračování textu…)

Letos jsem se do třetice všeho dobrého rozhodl opět vyrazit do Winschotenu na moji oblíbenou stovku. Aby taky ne, když nás s Kačenkou sami organizátoři na závod pozvali bez nutnosti platit startovné. Takové pozvání se prostě neodmítá. Při mých minulých účastech se mi podařilo vždy zaběhnout osobák a i tentokrát jsem si chtěl svůj čas alespoň malinko vylepšit. Trať je dokonale rovinatá a běží se 10 okruhů po 10 kilometrech ve vyzdobených ulicích Winschotenu. Již od 24 hodinovky v Kladně jsem svoji přípravu soustředil na tento závod a myslím, že se toto rozhodnutí vyplatilo.

Do Holandska jsme vyrazili autem ve složení Petr Švanda, Jana Šindlerová, já a samozřejmě Kačenka, takže o zábavu bylo postaráno. Vyráželi jsme už ve čtvrtek, abychom měli den před závodem prostor k důkladnému odpočinku. S Kačenkou jsem byl letos ubytovaný u stejné rodiny jako minulý rok a tak jsme měli opět ideální pozici na trati okolo 9 km a k zázemí závodu zkratkou to bylo pouhých 500 metrů. (Pokračování textu…)

Loni byl pro mě závod ve Winschotenu nejdůležitějším závodem v životě. Byl to můj první závod v zahraničí, moje oblíbená stovka a navíc to pro mě byla premiéra v reprezentaci, jelikož se závod běžel jako mistrovství světa na 100 km. Hned po závodě jsem věděl, že se do Winschotenu opět vrátím a tuto stovku si ještě někdy zaběhnu. Letos jsem ale k závodu přistupoval úplně jinak, nebral jsem ho jako příliš důležitý. Proto mě napadaly zajímavé myšlenky na různé strategie v průběhu závodu. Napříkpodlad jsem si říkal, že bych mohl zkusit rychlejší začátek stejně jako to dělají Radek Brunner a Daniel Orálek. Přece jen jsou to mnohem zkušenější běžci a já si říkal, že třeba objevím jejich tajemství, jak rychle uběhnout stovku.

Nebo jsem mohl zkusit opět vyrovnané tempo, o což se většinou vždy snažím. Ale tentokrát to bylo složitější. Věděl jsem, že jsem letos velmi trénoval a cítil jsem se na osobák. Průměrné tempo tedy rozhodně rychlejší než 4:30 min/km, ale o kolik jsem netušil. Nevěděl jsem, jestli by 4:20 min/km v začátku bylo velmi odvážné nebo tak akorát. Po konzultaci s trenérem jsem se snažil zvolit raději poklidný začátek. V každém případě jsem si přál běžet prvních 60 km úplně v pohodě bez většího úsilí a také aby následný pokles tempa byl co nejmenší. Při pohledu do startovní listiny jsem teoreticky mohl pohlížet na stupně vítězů ve své kategorii, i když konkurence byla vcelku slušná. (Pokračování textu…)