Blog ultramaratonce Ondry
Blog ultramaratonce Ondry
V říjnu jsem si dal pouze jeden tréninkový závod a tím byl Chřibský maraton v Kroměříži. Dopadl nad očekávání dobře a zbytek měsíce jsem se již soustředil na přípravu na Czechia Backyard v Holešově. Jednalo se primárně o objemovou přípravu, kdy jsem v posledních dvou listopadových týdnech naběhal zhruba po 180 km. Věřím, že v Holešově budu v dobré kondici a snad budou i přijatelné podmínky a nebude velká zima.
Celkově jsem v listopadu naběhal solidních 697 km.
Chřibský maraton jsem v historii běžel již třikrát a to v letech 2011 až 2013. Letos jsem chtěl po letech oprášit mé vzpomínky a závod si zaběhnout v rámci přípravy na holešovský Backyard. Nijak extra jsem neladil formu a proto bylo mým cílem zaběhnout pod 3 hodiny. Vcelku neambiciózní plán jsem si stanovil také v souvislosti s tím, že závod je dosti náročný a v jeho průběhu se nastoupá zhruba 550 metrů, hlavně mezi 12 a 25 km.
Na závod do Kroměříže jsem vyrážel s Barčou a dorazili jsme se značnou časovou rezervou. Stihl jsem krásně vyzvednout startovní číslo a rozklusat se. Po startu v 10:30 následovaly dvě kolečka na dráze. Po prvním kole jsem se ustálil na čtvrtém místě s menším odstupem na vedoucí skupinku. Vedoucí skupinku jsem se ale rozhodl dotáhnout a dále pokračovat s nimi. Bylo to riskantní rozhodnutí, jelikož běželi dost odvážně a já nevěděl, jestli s nimi nastavené tempo vydržím. Jenže na druhou stranu jsem nechtěl skončit bramborový a tak jsem zvolil tuto riskantní variantu. Skupinka mi pomáhala v silném protivětru a také jsem nemusel sledovat značení nebo řešit, jestli běžím správným směrem. (Pokračování textu…)
V září jsem si střihl jeden závodní víkend, ve kterém jsem stihl sobotní desítku u nás v Bystřici a v neděli maraton v Ostravě. Zejména důležitější závod v Maratonu hodnotím velmi dobře a zaběhl jsem čas, který jsem plánoval. V závěru měsíce jsem prodělal nějakou virózu a měl pár dnů výpadek. Už se ale cítím dobře a poslední den v září jsem si dal intervalový dvoufázový trénink 3x 6 km ráno i odpoledne. V říjnu dám ještě tréninkový Chřibský maraton v Kroměříži a další plány budou směřovat k šílenosti jménem Backyard v Holešově, které se zúčastním v polovině listopadu. Bude to vyvrcholení letošní běžecké sezóny a chci se na start postavit v co nejlepší formě.
Celkem jsem v září naběhl slabých 380 km.
Den po Podhostýnské desítce se konal pro mě jeden ze dvou nejdůležitějších závodů podzimní běžecké sezóny. Jednalo se o maraton v Ostravě, který se zároveň konal jako mistrovství ČR ve veteránských kategoriích. A když už jsem letos čerstvě postoupil v pořadí už do druhé veteránské kategorie, chtěl jsem podat dobrý výkon.
V červnu jsem v Salzkottenu zaběhl maraton pod 2:50. A aktuálně se cítím v ještě lepší kondici a tak jsem chtěl výkon ideálně vylepšit. Jenže když předpověď věštila 28 stupňů, plány jsem přehodnotil, chtěl spíše běžet na jistotu a zopakovat čas okolo 2:50, což jsem viděl jako reálný cíl.
Když jsem dorazil do Ostravy a zaparkoval díky neznalosti zbytečně daleko od startu, vydal jsem se na prezentaci. Překvapilo mě, jaký krásný studentský kampus v Ostravě mají. Vystál jsem nejkratší frontu u stolečku s označením maratonu a vyzvedl startovní číslo 263. Následně jsem si v rozsáhlé budově našel prázdný záchod a vystál další frontu, tentokrát na úschovnu zavazadel. Celkově ale vše proběhlo rychle a já měl dostatek času na rozklusání a vystrašení zajíce při protahování, který měl pelech u pláště budovy, kde jsem se chtěl při protažení schovat před davy lidí motajícími se okolo startu. (Pokračování textu…)
Vedení města Bystřice pod Hostýnem, hlavně Martinu Burdíkovi, patří velké poděkování. Právě on stál u zrodu myšlenky nového bystřického závodu, který nemá být pouze jednorázovou akcí, ale půjde o novou tradici, která se bude v Bystřici konat každoročně. Bystřice má hodně co nabídnout a takový závod si rozhodně zaslouží. A já jsem se upřímně velmi těšil na tento první ročník.
Malinko jsem se obával účasti, přece jen bylo v okolí zrovna v tomto termínu hodně sportovních událostí. Jenže v pondělí před závodní sobotou bylo proběhnutí tratě nanečisto. Popravdě mě účast asi 30 běžců až šokovala. Bylo to velké překvapení a v tu chvíli se mé obavy ze slabé účasti rozplynuly. Bohužel ale ani pro mě nebyl termín závodu zvolený ideálně, jelikož hned následující den jsem měl důležitý závod v Ostravě. Jednalo se o mistrovství ČR v maratonu ve veteránských kategoriích. Ačkoliv můj trenér příliš s účastí nesouhlasil, podpořit místní závod jsem prostě musel. Domluvili jsme se, že poběžím jen velmi zlehka okolo 5 min/km. (Pokračování textu…)
Srpnové běhání šlo velmi dobře a s tréninky jsem i nadále spokojený. Těším se na podzimní sezónu. V srpnu jsem běžel pouze jeden dvojzávod a tím byla Hostýnská osma vertikálek a zároveň s přítelkyní jsme si společně dali Hostýnskou osmu. Běhání jsem si zpříjemnil dovolenou v Chorvatsku a Albánii, kde jsem musel překonat až čtyřicetistupňová horka. Tréninky byly hodně náročné, ale co mě nezabije, to mě posílí. Dalším důležitým cílem bude Ostrava City Marathon, který se běží jako mistrovství ČR veteránů v maratonu. Věřím, že se mi podaří zužitkovat přípravu a podat dobrý výsledek.
Celkem jsem v srpnu odběhal solidních 524 km.
Letos jsem se rozhodl moji oblíbenou Hostýnskou osmu absolvovat s přítelkyní. Necítím se v takové formě, abych dokázal podat kvalitní výkon a navíc si ještě pamatuji svoje stavy po závodě před dvěma lety, kdy jsem byl totálně odrovnaný na několik dalších dnů. Ačkoliv se přítelkyně do tréninku pustila s plnou vervou, bohužel utrpěla zranění a tak jsme se postavili na start v ne úplně ideální formě s mnohem méně tréninkem, než bychom si představovali. Hlavním cílem proto bylo hlavně závod dokončit, nezničit se a pokud možno si ho společně užít.
Závod pro mě začal již v pátek, kdy jsem se vydal do Rajnochovic pro startovní čísla a při té příležitosti si zaběhl Hostýnský Vertikálek. Je to závod z Rajnochovic na Kelčský Javorník, což je vzdálenost 5,6 km s převýšením 463 metrů. Letos se konal již druhý ročník a nutno říct, že byl obsazen hvězdnými jmény. Závod jsem běžel z plného tréninku bez vyladění, ale chtěl jsem do něj dát maximum. Hned po startu jsem byl asi na 15 místě, ale to jsem nějak neřešil a postupně předbíhal ostatní běžce. Klíčová situace nastala po 1,4 kilometrech, kdy vláček běžců zatočil vlevo. Já jsem si byl vědom toho, že to pravděpodobně nebude správné odbočení, ale odbočili všichni a tak jsem jako ovce zahnul také. Byla to chyba. Najednou jsme se ocitli v ostružiní mezi malými smrčky a překonávali náročný terén, abychom se dostali zpět na správnou cestu. Přitom jsme museli překonat dokonce dva ploty, což byla v průběhu běžeckého závodu moje premiéra. Vyvázl jsem s malými odřeninami a jen dvěma drobnými krvavými šrámy. (Pokračování textu…)
V červenci jsem nenašel žádný vhodný závod a tak jsem pouze trénoval. Šlo to relativně dobře a mohu říct, že jsem se svými výkony spokojený. Již to není jako na houpačce a líbí se mi, že trénuji bez výrazných výkyvů. Zpestřením bylo soustředění v Krkonoších na Dvorské boudě, kde jsme s trenérem a několika dalšími jeho svěřenci parádně zamakali.
Celkově jsem v červenci naběhal 479 km.
V červnu vše probíhalo v podstatě stejně jako v květnu. Opět jsem si zaběhl dva závody, prvním byl maraton v Salzkottenu, kde jsem podal slušný výsledek pod 2:50. Horší to bylo na šestihodinovce na Slovensku, kde jsem zaběhl hodně špatně a skončil se zhruba 72 km. Opět se potvrzuje, že na kratších závodech dokážu stále ještě podávat solidní výkony, ale jakmile se přehoupnu přes maraton, síly ubývají. S největší pravděpodobností na konci sezóny zkusím potrénovat na nějaký podzimní maratonek.
Celkem jsem v červnu naběhal 421 km.
Ačkoliv jsem se letos rozhodl běhat spíše kratší závody, stejně jsem neodolal vyzkoušet přece jen něco malinko delšího. Závod ve Slovenském Šamoríně jsem běžel již dvakrát a vždy jsem si ho perfektně užil, výborná je zde atmosféra, perfektně zásobená občerstvovačka, rovinatá trať a tak pokud vyjde počasí, je to závod stvořený na osobáky. Letos jsem se na závod ovšem vydával se smíšenými pocity. Jednak mi delší závody nejenom letos vůbec nejdou, ale také jsem před 14 dny běžel maraton v Salzkottenu na hranici svých možností a pochopitelně mě dost vyčerpal. Doufal jsem, že se z něj dokážu dostat, ale jestli se to podařilo prozradím o pár řádků dál.
Mám rád závody, na které se dobře vyspím a zde to vychází parádně. Budík ráno až 7:30 byl ideální a i s více než tříhodinovou cestou do Šamorína jsme měli dostatečnou časovou rezervu, abychom stihli start ve 13 hodin. Po příjezdu již probíhal závod na 100 km a 12 hodin a potěšilo mě, že byla hojná účast i z Česka. Vyzvedl jsem si startovní číslo 112 a ještě měl čas na rozklusání. (Pokračování textu…)