Hostýnská osma patří mezi moje nejoblíbenější závody. Naplno jsem běžel naposledy v roce 2021 a závod mě tehdy přímo zmasakroval a ještě pár dnů po ní mi bylo zdravotně hodně zle. Ale vybojoval jsem stříbro a to se počítá. Od té doby uplynula nějaká doba a já jsem se těšil a zároveň měl obavy, jak to tentokrát dopadne. Moc kopců jsem ani letos před závodem nenatrénoval, ale to už je u mě standardní stav.
S velkou mírou respektu jsem se postavil společně s Barčou na start, i když tentokrát jsme, na rozdíl od minulého roku, běželi každý sám za sebe. Tentokrát trasa závodu vedla obráceně než je zvykem a tak nás jako první stoupání čekal rovnou Kelčský Javorník. Jak už je u mě zvykem, běžel jsem na začátku raději hodně pomalu a šetřil síly. Z Kelčáku na začátku závodu jsem měl opravdu strach, ale musím říct, že jsem se ani nenadál a uviděl vysílač na vrcholu. V průběhu stoupání se mi dařil pomalinku posouvat pořadím vpřed, ale jakmile přišel první sešup dolů, pozice jsem opět ztrácel. Seběhy mi klasicky dělají velké problémy a nedokážu se bezhlavě pustit dolů a modlit se, jestli se nepřerazím.
Následovala první občerstvovačka na Tesáku, kde jsem dal meloun, doplnil ionťák a pokračoval rychle dál. I když popravdě nevím jestli rychle, protože ionťák jsem měl svůj v tabletách a než jsem si vždy namíchal dvě půllitrové lahve, měl jsem pocit, že uběhla celá věčnost. Zkrátka nějaký support by se hodil a určitě bych dokázal být v cíli o pár minutek rychleji.
Závod rychle ubíhal a já běžel vstříc Rusavě. Cestou jsem se naháněl s první ženou, které jsem cukl až za rusavskou přehradou. Zde jsem si trasu užíval, protože jsem ji kus prošel s Barčou před závodem a tak jsem se necítil v úplně neznámém terénu. Ovšem stále jsem se nemohl dočkat Hostýna, pro mě dobře známého místa, kde jsem aspoň nemusel sledovat značení. Jenže ten ne a ne přijít. A když už jsem myslel, že musím být každou chvíli na vrcholu, následoval opět seběh dolů. Nakonec jsem tedy vrcholu Hostýna dosáhl, ale pro mě absolutně neznámou cestou. Po kontrole na vrcholu jsem se vydal směrem dolů na výbornou občerstvovačku na Chvalčově, kde byla meta 40 km. Zde přišla vhod další porce melounu a také jsem využil sprchu na ochlazení. To jsem sice nějak nevychytal a vytvořil rybník v botách, ale osvěžení přišlo vhod.
Poslední větší kopce byly na Jehelník a pak na Čerňavu, odkud už trasa vedla spíše jen z kopce. Z Tesáku jsem vybíhal těsně za Michalem Vaňáčem a diváci na mě křičeli, abych si ho nenechal utéct. Snažil jsem se, ale Michal běžel velmi dobře. Stále jsem ho měl na dohled a do kopců pomalinku stahoval jeho náskok. Nakonec rozhodla poslední občerstvovačka na Damašku, kde jsem se již nechtěl příliš zdržovat a Michalovi zde utekl. Musím říct, že mi dal zabrat a v závěru závodu mě ještě vybudil k závodnímu tempu. Ovšem nebylo to jednoduché, 13 km před cílem jsem dostal křeč do pravého stehna, chvíli jsem pajdal a snažil se sval protáhnout. Dal jsem 2 solné tablety, které mi pomohly. Rozběhl jsem to, ale křeč se objevila ještě 5 km před cílem, ale opět jsem se s tím dokázal poprat.
Je zajímavé, že celý závod jsem odběhal pouze na svoje gely, ionťák, fůru melounů z občerstvovaček, kousek banánu, sýra a salámu. Bohužel jsem ani nezvládl tradiční škvarkovou pomazánku s chlebem, což mě malinko mrzí.
Do cíle jsem doběhl s časem 7:52:05 na celkovém osmém místě a čtvrtý v kategorii. Musím říct, že bedna byla časově velmi vzdálená a tak jsem neměl takovou motivaci běžet nadoraz. Díky tomu mohu říct, že jsem si poprvé v jednotlivcích závod skutečně užil, do cíle přiběhl v použitelném stavu a byl schopen normálně fungovat. Závod byl skvěle organizovaný a skvěle značený, takže se mi tentokrát výjimečně podařilo nezabloudit. Jedinou smůlou v jinak povedeném dni bylo nedoběhnutí Barči, které zlobilo koleno a musel jsem ji vyzvednout na Chvalčově. Brala to ale statečně a věřím, že se příští rok opět postavíme společně na start a úspěšně dosáhneme cíle.
Výsledky závodu
https://www.hostynskaosma.cz/#/results?race_id=1242659&route=H8
Komentáře