Už od prvního ročníku běhám Hostýnskou osmu. Loni mi ale dala tak zabrat, že jsem si v cíli řekl, že za rok už nepoběžím. Ale rok se s rokem sešel a trochu jsem přehodnotil názor. Sice jsem letos více trénoval, ale na druhou stranu jsem před 14 dny běžel závod na 24 hodin. To byl hlavní důvod, proč jsem neřešil registraci přes internet a nechal vše na poslední chvíli. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se cítil relativně dobře a tak jsem se v pátek vydal pro jednu z 20 registrací, které ještě byly volné u prezentace.
Start byl v sobotu přesně v 8 ráno v Rajnochovicích. Mezi více než 500 běžci jsem se od začátku snažil držet v přední skupince, což platilo prakticky celých prvních 10 km. Běžel jsem v ní jako poslední, ale hlavní bylo, že mě někdo vedl, protože o svém bloudění při podobných závodech bych mohl napsat román. Bohužel mou velkou slabinou jsou seběhy, nemám je natrénované a všichni mi v nich utíkají a pak to musím dohánět v kopcích. Proto mi také skupina utekla a já běžel sám. Na první občerstvovačce na 18 km jsem do sebe jen rychle vyklopil 3 kelímky vody, ani nedoplňoval pití v batohu a rychle běžel dál. Slunce ale stoupalo výš a výš nad obzor a já si začal uvědomovat, že jedna třičtvrtě litrová láhev mi mezi občerstvovačkama opravdu stačit nebude. Druhou občerstvovačku na 28 km už jsem věděl, že přichází dehydratace, hodil jsem do sebe pár kelímků vody a ionťáku a doplnil lahev v batohu. Přesně na 30 km jsem v kopci doběhl 2 běžce, ale běželi (vlastně šli) dost pomalu, tak jsem je předběhl a běžel opět sám. Přišla ale větší krize, tekutin jsem přijímal velmi málo a začal jsem mít velkou žízeň. Sluníčko už pořádně pražilo a zásoba pití v batohu rychle docházela. Začal jsem zpomalovat, ale naštěstí se blížila občerstvovačka v Držkové na 42 km. Zastávka už mi trvala déle, vypil jsem přes litr vody a ionťáku, doplnil láhev, snědl banán, preclíky, sušenky a už si ani nepamatuju co všechno dalšího. Vyběhl jsem, ale šlo to hodně ztuha, voda mi žbluňkala v žaludku, ale naštěstí to brzo přešlo. Horší bylo, že již po jednom kilometru jsem dostal opět žízeň a měl sucho v puse. Další občerstvovačka na Tesáku byla ale příliš daleko a já věděl, že na žízeň nesmím myslet a vodu musím šetřit. Jenže s dehydratací se nevyrovnávám zrovna dobře a tak jsem začal zpomalovat. Na jedné dlouhé louce jsem se ohlédl a v dáli uviděl jednoho závodníka, který se ke mně neúprosně blíží. To mě znepokojilo a já se snažil alespoň trochu zrychlit, i když to moc nešlo. Hrozně jsem se těšil na poslední občerstvovačku na Tesáku, ale ta byla pořád ještě daleko. Mezitím jsem doběhl na kontrolu na Trojáku a tam mi pořadatelé dali napít trochu vody a zároveň mi sdělili informaci, že běžím jako šestý mezi jednotlivci. Tato informaci na mě měla zásadní dopad. Dalo by se říct, že až tímto okamžikem se pro mě Hostýnská osma stala opravdovým závodem. Najednou jsem ze sebe ždímal poslední síly a ještě přidal. Věřím, že k tomu dopomohla i voda, kterou jsem vypil pořadatelům. Jenže náskok před běžcem za mnou se zmenšoval, ale to jsem chtěl napravit. Netrvalo dlouho a podařilo se mi ho ztratit z dohledu. Konečně jsem doběhl na občerstvovačku na Tesáku, nechtěl jsem riskovat a vzal jsem ji velmi rychle. 4 kelímky vody, 2 melouny, doplnit pití v batohu a rychle pryč. Když jsem vybíhal od občerstvovačky, v protisměru jsem potkal mého pronásledovatele. Měl jsem větší náskok než na Trojáku, což mě nabudilo a snažil se stále držet rychlé tempo.
Do cíle zbývalo posledních 11 km a já si chtěl šestou pozici za každou cenu udržet. Začal jsem běhat do kopců, které jsem do té doby šel pěšky. Stále jsem se otáčel. Na Čerňavě byl můj soupeř v nedohlednu a stejně tak i na Javorníku. Trochu jsem si oddechl, jenže nejobávanější úsek byl stále přede mnou. Teď už jen pár kilometrů seběh do cíle, jenže seběhy nemám natrénované a všichni mě v nich předbíhají. A asi 4 km před cílem jsem se ohlédl a bohužel uviděl mého soupeře kousek za mnou. Opět jsem přidal a poslední kraťoučké kopce vybíhal rychlostí jako na začátku, protože jsem věděl, že jen ty mě můžou ještě zachránit. Jenže seběhů bylo víc, takže jsem nakonec pozici neudržel a šesté místo jsem musel přenechat rychlejšímu. Zhruba 3 km do cíle jsem už ale věděl, že dále nemůžu klesnout, v dohledu nikde nikdo, pochyboval jsem, že by někdo dokázal finišovat tak rychle, aby mě dokázal doběhnout. Proto jsem zpomalil a již jen v pohodovém poklusu vychutnával poslední kilometry závodu. Vychutnával tak dlouho, až jsem se najednou objevil v civilizaci, kde na křižovatce nebylo vůbec žádně značení. Mapa mi nepomohla a tak jsem se musel vrátit a vybíhat znovu kopec, který jsem tak pohodově seběhl. Nahoru už to ale tak pohodové nebylo. Pořád jsem ale dokázal běžet. Už jsem viděl cíl, jenže stále to bylo ještě kus pode mnou a já nevěděl kudy k němu. Jen jsem si přál rychle najít správnou cestu a doufal, že mě mezitím nepředběhne moc závodníků. Cestu jsem nakonec našel, napojil se správným směrem, ohlédl se a viděl závodníka ve žlutém. Tentokrát už to musí vyjít, běžel jsem jako o život, nehodlal jsem kvůli bloudění spadnout o další místo. Jenže za chvíli jsem se otočil znova a viděl jsem za mnou závodníka v černém tričku. Ten má ale finiš, pomyslil jsem si. Předběhl žlutého a teď si jistě brousí zuby na zeleného (to jsem byl já). Naštěstí už to bylo jen kousek od napojení na hlavní cestu v Rajnochovicích a do cíle už zbývalo jen pár desítek metrů. Nakonec jsem byl v cíli celkově osmý, v jednotlivcích sedmý a v kategorii druhý. Čas jsem měl 7:44:38, bloudění v závěru závodu mě stálo minimálně 15 minut. Podle GPS jsem uběhl 69,33 km a nastoupal 2950 metrů.
V cíli jsem do sebe exnul litr vody na zahnání žízně a vypil na chuť půllitr Kofoly. Ze všech třech ročníků mi tento dal zatím nejvíc zabrat, ale zároveň jsem z něho měl v cíli nejlepší pocit. Dokonce jsem měl i myšlenky na to, že bych běžel za rok znova. Jen musím koupit rozumné trailové boty a neběhat pořád všechny závody jenom v botech Inov 8 F-lite 195. Také to bude chtít trochu potrénovat kopce a hlavně seběhy.
Škoda bloudění, ale to už k mým závodům neodmyslitelně patří a byl by zázrak, kdybych nezabloudil. Mnohdy mi připadalo, že byla trať značená opravdu špatně a já se musel orientovat jen podle mapy. Občas ale bylo fáborků tolik, že jsem v každou chvíli viděl alespoň jeden. Někdy také pomohlo turistické značení. Nejhorší je, že jsem dokázal zabloudit v místě, které bylo vcelku dobře značené. Zřejmě jsem se už viděl v cíli a příliš nesledoval cestu. Každopádně organizace závodu byla perfektně zvládnutá, občerstvovačky zásobené, i když tentokrát jsem se u nich ani příliš nezastavoval.
V prvních dvou ročnících jsem vůbec na nedělní vyhlášení nejel a ani tentokrát to neplánoval. Jenže kdo mohl čekat, že doběhnu jako druhý v kategorii, když v prvním ročníku jsem byl 15. a loni až 16.? Při vyhlašování jsem navíc v tombole vyhrál startovné na další ročník, takže už teď je jasné, že se za rok opět ukážu na startu.
Záznam závodu v Garmin Connect
http://connect.garmin.com/modern/activity/562865354
Výsledky
http://www.hostynskaosma.cz/results.html
Fotky ze závodu
Tak to Ti Ondro závidím, že jsi byl v tak dobré kondici a cestou neměl žádné trable (až na to bloudění, to mne pobavilo :-)). Já jsem byla také docela v dobré kondici, ale běželi (spíš šli) jsme jako tým a můj parťák měl více jak polovinu závodu krizi. Do cíle jsme dorazili, ale poslední dvě kontroly jsme museli minout. V dalších závodech už budeš těžko hledat soupeře 🙂 Gratuluji!
Jitko, děkuji! Příští rok to určitě vyjde a budete zase na bedně jako minulý rok! 🙂