Rubrika: Závody

Grymovskou desítku jsem zatím nikdy neběžel, ačkoliv se koná velmi blízko nás a jedná se o velmi hezký závod. Běží se po asfaltu po rovině a trasa je rozdělené do čtyř okruhů po 2,5 km. Vlastně jsem se o něm dozvěděl od Petra Kučery, který mě na něj pozval po ne příliš vydařené Rohálovské desítce díky nedoléčenému zranění nohy. V Grymově jsem si chtěl trochu spravit chuť a otestovat svoji formu po zimní přípravě.

Do Grymova jsem vyrazil s Barčou, která mě díky okruhům mohla hezky povzbuzovat. Po příjezdu jsem se odprezentoval, rozklusal, protáhl a vyrazil na start. Po startu závodu jsem se cítil velmi dobře a běželo se mi moc hezky. Jakmile se trochu ustálilo tempo na hodinkách, zjistil jsem, že držet se skupinky prvních běžců není dobrý nápad a zpomalil jsem na takové tempo, abych pokud možno vydržel až do cíle. Ale i tak byl první kilometr nejrychlejším z celého závodu za 3:38. Na konci prvního okruhu jsem se potkal s mým špatným orientačním smyslem a neodbočil do cíle. Naštěstí mě běžec za mnou zkorigoval a netratil jsem moc času.

(Pokračování textu…)

Rohálovská desítka je mým oblíbeným závodem nejen díky tomu, že se pořádá v blízkosti mého bydliště. Většinou to bývá první závod roku a vždy jsem zvědavý, jaká je forma po zimní přípravě. Letos to ovšem bylo jiné a to hned ze dvou důvodů. Prvním byl, že jsem nepohlídal termín firemního večírku, který se bohužel konal den před závodem. Dalším negativním faktorem bylo mé zranění nohy, které nastalo 11 dnů před závodem. Jednalo se pravděpodobně o natržení svalu, kdy jsem z tréninku kulhavým stylem nějak dopajdal domů.

Léčení nebylo nikterak dlouhé, snažil jsem se co nejdříve vrátit k běhání, ale stále jsem cítil lehčí bolest. Situace se ale postupně vyvíjela k lepšímu a já věřil, že závod budu schopný odběhnout. Když už to pár dnů před závodem vypadalo velmi nadějně, dovolil jsem si dát krátké intervaly do kopce, které mám vyzkoušené a velmi dobře mi fungují v přípravě před Rohálovkou. Bylo to dva dny před závodem a já jsem si bohužel v jednom z posledních intervalů zranění obnovil.

(Pokračování textu…)

Na naši domácí Podhostýnskou desítku jsem se hodně těšil. Hlavně proto, že vloni při prvním ročníku jsem ji běžel den před jiným důležitějším závodem a proto jsem závod jen vyklusával. Tentokrát to ovšem bylo jiné, chtěl jsem máknout a běžet na maximum. V úterý před závodem bylo proběhnutí nanečisto s partičkou fajn lidí a tak jsem si osvěžil trať z loňského roku. Při té příležitosti jsem zjistil, že trať měřit 10 km zřejmě nebude, pravděpodobněji spíše 11. To ale nevadí, pokud s tím člověk předem počítá.

Na start závodu jsem se vydal s Barčou s docela slušným předstihem, abych se zvládl rozcvičit a přivítat německé hosty ze Salzkottenu. Po rozklusání a protažení jsem již netrpělivě vyhlížel start závodu. Po prvních asi 600 metrech dlouhém okruhu zámeckou zahradou jsem se usadil na čtvrtém místě. Chvalčovem jsem probíhal stále čtvrtý, ale náskok na závodníka přede mnou jsem stahoval. Když už jsem si myslel, že se posunu na třetí příčku, odbočil vpravo zpět do cíle, jelikož běžel 5 km trasu, která se v rámci tohoto závodu také běžela. Ocitl jsem tak na krásném třetím místě a rázem se snažil spíše kontrolovat Pepu Barota za mnou. Věděl jsem, že přede mnou je výborný běžec Kuba Janda, kterého předběhnout nedokážu.

(Pokračování textu…)