Deza desítka okolo komína 2017

Tento závod jsem původně vůbec nechtěl běžet. Jenže se na něj mezi prvními přihlásili brácha s tatínkem, a když už se do Valašského Meziříčí plánovalo vyrazit, rozhodl jsem se později také přihlásit. Závod se mi příliš nehodil do termínovky, jelikož byl týden po ultratrailu Borák a týden před 12 hodinovkou ve Stromovce. To byl také jeden z důvodů, proč jsem byl domluvený s trenérem, že poběžím pouze tréninkově na 90%. Jenže vloni jsem si tady zaběhl svůj osobní rekord dokonce ve velmi horkém počasí. Proto jsem věděl, že trať je rychlá, tentokrát vyšlo i perfektně počasí a teplota mohla být okolo 18 stupňů pod mrakem. Takže jsem si řekl, že by byla škoda nezkusit opět pokořit osobák a původní domluvu s trenérem jsem se rozhodl výjimečně nedodržet.

Tentokrát jsem chtěl na závod přijet s dostatečnou časovou rezervou, ale to se příliš nepodařilo. Další výrazné asi půl hodinové zpoždění nastalo ve frontě na startovní číslo. Bohužel organizátoři vůbec nestíhali nápor stovek běžců a před registrací se tvořily nekonečné fronty. Když jsem konečně vystál startovní balíček, šel jsem si do auta odložit věci a cítil jsem, jak mám děsně ztuhlé nohy. To nebylo dobré znamení, ale jinak jsem se cítil dobře a věřil jsem si. Následně zbylo už jen trochu času na rozklusání, protažení, zaběhnutí pár rovinek a už jsem se šel postavit na start, který měl 10 minut zpoždění a výstřelu jsme se dočkali přesně ve 12:10. Bylo zajímavé, že mi rozklusání velmi pomohlo a nohy byly na startu jako vyměněné a žádnou ztuhlost jsem již nepociťoval, právě spíše naopak, cítil jsem se naprosto skvěle. To byl další důkaz toho, že bych mohl osobák vylepšit.

Závod jsem rozběhl velmi rozumným tempem, první kilometr jsem měl 3:40 min/km. Běžci se v průběhu tohoto kilometru ustálili ve skupinkách a já na začátku druhého kilometru zpozoroval devítičlennou skupinu běžců asi 10 metrů před sebou. Byla velká výzva je dohonit a utvořit formaci deseti závodníků, za které bych se mohl schovat před případným protivětrem. Navíc ve skupince běžela i Tereza Ďurdiaková, výborná běžkyně z naší tréninkové skupiny, která byla třetí na pražském maratonu před 14 dny.

Stáhnutí tohoto krátkého náskoku mi trvalo snad kilometr a půl, ale podařilo se. Najednou mi připadalo, že po doběhnutí skupinky se mi běželo velmi zlehka a dokonce mi připadalo, že jsme zpomalili. Podle hodinek to tak ale nevypadalo. Stále se mi běželo velmi dobře, až se skupina začala trhat a já se ocitl v jejím vedení. To mi ale nevadilo a já stále běžel relativně v pohodě. Horší už to začalo být v posledních 2 kilometrech, kdy mi výrazně začaly docházet síly. Ale i tak jsem dokázal držet tempo a i poslední kilometry jsem měl velmi rychlé.

Do cíle jsem doběhl v čase 36:02, což znamená překonání osobního rekordu o neuvěřitelných 57 vteřin. Běžel jsem průměrným tempem 3:36 min/km, což jsem si nikdy nemyslel, že bych byl schopný dokázat. K tomuto výsledku mi dopomohla velká konkurence běžců a opět se mi potvrzuje, že pokud nejsem v kontaktu s ostatními závodníky, nedokážu ze sebe dostat nejlepší výkon. V cíli to znamenalo celkové 19 místo a 12 v kategorii. S výsledkem jsem nadmíru spokojený a vypadá to na velmi slušnou formu, kterou snad zúročím i v dalších závodech.

Po závodě jsem měl velký hlad, energii jsem doplnil banány, rozinkami, dokonce i perníkem a nealko pivem. Pro závodníky bylo v jídelně připravené také kuře se zeleninou, na kterém jsem si velmi pochutnal. Po vyhlášení jsme odjížděli všichni spokojení, jelikož osobák jsem nezaběhl pouze já, ale také brácha a tatínek.

Výsledky závodu

http://files.agrofertrun.cz/200000841-2c3de2d39b/10km-4.pdf

Záznam závodu v Garmin Connect

http://connect.garmin.com/modern/activity/1743775266

Přidat komentář: