Je až k nevíře, že už je to 7 let od mého prvního ultramaratonu. Byl to právě první ročník Hostýnské osmy. I z toho důvodu se jedná o můj srdeční závod a bez jediného vynechání se zde každý rok rád vracím. Po loňském velkém a nečekaném úspěchu jsem si říkal, že bych i letos chtěl podat kvalitní výkon. Zatímco vloni jsem před závodem naběhal v kopcích snad ani ne 100 km, letos jsem se do toho obul a naběhal mnohem víc. A běhal jsem i přímo po trase závodu. Takže přípravu jsem se snažil rozhodně nepodcenit, narušila ji jen neplánovaná a na poslední chvíli potvrzená účast na 24 hodinovce v Kladně.
Standardně jako u všech podobných kopcovitých závodů mi chybí zkušenosti a správný odhad úvodního tempa. Proto jsem začal raději velmi opatrně. Usadil jsem se tuším na 7 místě a nějak mě to nemotivovalo se příliš snažit, rozhodně jsem víc chodil než by bylo zdrávo. Vloni jsem se velmi brzo na úvod závodu dostal na třetí místo a to mě hnalo dopředu, ale tentokrát nic takového nenastalo. Ale i tak jsem se přes mé velké překvapení probojovával startovním polem stále výše. Měl jsem pocit, že se mi běží hrozně, když jsem srovnal tempo závodu loňska a letoška, bylo to mnohem pomalejší a já z toho usuzoval, že dnes mi to běží tak nějak špatně.
Podle mezičasů jsem byl již na 38 km na Ráztoce na čtvrté pozici, ale v tu chvíli jsem to ještě nevěděl. Umístění jsem se dozvěděl až na další kontrole na 42 km. Zde mě kontroloři informovali o čtvrté pozici a když jsem vybíhal následný kopec, měl jsem pocit, že před sebou vidím běžce. Ale pak jsem ho i na dlouhých rovinkách ztratil z dohledu a uvěřil jsem, že to byla pouhá halucinace. Doběhl jsem na Troják na 48 km a zde mě překvapil brácha, který mě zde přijel povzbudit. Zároveň mi oznámil, že na třetího ztrácím 2 minuty. Po výběhu z občerstvovačky jsem ale viděl třetího jen kousek před sebou a tentokrát to již halucinace nebyla. Pravděpodobně jsem zvládl rychleji občerstvovačku, neztratil tolik času a stáhl ztrátu. To znamenalo obrovskou příležitost a já se v tu chvíli proměnil v lovce a pořádně zabral. Od této chvíle jsem šel již opravdu nadoraz a doloval ze sebe poslední zbytky sil. Prostě jsem neuvěřitelně makal a doufal, že to vydržím a dokončím na bedně. Postupně jsem náskok stahoval a co mě překvapilo bylo, že jsme společně dotahovali druhého v pořadí, kterého jsme také předběhli.
Třetí místo dobré, ale proč se nepokusit o stříbro? A tak jsem nepolevoval, vycucl do sebe poslední gel Agave a držel stále hraniční tempo. Když jsem se dostal v kopci na druhou příčku, přešel jsem do chůze, abych trochu za odměnu odpočinul a chtěl se napít, ale spadla mi flaška a tak jsem se musel kousek vrátit a propadl se opět na třetí místo. Zpětně nechápu, co mě to vůbec napadlo přejít do chůze. Prostě mozek nefungoval a dopustil jsem se slušné strategické chyby. Ale v tu chvíli jsem si již věřil, že bednu zvládnu. Jenže můj oříšek každoročně spočívá v posledním a zároveň největším klesání z nejvyššího bodu závodu Kelčského Javorníku do cíle v Rajnochovicích. A jelikož neumím seběhy, často mě zde protivníci předbíhají. A abych pravdu řekl, tentokrát jsem si připadal jako kdyby za mnou běžel nějaký přízrak. Občas jsem se otočil a viděl jsem třetího za mnou. Pak na dlouhé rovince nikdo. A po chvíli opět kousek za mnou. Nechápal jsem to. Rozhodně mě to ale nenechávalo v klidu a čím víc se blížil cíl, tím méně jsem pil a pravděpodobně z toho jsem měl i mžitky před očima.
Ale aby to nebylo tak jednoznačné, necelý kilometr před cílem jsem zabloudil. Respektive na rozcestí nevěděl kam dál, zastavil jsem, rozhlížel se, v hodinkách jsem měl trasu, ale ty mi v tento okamžik vůbec nepomohly. Mohl jsem běžet rovně mezi větvemi nebo po louce dolů. V tu chvíli jsem dostal skoro infarkt. Dřu doslova jako magor a necelý kilometr kvůli chybějícímu značení ztratím druhé místo? Mozek už rozhodně nedokázal racionálně uvažovat, ale zde jsem naštěstí zvolil správnou trasu. Běžel jsem středem louky a najednou se značení v dáli objevilo, napojil jsem se na správnou cestu a pokračoval do cíle.
Do cíle jsem doběhl za 6:38:09 na krásném celkovém druhém místě, v mé již veteránské kategorii jsem byl první. Vítěz Jakub Uherek z Beskyd mě předběhl o 15 minut, to je jiná liga a má kopce naběhané. Třetí Marek Švec na mě nakonec ztratil pouhých 52 vteřin, což je na 64 km závod naprosto zanedbatelné. O to víc si cením druhého místa. Důležité je to pro mě také proto, že jsem si po Kladně zvýšil sebevědomí a to se bude na stovce v holandském Winschotenu rozhodně hodit.
Vloni jsem byl v cíli vyřízený, ale s letoškem se to srovnat nedalo. Byl jsem dehydrovaný, přehřátý, bolela mě hlava a měl neskutečné křeče i tam, kde jsem je nikdy neměl. Kdyby měl závod o pár kilometrů víc, pravděpodobně bych musel výrazně zpomalit kvůli křečím. Podmínky celkově byly hodně náročné a běžel jsem výrazně pomaleji než vloni a nepomohl ani trénink v kopcích ani jednodušší a kratší trať. Můžu říct, že jsem neběžel závod, po kterém by mě stehna bolela víc než z letošní Hostýnské Osmy. Ale příští rok budu zase na startu, to je už teď jasné!
Výsledky závodu
Články o závodu
Poznánka na Hostýnskou osmu.
Článek o závodu.