6 let, tolik uplynulo od prvního ročníku Hostýnské Osmy, mého úplně prvního ultramaratonu. A letošního sedmého ročníku jsem se stejně jako všech předchozích opět zúčastnil. Poslední 2 roky jsem běžel v týmu mixu, ale tentokrát jsem se na trať vydal znova sám. A byl to ze všech ročníků ten nejnáročnější. Vždy se malinko prodlužuje vzdálenost a nastoupané výškové metry a tentokrát jsem svoje hodinky zastavil v cíli na hodnotách 72,29 km a 3418 výškových metrů. V kombinaci s náročným bahnitým terénem dokonale náročné proběhnutí po Hostýnských vrších.
Musím říct, že na závody jako je Hostýnská Osma se nijak speciálně nepřipravuji, v tréninku raději vyhledávám rovinky. Letos jsem ale po dohodě s trenérem zařadil i 3 výběhy v kopcích, což dělalo v součtu celkových 93 km. A vypadá to, že to mělo na Hostýnské Osmě výrazně pozitivní efekt. Ale závod beru spíše jako kvalitní tréninkovou akci, kdy neočekávám žádný zázračný výkon. Zvlášť, když byly týden před závodem taková vedra, kdy doma i v práci bylo přes 30 stupňů a ochladit jsem se nedokázal. A i běhání pocitově dost dřelo. Na závod se ale mělo ochladit a to jsem velmi vítal.
Protože máme Rajnochovice kousek, vydal jsem se pro startovní číslo už v pátek večer, abych si mohl v sobotu přispat. Při prezentaci jsem zjistil, že mám startovní číslo 4 a to pro mě nebylo příjemné zjištění. Rozhodně jsem se nepovažoval za favorita, abych musel mít takto nízké VIP číslo. Ale smířil jsem se s tím a v průběhu závodu to začal vnímat spíše jako výhodu na zastrašování protivníků. Jako že ze mě musí mít fakt velký respekt, když mám takové číslo 🙂 V noci před závodem pršelo a já se obával terénu, jelikož preferuji asfalt. A když už mám běžet v terénu, tak alespoň v suchu. Bahno nemám rád a bohužel jsem si ho v průběhu závodu „užil“ vrchovatě.
Start závodu byl v sobotu přesně v 8 hodin a tlupa šesti stovek závodníků se vydala na obhlídku krásného prostředí Hostýnských vrchů. Na začátku mě překvapilo, že všichni začali pomalu a s rezervou a já se rozhodl respektovat jejich tempo. Zvlášť, když vím, že správné tempo v kopcích rozhodně odhadnout neumím. Po pár kilometrech jsem se přece jen malinko zarazil, jelikož jsem předbíhal Tomáše Svobodu, se kterým se známe a vím, že je velmi dobrý trailový běžec, vloni byl dokonce druhý. Při jeho předbíhání jsem jen prohodil, že ho nevidím rád, jelikož to asi znamená, že jsem přepálil. Ale běželo se mi dobře a tak jsem to neřešil. Jen 2 závodníci trochu popoběhli dopředu, ale já jsem běžel hned v druhé početnější skupině. Občerstvovačku na Chvalčově jsem díky podpoře taťky zvládl nejrychleji a opouštěl ji na třetím místě. Odsud se vybíhalo na Hostýn po trase, kterou velmi dobře znám. Pokud vybíhám do Hostýnských vrchů, vždy zde začínám a jsem ještě plný sil. Vždy zde běžím a ani tentokrát jsem nechtěl přejít do chůze, i když sklon kopce k tomu vybízel. Podařilo se mi tím vytvořit malinký náskok. Bohužel se 2x stalo to, že jsem díky krátkému zabloudění o svůj náskok přišel. Při třetím zaváhání jsem měl ale již takový náskok, že jsem ostatní závodníky neměl v dohledu. Začal jsem si běh na třetím místě užívat, moc jsem si přál získat ten krásný kovový pohár od uměleckého kováře. Ale ten byl ještě daleko.
Mezitím jsem malinko bojoval s botami. Poprvé na tomto závodě jsem měl na sobě svoje vlastní trailové boty. Ostatní ročníky jsem běžel buď v testovačkách nebo v silničkách. A moje Saucony Peregrine 6 byly skvělou volbou. V náročném terénu jsem příliš neřešil kaluže a bahno a vždy mě skvěle podržely. Mám k nim ale jednu výtku, srolovávala se mi v nich stélka. První na levé botě v sebězích a později i na pravé. Bylo to rozhodně způsobené totálním promáčením v kombinaci se seběhy. Zajímavé ale bylo, že jsem si postupně zvykl a vůbec mi to pak nepřipadalo jako nějaká komplikace. V cíli jsem měl nadvakrát zlámané obě stélky úplně stejně. Opravdu zvláštní úkaz, který se mi ještě nikdy nestal. Ale také jsem nikdy neběžel takto náročný závod 🙂 Puchýř jsem ale neměl ani jeden.
Můj náskok na třetím místě se na čtvrtého v pořadí zvyšoval, ale o tom jsem v tu chvíli nevěděl. Zároveň jsem se ale přibližoval druhému závodníkovi, což jsem zjistil na občerstvovačce na 50 km, kde při mém přibíhání druhý v pořadí právě občerstvovačku opouštěl. To pro mě bylo zajímavé zjištění, v rychlosti jsem vyřešil občerstvení, doplnil tekutiny a vyrazil vstříc nahánění druhého. Občas jsem ho viděl před sebou na delších rovinkách, ale nepřipadalo mi, že se náš rozestup snižuje. Stáhnutí se podařilo až při oblíbeném výstupu na Obřany. Na poslední občerstvovačku na 60 km jsem dokonce doběhl už jako první. Zde mě čekalo překvapení, nečekaně zde byl opět taťka s bráchou, i když na tuto občerstvovačku jsem je nechtěl zbytečně tahat. Vždyť do cíle už zbývalo jen 10 km. Ale přišlo mi to vhod, ušetřili mi nějaký čas a já se vydal údajně asi s 200 metrovým náskokem vstříc dalším kilometrům. Věděl jsem, že tato poslední část závodu skrývá pro mě nejsložitější část závodu, poslední 5 km sešup z nejvyššího bodu závodu do údolí do cíle závodu. Věděl jsem, že budu potřeboval hodně velký náskok, abych v seběhu první pozici udržel. A tak jsem do kopce makal opravdu ze všech sil, náskok jsem měl slušný, při ohlížení jsem za sebou nikoho neviděl, ale stále jsem nic nechtěl ponechat náhodě. Na poslední kontrolu na Kelčský Javorník jsem doběhl ještě první, ale ani jsem se nenadál a zanedlouho kolem mě prosvištěl Vít Otevřel a já věděl, že jeho bezhlavému seběhu nedokážu konkurovat. Raději jsem se snažil s již rozbitými svaly běžet opatrně a už si jen pohlídat svoje druhé místo než riskovat pád a případné nedokončení závodu.
Do cíle se mi opravdu podařilo doběhnout na neskutečném druhém místě, s časem 7:11:53, 2 minuty za vítězem. Vůbec jsem v cíli nemohl uvěřit a zároveň byl neskutečně zničený. Do závodu jsem dal totálně všechno. Posledních 20 km jsem malinko bojoval s křečemi a v cíli jsem chvíli ležel na zemi a protože jsem trpěl slušnou dehydratací, potřeboval jsem rychle doplnit tekutiny. Tatínek mi donesl Kofolu, pivo a ještě k tomu jedno nealko pivo. Všechno jsem hodně rychle vypil. Pak jsem se snažil něco sníst, začaly mě brnět ruce, byla mi zima a když jsem se zvedl z lavičky, skoro jsem omdlel. Ale tyto stavy naštěstí rychle odezněly. Na rozdíl od bolesti svalů na nohách, které jsem snad nikdy v životě nezažil. Takto zničené nohy nemám ani po Spartathlonu a v pondělí po závodu jsem klusal v tempu 6:34 min/km a každý krok bolel jako čert.
Děkuji organizátorům za krásný závod, opět vše skvěle fungovalo bez jakékoli chybičky. Zároveň velký dík na výsledku závodu patří taťkovi s bráchou, kteří objeli 4 občerstvovačky, aby mi pomohli vše rychle zvládnout. Měl jsem s sebou zásobu dvou půllitrových lahví, ale než jsem doběhl na další občerstvovačku, vždy jsem měl prázdno a velkou žízeň. Můj výsledek rozhodně ovlivnila také změna struktury tréninku, za což patří poděkování mému trenérovi.
Video z doběhu vítěze a mě
Video ze závodu
Výsledky
http://www.hostynskaosma.cz/results.html
Zajímavé odkazy
Fotky – https://www.zonerama.com/LukasX-Trail/Album/4545577
Fotky – https://www.zonerama.com/Kuba02/Album/4548734
Běhej.com – https://www.behej.com/clanek/13753-bezeli-jsme-hostynska-osma-ultra-se-vsim-vsudy
MK Seitl – http://www.mkseitl.cz/archiv/3884
Zlínský deník – https://zlinsky.denik.cz/ostatni_region/zapisnik-lubomira-hotare-20180815.html