Vzhledem k mojí orientaci spíše na rovinaté silniční závody jsem původně mistrovství ČR v běhu do vrchu vůbec neplánoval. Tatínek ovšem letos postoupil do kategorie 80+ a po zisku mistrovského titulu na 10 km letos v únoru na Rohálovské desítce v Prusinovicích, se začal o veteránské mistrovské závody velmi zajímat. Nakonec se mu podařilo mě přemluvit, abych ho na závod zavezl a když už jsem vážil tak dlouhou cestu, musel jsem se také na startovní čáru společně s ním postavit.
Závod se konal v Heřmanicích, kousek od Dolní Moravy a trať vedla na Klepáč. Tato hora je nazývaná také jako Trojmořský vrch, protože vody pramenící na jeho svazích se vlévají do Baltského, Severního a Černého moře. Trať měla parametry 6,1 km s výškovým převýšením 630 metrů. Závod s podobnými parametry jsem zatím neběžel, mým maximem zatím byl Běh na Svatý Hostýn.
Předpověď počasí v den startu slibovala až 32 stupňů, což má od ideální běžecké teploty opravdu hodně daleko. Navíc start byl ve 12:30, slunce pálilo ze všech sil a my se vydali vstříc nekonečnému stoupání. Alespoň tak mi to chvílemi připadalo. Ze začátku šlo vše dobře, terén byl přijatelný, chvíli se běželo po louce, což bylo nepříjemné jen z pohledu pálícího slunce. Jinak trať místy i klesala, takže se dalo nohám i malinko odpočinout.
Průběžně jsem se hned od samého začátku prodíral startovním pořadím vpřed a musím říct, že mě to motivovalo. Dařilo se mi překvapivě dobře rozvrhnout síly. Terén se ovšem postupně s přibývající nadmořskou výškou stával méně a méně přívětivým. Nechci říct, že byl extra náročný, ale zejména na posledním kilometru jsem z posledních sil skákal po kamenech a připadal si jako kamzík. Asfaltka by pro mě byla určitě lepším řešením.
Ještě 2 km před cílem jsem měl hodně velký odstup od závodníků za mnou i přede mnou. Ale i tak jsem jednoho před sebou stahoval zejména při jeho chodeckých pasážích. Jenže si mě velmi dobře hlídal a vždy když jsem se vyčerpaný přiblížil, on nasadil běh a utekl mi. Na jeho předběhnutí jsem již neměl síly a do cíle doběhl až za ním.
Poslední dobou mi hodně zlobí hodinky, nepočítají kroky, nefunguje spojení s telefonem, občas se resetují, ale vždy mi zatím spolehlivě zaznamenávaly moje běžecké aktivity. To ovšem neplatilo při závodě. Nastavil jsem pár minut před startem aktivitu běh, chytl družicový signál a čekal na výstřel, abych aktivitu odstartoval. Jenže aktivita se ne a ne spustit. Nakonec jsem musel hodinky donutit k restartu a než mi znova naběhly, byl asi kilometr závodu pryč. Vůbec jsem tedy netušil, na kterém kilometru se nacházím a kolik mi ještě zbývá. Trochu mě to znervóznilo, ale spíš mi vadilo, že nebudu mít po mnoha letech zaznamenaný celý závod.
Tatínek se s tratí popral s časem 1:20:18 a obsadil ve své kategorii druhé místo. Já jsem cílem proběhl celkově pátý a v kategorii jsem obsadil třetí příčku. Při vyhlášení jsme oba dostali krásné medaile Českého atletického svazu a spokojeně odjížděli odpočívat domů.
Musím přiznat, že mě závod svou náročností překvapil, jednalo se zřejmě o kombinaci více faktorů. Jednak pro mě závod nebyl příliš důležitý, proto jsem po domluvě s trenérem běžel z plného tréninku bez vyladění formy. Dále pak bylo hodně náročné horko, které mi většinou nevadí, ale zde jsem pociťoval výrazný vliv. A poslední faktor, který mi dal zabrat zejména v samotném závěru, byl mnohem náročnější terén než který standardně běhám.
