Říká se do třetice všeho dobrého a toto byla moje třetí účast na mistrovství světa na 100 km. A na obou předchozích stovkách jsem zaběhl osobák a samozřejmě i do třetice jsem chtěl podat maximální výkon a ideálně opět posunout osobák malinko blíž k sedmi hodinám.
Jenže háček je v tom, že si nejsem úplně jistý, že má příprava na tento závod probíhala ideálně. Po mistrovství ČR na 24 hodin měla začít příprava právě na tento závod a zbývalo na to vcelku slušných 7 týdnů. Ale to bych nebyl já, abych vydržel pouze trénovat a nezávodit. Do své termínovky jsem vložil Hostýnskou Osmu a týden poté Běh na Svatý Hostýn. Tyto dva závody významně ovlivnily přípravu. Po Osmě jsem byl velmi slušně zmasakrovaný a své pocity jsem již popsal v článku o srpnovém tréninku a nechci se opakovat. Naštěstí posledních 14 dnů se situace začala obracet k lepšímu a já se začal rozběhávat. Trenér to se mnou prostě nemá vůbec jednoduché, ale zároveň i v těchto kritických situacích dokáže trénink přizpůsobit tak, abych dokázal v závodě podat slušný výkon.
Do chorvatského městečka Sveti Martin na Muri jsme vyráželi již ve čtvrtek komfortním autem Peugeot Traveller, kterého jsme měli zapůjčeného od autosalónu Kopecký. S menším zpožděním jsme dorazili do Chorvatska, ale večeři jsme na poslední chvíli stihli. Potom jsme se ubytovali, kraťoučce vyklusali a unavení padli do postele. Páteční den byl ještě náročnější, dopoledne jsme zašli na tiskovou konferenci, které se zúčastnila také Radka Churaňová a následně jsme se museli zúčastnit kongresu IAU, jehož součástí byla volba prezidenta a viceprezidenta IAU. Za Česko jsme tak splnili svoji volební povinnost.
Následoval šok! Při před obědovém proběhnutí po trati jsme zjistili, že trať je kopcovitá jako by se snad jednalo o nějaký horský závod. Běželo se 14 okruhů, z toho první zkrácený 2,5 km a další po 7,5 km. Přitom jeden okruh měl převýšení 60 metrů, což bylo v součtu brutálních 800 metrů. Okamžitě jsem zapomněl na to, že bych vyběhl na osobák a měl velký respekt z náročného profilu tratě. Při klusu se mi ale běželo pocitově lépe než v předchozích dnech a navíc kopce mám teď natrénované. Místo osobáku jsem si stanovil cíl zaběhnout jako nejlepší z Čechů.
V pátek odpoledne jsme absolvovali technickou poradu, vyzvedli startovní čísla, prošli kontrolou reprezentačních dresů a někteří jsme se za 15 EUR přihlásili do veteránských kategorií. V 5 večer začínal slavnostní zahajovací vlajkový ceremoniál, po kterém jsme se důkladně nadlábli na pasta párty. Celý den jsem v reprezentačním oblečení nasával atmosféru závodu, vždyť se nestává každý den, že reprezentuji tu naši malou zemičku. To jsou chvíle, kdy jsem opravdu hrdý na to, že jsem Čech. Atmosféra mě úplně pohltila a zároveň ohromně nabíjela energií.
Sobotní ráno znamenalo brzké vstávání již před šestou hodinou, kdy jsem na sebe rychle hodil závodní oblečení připravené na hromádce, namazal vazelínou a vyrazil na snídani. Nervózní a plný očekávání jsem v rychlosti něco málo rychle snědl a vypravil se rovnou na start. Hodil jsem baťůžek s věcmi na občerstvovačku a malinko se rozklusal a protáhl. Popřáli si, ať se nám hezky běží a netrpělivě vyčkávali na startovní výstřel, který padl přesně v 7 hodin.
Po startu jsem chtěl vyrazit v tempu 4:20 min/km, ale to se tak úplně nedařilo. Ihned po startu následoval seběh a první kilometr jsem měl za 4:13. I další kilometry jsem měl rychlejší, než jsem plánoval a po pár kilometrech se průměr ustálil zhruba na 4:15 min/km. Ale běželo se mi překvapivě dobře a tak jsem nechtěl zpomalovat. Svoje umístění jsem vůbec neřešil, spíše jsem se soustředil na sledování Radky Churaňové, která byla naši velkou nadějí. Trať byla obrátková, 4 km na otočku a 3,5 km zpátky a tak jsem měl dokonalý přehled, jak si nejen Radka vede. Bylo zajímavé sledovat její protivníky. Z Čechů mezi muži jsem běžel na třetí pozici a standardně neřešil jaký kdo má náskok, protože to na začátku závodu není vůbec podstatné. Lámat chleba se začíná ve druhé polovině nebo spíše až v poslední třetině. Moje tempo postupně upadalo, ale tempo mých protivníků výrazněji. A tak jsem postupně předběhl Honzu Ďuka a později také Štěpána Boháčka a ocitl se tak na prvním místě mezi Čechy. Radku mezitím bohužel postihly křeče a pro mě osobně byl hrozný pohled, když jsem viděl, jak se trápí. Ale takový už je sport. Většina měla vlastní ověřené ionťáky, ale já se většinou spoléhám na organizátory a tentokrát jsem udělal dobře. Křeče postihly hodně závodníků, ale až později jsem zjistil, že ionťák z občerstvovačky obsahoval vysoké množství soli a možná i díky tomu jsem netrpěl žádným náznakem křečí a to ani v cíli, jak se mi to občas stává. Ze svých zásob jsem měl v průběhu závodu pouze 6 gelů a půl litru Vincentky.
Musím říct, že díky obrátkové trati mi závod celou dobu krásně ubíhal, na trati jsme se míjeli, navzájem se povzbuzovali, někteří se usmívali a pořád se něco dělo. Pravým opakem bylo poslední kolo, kdy jsem odpočítával každý metr do cíle. Ostatně celou dobu závodu jsem neřešil ani tolik zbývající kilometry jako spíše kolikrát ještě budu muset vyběhnout jeden krpál, který byl v samotném závěru kola. A s každým okruhem se nejen stupňovala únava, ale také stoupala teplota. Zatímco dopoledne bylo zamračeno s přijatelnou teplotou, odpoledne vykouklo sluníčko a začalo pražit jako na rovníku. Opravdu lituji běžce, kteří běželi na hranici časového limitu závodu a na trati strávili třeba 12 hodin. V průběhu mě sluníčko slušně spálilo a tílko mám na těle vytetované včetně zadních větracích otvorů.
Do cíle jsem dobíhal s Českou vlajkou, kterou mi kousek před cílem podala Katka Jirásková. Díky tomu jsem si doběh do cíle užil ještě víc. A díky Štefanovi, doprovodu Štěpána, mám luxusní video, jak můj doběh vypadal. Co od něj ale bylo ještě luxusnější? Vychlazené nealko pivo, které mi v cíli nabídl. To byla dokonalá balada po dobře odvedeném závodu! Takto jsem si pivo už dlouho nevychutnal. Můj cílový čas byl 7:36:47, celkově jsem mezi muži skončil na 46. místě, 23. mezi veterány a osmý ve své kategorii. Zaostal jsem za osobákem o rovných 17 minut, ale díky náročnosti trati se s tím dalo počítat.
Celkově jsem si mistrovství světa užil na výbornou. Jsem rád, že jsem dostal opět možnost reprezentovat ČR a že se mi závod povedl. Nálada v našem týmu byla skvělá, čeští ultramaratonci jsou parta veselých lidí. Ale hlavně jsme drželi spolu jako jeden tým. Toto se mi na českém týmu opravdu líbí a snad dostanu ještě další příležitost obléknout český reprezentační dres. Chorvati organizaci zvládli také na jedničku, jen by mohli do příště bagrem srovnat trať do roviny.
Videa ze závodu
Výsledky
http://live.cro100.run/SubRaceMultiFooDetails.aspx?RaceID=6&SubRaceID=1&Gender=a&Group=WCI