Díky běhání jsem procestoval snad půl Evropy, ale u bratrů Slováků jsem ještě nikdy nezávodil. Šesti a dvanácti hodinovka se zde koná každoročně, ale z doslechu jsem věděl, že trať v Nitře není příliš dobrá a proto jsem ji zatím nikdy neplánoval. Ale letos organizátoři závod přesunuli do Šamorína na 723 metrů dlouhý rovinatý okruh s minimem zatáček, který k účasti přímo vybízel.
Pár dnů před závodem jsem se necítil příliš dobře, neběhalo mi to a dalo by se říct, že jsem se běžecky trápil. Přisuzuji to hlavně vedru, které bylo občas doslova nesnesitelné, ale trenér řekl, že v sobotu budu „v pohodě“. Přiznám se, že jsem mu nevěřil. A navíc 2 dny před závodem jsem musel do Prahy, den před závodem jsem se vracel a vlakem se evidentně stěhovala celá Praha na prázdniny pryč. Takže jsem půlku cesty prostál v uličce a moc mi to na formě nepřidalo. Šestihodinovky neběhám a svojí jedinou účastí v roce 2013 jsem si vyběhal osobák 71 km. A ten jsem chtěl rozhodně překonat, což neměl být větší problém, jen při pohledu na předpověď počasí jsem se obával tropických teplot. Snem bylo překonat hranici 80 km, ale vzhledem k okolnostem před závodem jsem si vůbec nevěřil.
Do Šamorína to mám asi 200 km, což je přijatelná vzdálenost. A jelikož se startovalo až v jednu po obědě, mohl jsem se krásně před závodem vyspat. Jel jsem s rodiči, které jsem měl v záloze jako support, ale ukázalo se, že prakticky nebyli potřeba. Na závodech pořádaných Sri Chinmoy Marathon Teamem, které jsem zažil v ČR, je obvyklé mít na občerstvovačce snad úplně všechno, co si běžec může přát. Takže jsem využíval jen standardní občerstvovačku a od rodičů si vzal jen pár kelímků Vincentky, ale o té bude ještě řeč.
Při rozběhávání před závodem jsem se překvapivě cítil dobře a říkal jsem si, že to zkusím rozběhnout na 80 km a uvidím, jak dlouho v tom horku vydržím. Po odstartování se v čele držel závodník, který běžel strojově v tempu 4:20 min/km a tak jsem toho využil a držel se za ním. Toto tempo mi pro začátek vyhovovalo a běželo se mi velmi komfortně. Jen jsem si říkal, že běžec přede mnou to rozběhl opravdu velmi ambiciózně a čekal jsem, kdy odpadne. Během prvních 20 minut, co jsem za ním běžel, jsem pozoroval, že se ani jednou nenapil a ani se nechladil vodou. Takto se v takovém horku dá běžet maximálně desítka, ale rozhodně ne šestihodinovka. Já jsem za tu dobu vypil 3 kelímky ionťáku a vyždímal na sebe 2 houbičky se studenou vodou. A nemýlil jsem se, po 20 minutách odpadl a já si běžel už jen svůj vlastní závod.
Maraton jsem uběhl za zhruba 2:58 a říkal si, jak krásně to mám rozběhnuté. Stále jsem se cítil relativně dobře a tempo nepadalo nijak dramaticky. Zároveň jsem si liboval, jak mám vše pod kontrolou a jak si stíhám vše hlídat, jak pití, jídlo a gely, tak i chlazení studenou vodou. Ale občas jsem udělal i začátečnické chyby, které mě stály cenné vteřiny. Například ještě před maratonem jsem 2 kola po sobě na hlavu vyždímal houbičku se studenou vodou a to bylo tak moc vody, že jsem měl najednou v botách rybník. Voda v botách čvachtala, z bot stříkaly proudy vody a okamžitě mi ztěžkly boty a připadalo mi jako kdybych běžel v kanadách. Chvíli jsem přemýšlel, že obuji své záložní boty, ale pro ty bych musel poslat rodiče do auta. A vyměnit zelené Freedomy od Saucony za Freedomy oranžové, abych přestal barevně ladit ke svému Saucony zelenému dresu? Ani náhodou! A ve druhé polovině malinko vázla i komunikace s mým supportem. Když jsem si poručil Vincentku, zapomínal jsem na ni a bral si těsně předtím pití z občerstvovačky. Takže jsem měl na výběr, jestli Vincentku odložím na další kolo nebo budu mít rybník v žaludku. Vincentku jsem odložil a v dalším kole se situace opakovala. To už mi ale bylo blbé Vincentku zase odložit a tak jsem měl rybník nejen v botách, ale i v žaludku.
Dobře jsem musel také vypadat, když mi vletěla moucha do krku a já se ji snažil vykašlat. Tohle se mi občas stane i při tréninku, jen v tomto případě nemám okolo sebe tolik diváků. Tentokrát kolemjdoucí nechápavě zírali a já se divím, že nezavolali záchranku nebo rovnou docenta Chocholouška. Určitě na mě při pokusu o běh a zároveň vykašlávání mouchy nebyl hezký pohled. A ze sluníčka jsem měl asi i drobný úpal, úžeh nebo jen přehřátí organismu, jelikož jsem si na konci ani nepamatoval, jestli jsem si poslední várku solných tablet proti křečím už vzal nebo nevzal. Samozřejmě nevzal, ale naštěstí mě drobné křeče postihly až v noci po závodě. Závod mi jen trochu znepříjemnila nutnost 2x zajít na záchod, což mě stálo více než 2 minuty času. Když jsem musel do Toiky v poslední hodině, stálo mě to překonání hranice 82 km. Když jsem pak viděl, že již 82 km nepřekonám, nikam jsem se už moc nehnal. Můj cíl 80 km byl splněn a před v pořadí druhým běžcem jsem měl náskok asi 25 km.
Po 6 hodinách jsem uběhl 113 okruhů, což je v kilometrovém vyjádření 81,577. Znamená to vylepšení letitého osobáku o více než 10 km a jsem moc rád, že jsem v náročných podmínkách překonal hranici 80 km. A navíc jsem překvapivě z historických tabulek zjistil, že dosud pouze 2 běžci z ČR dokázali zaběhnout víc km v šesti hodinách. Ale je pravda, že šestihodinovka není moc oblíbená distance.
Po závodě jsem dal rychle sprchu, snědl guláš od organizátorů a užil si hezké vyhlášení. Pak jsme se v Šamoríně vyspali a ráno pokračovali do termálů ve Velkém Mederu. Tam jsme si užili trochu relaxu, uplaval jsem regenerační 2 km a v podvečer vyrazili domů.
Komentáře