Obavy se naplnily, podrobnosti v článku o pražském maratonu.
Takto krátce by mohl znít report z tohoto závodu, ale své dojmy sepíšu trochu podrobněji. Šest dnů před tímto závodem jsem v osobáku běžel Pražský maraton a bál se, jestli dokážu zregenerovat. Proto nad Borákem visel velký otazník. Do Loštic jsem tentokrát opět vyrážel s rodiči, jelikož na závodě je vždy výborná přátelská a skoro až rodinná atmosféra. Přijeli jsme docela včas a já se stihl ještě rozklusat a důkladně procvičit. Po startovním výstřelu v 7 hodin jsem vyrazil společně ve skupině 5 závodníků, ale věděl jsem, že běžíme dost rychle a bude nutné zpomalit. Snažil jsem se krotit a držet spíše na konci skupiny, ale i tak to bylo rychlé. Určitě by se dalo říct, že jsem trochu přepálil, i když tepy i pocit byly v pohodě. Postupně se skupinka roztrhala a já jsem běžel na pátém místě.
Od začátku se mi neběželo vůbec dobře, ale malinko jsem doufal, že se to postupně změní. Nezměnilo. Na konci druhého kola jsem si odskočil na záchod, což mě malinko zdrželo. Ale díky odstoupení Dana jsem se dostal na čtvrtou pozici. Na začátku dalšího kola jsem doběhl závodníka přede mnou a prohodili jsme pár slov a postěžovali si na to, že po maratonu nejsme ještě v ideální kondici. Ale třetí místo mě nakoplo a já se snažil vybudovat náskok, abych byl ve větší pohodě, běžel sám a udával si svoje tempo. Ale věděl jsem, že na dobrý výkon to dneska nebude. Snažil jsem se soustředit na to, abych udržel svoji třetí pozici a nikdo mě nepředběhl.
Po 4 hodinách od startu ultramaratonu odstartoval závod na jedno kolo a tříkolový maraton. Zajímavé je, že tyto závody se běží v protisměru a prakticky každý běžec povzbuzuje a to mi velmi při mém již plouživém tempu pomáhalo. Ale stále jsem kontroloval, jestli mě někdo nedotahuje a 20 km před cílem jsem s hrůzou zjistil, že kousíček za mnou běží Tereza Zuzánková. A to se mi vůbec nelíbilo. Mám se snad nechat předběhnout holkou? Nedokázal jsem si jednoznačně odpovědět, protože jsem se sotva ploužil a zrychlovat se mi nechtělo. Zkusil jsem udělat kompromis a přidat jen malinko. Rozestup se kupodivu držel zhruba stále stejný. Toto vydrželo až do cíle, což pro mě znamenalo malé vítězství.
Bohužel jsem neměl informace o rozestupech, ale v posledním kole jsem díky Tereze velmi výrazně stáhl náskok na druhého. V cíli jsem zjistil, že byl jen pár vteřinek přede mnou, přesněji 37 vteřin, což mě chvíli mrzelo. Kdybych toto věděl alespoň kilometr nebo dva před cílem, zkusím zafinišovat a o druhé místo ještě zabojovat. V cíli jsem byl v čase 6:58:16 a čas pod 7 hodin za těchto okolností beru. A další chlap za mnou měl skoro hodinový odstup.
Po závodě již následovalo tolik vytoužené pivo, guláš, sprcha a pokec jak s holandskými Danovými přáteli a organizátory stovky ve Winschotenu, tak i s mnoha dalšími známými běžci. Byl to fajn strávený den, jen škoda, že jsem se na konci dozvěděl, že toto byl bohužel poslední ročník. Je to velká škoda, ale alespoň mám pro příští rok ušetřené rozhodování, jestli dám přednost Pražskému maratonu nebo Boráku. Obojí už bych rozhodně neběžel.
