I letos jsem se dostal do stejné situace jako v loňském roce. Z poháru Ultracup jsem měl odběhaných 5 závodů a chyběl mi poslední, abych i letos v poháru získal prvenství. To byl hlavní důvod, proč jsem se na Brněnský masakr vypravil. Stejně jako vloni jsem byl týden po stovce ve Winschotenu a 14 dnů před Spartathlonem a tak jsem chtěl běžet pouze pohodovým tempem a maximálně pošetřit síly.
Před závodem jsme s Kačenkou vstávali už ve 4 hodiny a po cestě do Brna jsem byl tak děsně unavený, až jsem chvílemi na dálnici myslel, že usnu za volantem. Ale dorazili jsme v pořádku a měli i dostatek času se připravit na závod. Stejně jako minulý týden v Holandsku na startu pršelo, ale ani tentokrát mi to nevadilo. Teplota byla prakticky ideální a zima mi rozhodně nebyla.
Po startu jsem začal velmi volným tempem a běžel společně s Kačenkou. Trasu závodu jsme měli oba nahranou v Garminech a tak jsme neměli ani ponětí o tempu, protože jsme na hodinkách měli primárně obrazovku s navigací. Říkal jsem si, že pokud bych dokončil stejně jako vloni okolo 30 místa, mělo by to na vítězství v poháru Ultracup stačit. Ale to bych se nesměl zeptat na první kontrole na desátém kilometru, na kolikátém místě zhruba běžíme. Když jsem dostal odpověď, že okolo 60-65. místa, vyděsil jsem se a musel jsem Kačence utéct.
Na další kontrole na 15. kilometru, která byla zároveň i občerstvovačkou, jsem se trochu uklidnil, když mi oznámili, že běžím okolo 30 místa. Mezitím jsem ale předběhl jen asi 10 běžců a tak někdo udělal chybu ve výpočtech. Ale to mi nevadilo, v každém případě jsem si chtěl závod užít a na občerstvení jsem vůbec nespěchal. Vypil jsem ionťák, Colu, dal chleby se sádlem, solí, cibulí a sýrem, slané tyčinky a určitě ještě něco dalšího, ale už si to přesně nepamatuji.
Na další kontrole mi oznámili, že jsem už okolo 15. místa a tak jsem neměl potřebu nikam spěchat. Ale zároveň se mi běželo čím dál tím lépe a tak nebyl problém stupňovat tempo. Pokud mě někdo výjimečně předbíhal, bylo to vždy jen z kopce. Běžel jsem totiž v silničních Saucony Freedom ISO, které nejsou příliš vhodné do rozbahněného terénu, ale i tak se mi v nich běželo dobře. Jen jsem jednou v kluzkém strmém seběhu na 37 km nezvládl řízení a nešťastně se skutálel k zemi. Naštěstí se ale nic vážného nestalo a po vzpamatování jsem pokračovat dál ukusovat další kilometry.
Postupně jsem předbíhal další a další závodníky až jsem se ve druhé polovině rozhodl, že bych možná nemusel ztrácet tolik času na občerstvovačkách a mohl zkusit více závodit. Když mi na jedné kontrole oznámili, že se pohybuji na dvanácté pozici, řekl jsem si, že by bylo hezké dokončit v první desítce. Opět jsem trochu přidal a další občerstvovačky už jen probíhal s tím, že jsem do sebe vždy v rychlosti dostal pouze 2 kelímky ionťáku, 2 kelímky Coly a kousek melounu. V tuto chvíli jsem již na trati potkával závodníky na poloviční trati a já bohužel nevěděl, kdo jakou trať běží. Ale to mi bylo jedno, všechny přede mnou jsem se snažil dohonit a popravdě ani nevím, kde jsem bral takovou motivaci závodit.
Když mi na poslední občerstvovačce oznámili, že jsem šestý, nějak jsem nevěřil a dokonce se je snažil přesvědčit, že jsem okolo 10 místa. Dlouho jsem se ale nezdržoval a upaloval vstříc posledním zhruba 4 kilometrům. Zde jsem nasadil už úplně bláznivé tempo a šel opravdu na maximum, abych pokud možno ještě někoho předběhl. A ono se to překvapivě povedlo a já se v pořadí posunul ještě o jednu pozici.
V cíli jsem nechápal, jak jsem mohl zlepšit svůj loňský čas téměř o 50 minut a umístit se na tak krásném celkovém pátém místě a být třetí v kategorii. Navíc s naprosto pohodovým pocitem, jako kdybych snad běžel jen půlmaraton. Vzdálenost ani převýšení nebylo na mých nohách vůbec znát. Na maratonu jsem byl na 15. místě a na zbývajícím půlmaratonu jsem měl dokonce druhý nejrychlejší čas ze všech závodníků. V cíli mě zajímala Kačenka, protože než jsem jí na desátém kilometru utekl, věděl jsem, že je první. Dozvěděl jsem se, že byla první ještě i na čipové kontrole na maratonu. A prvenství si ani v závěrečných kilometrech nenechala vzít a doběhla jako první žena. Měli jsme tak oba v cíli obrovskou radost.
Společně jsme si zašli na bazén do infra sauny, trošku si zaplavali, abychom si zkrátili čekání na vyhlášení výsledků, které bylo až v 16:30. Ihned po vyhlášení jsme vyrazili, jelikož nás čekala ještě delší cesta než ráno. Jeli jsme rovnou do Prahy, kde nás následující den čekal další, tentokrát už kratší, charitativní závod Běh pro Domov Pod Kavčí Skálou.
Video ze závodu
Výsledky závodu
http://rsdata.logout.cz/galantbrno/editor/sklad_dokumentu/98.xlsx