Na závod v severoirském Belfastu jsem se moc těšil, určitě nejvíc ze všech závodů, které jsem kdy běžel. Možná bych to trochu srovnal s mým prvním Spartathlonem, ale tam bylo těšení spojené s velkou nervozitou a strachem, jak to všechno dopadne. Belfastu jsem se ale nebál, velmi jsem si věřil a doufal, že výkon 258 km v Albi na mistrovství Evropy nebyla pouhá náhoda a dokážu ho ještě vylepšit.
Příprava na tento závod začala už na začátku roku a dal jsem do ní úplně všechno, stálo to hodně energie, času, odříkání i peněz. Tento půlrok jsem v tréninku směřoval jen k tomuto závodu a všechny ostatní byly pouze tréninkové. Zpětně si myslím, že jsem nemohl udělat víc. Šlo o reprezentační závod a běžet s těmi nejlepšími na světě v českém reprezentačním dresu je pro mě vždy velkou ctí a zážitkem. Navíc Český tým tvoří výbornou partu a je fajn strávit pár dní v jejich společnosti.
Příprava těsně před závodem byla dost náročná, vše jsem domýšlel už 14 dnů předem, abych na něco nezapomněl, psal seznam věcí, které musím mít s sebou, řešil jídelníček, zjišťoval detailní informace o závodu. Také jsem provedl důkladnou analýzu svých soupeřů ve startovní listině podle jejich osobních rekordů. Zjistil jsem, že jsem přesně na desátém místě a proto jsem si kladl vysoký cíl a chtěl také v první desítce závod dokončit. Velmi dobře jsem také plánoval tempo závodu. Trať v Belfastu se jevila jako naprosto ideální, okruh v parku byl dlouhý 1,652 Km, v téměř nulové nadmořské výšce a předpověď počasí slibovala teploty v rozmezí 10-15 stupňů.
Do Belfastu jsme letěli z Prahy s přestupem v Londýně ve čtvrtek, ubytovali se na vysokoškolských kolejích, krátce po náročné cestě vyklusali, zašli na večeři a zalehli do postele. V pátek dopoledne jsme opět krátce vyklusali a následně jsem se snažil co nejvíce odpočívat. Odpoledne byla technická porada a kontrola reprezentačního oblečení. V podvečer jsme odjeli na slavnostní zahajovací ceremoniál, který byl zakončený pasta párty.
V den závodu jsme zašli na snídani a odjeli autobusem do nedalekého parku Victoria, kde se závod odehrával. Připravili jsme všechny věci v našem stanu a dali instrukce našemu supportu. Já jsem byl domluvený s Kačenkou, která se mnou letěla, a byla připravená mi dělat podporu. Závod odstartoval v pravé poledne a já začal kroužit v tempu okolo 5 min/km. Začátek probíhal skvěle a kilometry velmi rychle ubíhaly. Myslím, že úvodní tempo jsem zvolil dobře a první maraton jsem měl těsně pod 3:30. Jenže snad ani ne po 10 hodinách na mě dolehla krize, bolely mě svaly na nohou a tempo běhu rychle klesalo. Vůbec jsem nechápal, co se to se mnou děje. Snažil jsem se to překonat, ale tempo bylo stále pomalejší a pomalejší až jsem byl po zhruba 12 hodinách donucený závod ukončit. Nemělo smysl se dále trápit. Kdyby tohle přišlo alespoň po 15 nebo raději 18 hodinách, asi bych se nějak protrápil až do konce, ale vydržet v závodě dalších 12 hodin by nebylo rozumné a výsledek by stejně nebyl o moc lepší.
Znamenalo to pro mě velké zklamání, sedl jsem na židli v našem stanu a pozoroval ostatní závodníky. Občas jsem ještě odchodil nějaké kolo, popoběhl s někým z našich závodníků, ale pro mě byl již bohužel závod u konce. V poslední půlhodině jsem ještě dokázal odkroužit 3 okruhy a vychutnal si úžasnou atmosféru desítek fantasticky povzbuzujících diváků a do posledního kola jsem si vzal také českou vlajku a alespoň si užil krásný zážitek závěru závodu.
Letos jsem běžel již relativně mnoho závodů a většina se velmi vydařila. Je jasné, že dříve nebo později musí přijít závod, který nebude probíhat podle mých představ. Bohužel to padlo právě na tento pro mě velmi důležitý závod. V přípravě jsem udělal naprosté maximum, mám z ní dobrý pocit a znamenala pro mě velké poučení a mnoho zkušeností do budoucna. Určitě z ní budu čerpat i v dalších závodech. V provizorních výsledcích je u mého jména uveden výsledek 171,895 km, znamená to tak až 127 místo. Věřím, že mě tento dílčí neúspěch na mé dlouhé a náročné ultra cestě jenom posílí.
Závod velmi negativně poznamenala organizace závodu, uboze byla zásobená občerstvovací stanice. Horší ale byly problémy s časomírou, kdy kompletně v průběhu závodu vypadl displej s údaji o uběhnutých kolech a dokonce také odpočet času. Některým závodníkům dokonce nebyl zaznamenán jeden okruh. Toto bych opravdu na mistrovství světa nečekal.
Nejvíce mě nejen v přípravě, ale hlavně v samotném závodě podporovala moje Kačenka, které tímto musím velmi poděkovat. Obětavě se o mě v průběhu závodu starala a bez ní by bylo vše mnohem složitější. Také musím poděkovat za dokonalou podporu od trenéra Pavla Nováka a také výživového poradce Tomáše Soukupa, se kterým poslední půlrok spolupracuji. V průběhu této doby jsem prošel velkými změnami, které se v budoucnu ještě projeví. Nakonec chci také poděkovat městu Bystřici pod Hostýnem, které mě finančně podpořilo a přispělo mi na letenku. Další mistrovství světa na 24 hodin se bude konat v Rakousku za 2 roky. Budu se snažit připravit ještě lépe než do Belfastu a věřím, že tentokrát již zaběhnu podle svých představ.
AKTUALIZACE 1.8.2017 – Zhruba 3 týdny po skončení závodu byly vydány nové oficiální výsledky, ve kterých mi díky chybě v časomíře odečetli jedno kolo. Vypadá to tedy, že jsem uběhl 170,243 km.