Spartathlon

Příběh Spartathlonu začal již v lednu, kdy jsem úplnou náhodou potkal Radka Brunnera na jedné akci v Praze. Povídali jsme si o plánech na nadcházející běžeckou sezónu a řeč se stočila ke Spartathlonu. O tomto závodu jsem již hodně četl, měl prostudované blogy snad všech českých účastníků a s napětím jsem sledoval průběh minulých 2 ročníků online na internetu. Radek mě přemlouval, abych taky na Spartathlon vyrazil společně s ním a Pavlem Sedlákem. Po tomto setkání jsem 14 dnů přemýšlel, jestli na Spartathlon vůbec mám, jestli existuje alespoň malá pravděpodobnost, že závod dokončím. Věděl jsem, že letos pojede nejpočetnější sestava z Česka v historii a že se tato příležitost už nemusí opakovat. Nakonec jsem se přihlásil a od té chvíle jsem se Spartathlonu bál ještě více než kdy předtím a zároveň vůči němu cítil obrovský respekt.

Spartathlon se považuje za jeden z nejnáročnějších ultramaratonů v Evropě, s dlouhou historií a tradicí. Měří 246 km, trasa závodu vede z Atén od Akropole do Sparty k soše krále Leonidase. Běžci v průběhu závodu musí překonat přes 2600 výškových metrů a to vše v drsném časovém limitu 36 hodin, každá z občerstvovacích stanic má svůj časový limit a pokud závodník dorazí později, nedovolí mu dále pokračovat. Startuje se v pátek v 7 hodin ráno a konec závodu je v sobotu v 7 večer. Většinou se běží při vysokých teplotách Řeckého klimatu, což podmínky ještě více ztěžuje. Aby závodník mohl startovat, musí splnit alespoň jedno z kvalifikačních kritérií a i přes zkušenost běžců závod průměrně nedokončí více než polovina účastníků.

Na Spartathlon jsem se nijak speciálně nepřipravoval. Celá moje běžecká příprava byla zaměřená na mistrovství světa na 100 km, které se běželo 14 dnů před Spartathlonem. Tento závod pro mě byl prvním reprezentačním závodem, vrchol celé sezóny a bylo pro mě důležité zaběhnout co nejlépe. Spartathlon tak byl po celou dobu upozaděný a příprava začala až po tomto závodě. Abych zvládl zregenerovat, klusal jsem jen velmi pomalu a krátké vzdálenosti do 10 km a myslím, že to byla od trenéra správná volba. Běhání ale nebylo jediné, co jsem musel vyřešit. Nikdy jsem neběžel potmě s čelovkou, takže jsem si ji musel pořídit. Hledání trvalo dlouho a volba padla na Fenix HL23. Další co jsem potřeboval vyřešit byl batoh. Plánoval jsem, že bych mohl celý závod odběhnout s věcma v batohu, ale v Řecku jsem to nakonec změnil. Nejdůležitější na batohu ale byly láhve na vodu. Vyrazil jsem tedy do Trailpointu a tam jsem se snažil vybrat něco cenově dostupného. Byl den před odletem, takže jsem tam šel s tím, že si prostě nějaký batoh odnesu. Vzal jsem Inov-8 Race Elite Vest se 2 pullitrovými lahvemi na vodu. Bylo od nich milé, že mi dali slevu a když řeknete, že máte batoh na Spartathlon, třeba Vám slevu dají také. Byl jsem zvědavý, jak se mi s úplně novým a nevyzkoušeným batohem taková štreka poběží.

Těsně před odletem na Spartathlon s Radkem a Pavlem.

Těsně před odletem na Spartathlon s Radkem a Pavlem.

Na závod jsme letěli už ve středu ráno z Prahy do Bělehradu dost hlučným dvoumotorovým turbovrtulovým hornoplošníkem a z Bělehradu do Atén už normálním Airbusem A319. Odpoledne jsme dorazili do našeho hotelu London v těsné blízkosti moře. Na recepci jsme zjistili, že se nejprve musíme odprezentovat ve vedlejším hotelu Fénix. Dostali jsme instrukce a vrátili se na náš hotel. S Radkem a Pavlem jsme dostali společný pokoj, což bylo perfektní. Byli jsme utahaní z cesty, zašli na večeři a šli brzy spát. Ve čtvrtek jsme vstávali brzo ráno, abychom si krátce naposledy před závodem zaběhali, následovala snídaně a rychlé balení balíčků, které jsme si nechali odeslat na jednotlivé občerstvovačky. Připravil jsem si 3 balíčky, které jsem odeslal na zhruba 100 km, 160 km a 200 km, abych si to dobře pamatoval. Tento den byla ještě informační schůzka před závodem. Potom jsme si dali večeři a šli spát. Ráno jsme vstávali v 5, dali rychlou snídani a autobusy nás odvezly před Akropoli, kde byl start závodu. V žádném případě nemůžu říct, že bych byl dostatečně vyspaný a odpočinutý.

Výhled na moře z našeho pokoje v hotelu London.

Výhled na moře z našeho pokoje v hotelu London.

Společný relax s Radkem den před závodem.

Společný relax s Radkem den před závodem.

Balení balíčků pro zaslání na jednotlivé občerstvovačky.

Balení balíčků pro zaslání na jednotlivé občerstvovačky.

S Českou výpravou jsme se postavili na start docela dopředu, udělali společnou fotku a moje nervozita dosahovala vrcholu. Ostatně při pomyšlení na Spartathlon jsem byl nervózní už několik týdnů předem. V rovných 7 hodin ráno prakticky ještě za tmy se 373 běžců rozeběhlo na dlouhý běh Řeckem. Špalír běžců měl na všech křižovatkách přednost, na což dohlížela policie. Většina řidičů z aut povzbuzovala, ale našli se i takoví, kteří evidentně spěchali do práce a nervózně na křižovatkách troubili.

Společná fotka těsně před startem závodu.

Společná fotka těsně před startem závodu.

Začátek závodu jsem nechtěl přepálit, ikdyž jsem začal relativně rychle v tempu okolo 5:20 min/km, bylo to komfortní tempo a běželo se mi hodně v pohodě. Ale po 6 km jsem asi 200 metrů před sebou uviděl Dana a věděl jsem, že je něco špatně. Raději jsem se rozhodl to neřešit a pokračoval v pohodě dále. Den předem jsem se poctivě při každém jídle naládoval k prasknutí a tak jsem věděl, že budu potřebovat na záchod. Na 10 km jsem k tomu využil benzínku, okolo které jsme běželi. Ukázalo se, že to bylo výborné rozhodnutí, mohl jsem si umýt ruce a přitom jsem ztratil pouze okolo minuty času. Stále se mi běželo velmi dobře, ikdyž sluníčko začalo stoupat nad obzor a začínalo být pekelné vedro. Maratonem jsem proběhnul v čase 3:51, což bylo trochu rychlejší, než jsem očekával, ale byl jsem rád, že si vytvářím náskok na časový limit závodu. Ideálně jsem si chtěl vytvořit náskok okolo 2 hodin, abych měl rezervu v případě nějaké větší krize.

Po prvních pár kilometrech vypadám ještě svěže.

Po prvních pár kilometrech vypadám ještě svěže.

Stále ještě začátek závodu.

Stále ještě začátek závodu.

Stále ještě na začátku.

Stále ještě na začátku.

Stále jsem se snažil maximálně využívat občerstvovacích stanic, poléval se studenou vodou, jedl vše možné od sladkého po slané, pil vodu a Colu, abych stále doplňoval co nejvíce energie. Věděl jsem, že bude potřeba. Také jsem pravidelně pil hořčík z ampule a zobal tablety proti křečím. Na 80 km byla první velká občerstvovačka. Závodníci, kteří měli doprovod se s ním poprvé mohli setkat a ten je dále mohl doprovázet. Bylo zde hodně jídla, ale nechtěl jsem to moc řešit a sáhl po prvním, na co jsem narazil. Byla to suchá rýže s mrkví a hráškem. Vůbec mi to nechutnalo a nešlo to ani polykat, ale věděl jsem, že to do sebe musím dostat. Bylo to první normální jídlo po mnoha hodinách běhu. Každé spolklé sousto chtělo hned ven, v tu chvíli už mi moc dobře nefungoval žaludek, pravděpodobně z horka. Ani jsem to všechno nesnědl a následně bojoval s tím, aby ve mně rýže zůstala, což se podařilo a já stále pokračoval dále. Chvíli během, chvíli chůzí. Byl to hodně podobný pocit jako při 24 hodinovce v Kladně.

Běželo se podél moře a tuhle pasáž jsem si užíval nejvíce z celého závodu.

Běželo se podél moře a tuhle pasáž jsem si užíval nejvíce z celého závodu.

Korintský průplav.

Korintský průplav.

Pomalu se začalo stmívat a já se začal obávat zimy. Měl jsem na sobě promočené tričko bez rukávů a náhradní oblečení až na 161 km závodu, ve více než 1000 metrů nad mořem, kde jsem měl dorazit až v noci a podle předpovědi se teplota na vrcholu měla pohybovat okolo pouhých 11 stupňů. Při této představě jsem měl velkou obavu, jak tohle všechno dopadne. Při prochladnutí dostávám dost často na závodech zimnici, která je navíc spojená s motáním hlavy a velkým nutkáním se na vše vykašlat.

Na 100 km jsem najednou uviděl doprovodný tým Dana, jak mě vítají a mávají mi při příchodu na občerstvovačku. Trochu jsem nechápal, co tam dělají a proč nejsou s Danem někde na čele závodu, ale bohužel Dan měl ještě větší potíže s žaludkem než já a dával se zde dohromady. Chvíli jsem se zastavil, abych sundal kompresní návleky. Již na několika závodech jsem měl pocit, že mi až příliš stahují lýtka a způsobují křeče, což se mi stalo i tentokrát. Křeče do lýtek přicházely už několik hodin a snad i ze zoufalosti jsem je raději sundal a dal do baťůžku, který jsem si sem nechal poslat s čelovkou a dalším hořčíkem a tabletami proti křečím. Petrovi Kamberskému jsem se svěřil s mým problémem, že jsem závod neodhadl, bojím se zimy a že suché oblečení jsem poslal bohužel až příliš daleko. Ten neváhal a okamžitě mi půjčil svoje teplé triko s dlouhým rukávem. Najednou jsem se dostal do větší psychické pohody, bylo mi teplo, přestal se bát dalšího průběhu závodu a běželo se mi docela dobře. Raději ani nechci domýšlet, jaký by pro mě byl závod bez tohoto trika, ale dost možná bych ani nedokončil. Postupně v noci zmizely problémy s žaludkem a také pomalu a nepozorovaně odešly i křeče, které mi několik posledních desítek kilometrů závod lehce znepříjemňovaly.

Na 123 km v polovině závodu byla další velká občerstvovačka. Opět jsem si dal něco k jídlu a pití, na pár minut odpočinul na židli a chtěl se vydat do náročnější poloviny závodu. Při výběhu z občerstvovačky jsem ale uviděl prázdné masérské lehátko. Zastavil jsem se a chvíli váhal, ale nakonec jsem podstoupit krátkou masáž. Původně jsem chtěl 5 minut, ale maséři mě přemluvili na 10 minut, ikdyž jsem byl nakonec hotový po 8 minutách. Délku masáže jsem si stopoval, každá minuta pro mě byla důležitá, ikdyž to nehrálo až takovou roli, protože na limit jsem měl dostatečný náskok.

Krásná momentka, která se objevila na Facebooku s následujícím komentářem: After having run continuosly for 222.3km without any sleep or rest, this very exhausted runner not only paused to pose for his young fan; he went a step further to bend his knees to stoop down to her eye-level and gave her a weak smile (which must have taken a great effort on his part after that distance). I salute him for his generous attitude in not disappointing this little girl, despite his own exhaustion. More photos of Spartathlon 2015 coming up on my Page!!! Can someone please tag this guy if they know him?

Krásná momentka, která se objevila na Facebooku s následujícím komentářem: After having run continuosly for 222.3km without any sleep or rest, this very exhausted runner not only paused to pose for his young fan; he went a step further to bend his knees to stoop down to her eye-level and gave her a weak smile (which must have taken a great effort on his part after that distance). I salute him for his generous attitude in not disappointing this little girl, despite his own exhaustion. More photos of Spartathlon 2015 coming up on my Page!!! Can someone please tag this guy if they know him?

Masáž mi zřejmě pomohla a dokázal jsem se dále přibližovat cíli. Postupně se blížil nejvyšší bod ve výšce přesahující 1000 metrů nad mořem. Na začátku stoupání byla hezká asfaltová cesta, sklon již neumožňoval běh (alespoň mně ani nikomu okolo), takže jsem šel pěšky. Čím víc se blížil vrchol, tím horší cesta byla, po asfaltu následovala šotolina, která byla ještě v pohodě, ikdyž za světla by se šlo jistě lépe. Ale co následovalo na několika posledních stovkách metrů jsem opravdu nečekal. Kluzké kameny, písek a občas jsem musel zastavit a bál se udělat další krok. Po 160 km jen za svitu čelovky to nebylo moc příjemné, zvlášť když jsem věděl, že pokud bych spadl ze skály, pravděpodobnost, že přežiju, nebude příliš vysoká. No ale zvládl jsem to a vyškrábal se na vrchol. Překvapivě jsem několik závodníků i předběhl. Nahoře už na mě čekal vlastní batoh se suchým oblečením, takže jsem se převlékl a pokračoval opět dolů. Bohužel klesání bylo ještě horší než stoupání, začalo již vydatně pršet, kameny byly mokré a kluzké a štěrk klouzal. V silničních botách to byl opravdu zážitek. Několikrát jsem škaredě uklouzl, ikdyž jsem si dával velký pozor a nikam nespěchal. Naštěstí jsem nespadl a celý kopec v poloběhu v pořádku sestoupal.

Překonání tohoto vrcholu jsem považoval za velký psychologický moment, říkal jsem si, že už jsem pouhé 2 maratony od cíle. Cítil jsem se relativně ještě dobře a pomalu začínal věřit, že bych se mohl stát jedním z vyvolených, který závod dokončí. Tato myšlenka mě neskutečně nabíjela další a další energií a já mohl stále pokračovat dál a dál. Chůze byla sice čím dál častější, ale já se stále pohyboval s náskokem okolo 3 hodin na limit.

Horší to ale začalo být nad ránem, silně pršelo, začala mi být zima, bylo mi hodně špatně, motala se mi hlava, byl jsem totálně bez energie a chtělo se mi spát. Byla to největší krize, kterou jsem v průběhu zažíval. Kličkoval jsem mezi kalužemi, až se mi podařilo dopotácet na občerstvovačku, kde jsem si sedl, napil se a najedl a zeptal se, jak daleko je další velká občerstvovačka. Když mi oznámili, že je to hned ta následující, byl jsem radostí bez sebe. Navíc byla necelé 3 km daleko, což už je jenom kousíček a tam se konečně vyspím! Chuť rychle se dostat do horizontální polohy mě hnala kupředu. Na občerstvovačce mě ale bohužel čekalo velké zklamání, protože lehnout nebylo kde. Možná jsem se jen špatně díval. Každopádně jsem se rozhodl pokračovat, z nejhoršího jsem se mezitím dostal, ikdyž stále mi nebylo úplně nejlíp. Více a více jsem chodil a hodně ostatních mě předbíhalo. Toho jsem si ale nevšímal a koncentroval se pouze na sebe. Brzo mělo svítat a na to jsem se těšil, z 24 hodinových závodů vím, že mi to umí dodat energii.

Snažil jsem se hodně pít Colu, čaje s cukrem nebo medem a také polévky. Těch jsem v průběhu závodu snědl minimálně 15. To mi dodávalo energii na posledních kilometrech závodu. Pomalu jsem se dostal na metu 200 km, kde jsem měl další svoje věci, ale vůbec nic jsem nepotřeboval, takže jsem tam vše nechal. Náskok se v průběhu noční krize smrskl z 3 hodin na stále ještě slušné 2,5 hodiny, ale čím více se blížil cíl, tím více rezerva opět narůstala. Maraton před cílem jsem již věděl, že se stanu finisherem. To mě velmi nabíjelo a vlastně ani nevím, kde se brala další energie, ale stále jsem dokázal běžet. Tempo dávno nebylo nikterak vysoké, běžecký styl připomínal spíš pohyb zraněného zvířete a tempo se blížilo sprintujícímu hlemýžďovi.

30 km před cílem jsem se dozvěděl, že ještě 10 km bude zvlněných a posledních 20 km bude už jen z kopce. Takže jsem se začal soustředit na následujících zvlněných 10 km a závod mi tak rychleji ubíhal. Stále jsem se snažil raději myslet na zbývající kilometry, protože čas potřebný k uběhnutí závěrečných 30 km je prostě na Spartathlonu úplně někde jinde než u stejné vzdálenosti v tréninku.

Poslední půlmaraton jsem si už jen užíval. Byl jsem zničený, ale už jsem si pomalu začínal představovat euforii v cíli. Spočítal jsem si, že pokud poběžím, mohl bych se s časem vejít pod 33 hodin, což byla obrovská motivace. Takže jsem prakticky celou dobu běžel. Trať měla být stále jenom z kopce, ale občas se malý kopeček našel. A po více než 220 km se zdá být jakýkoliv malý kopeček pořádný krpál. Občerstvovačky byly po celou dobu zhruba 3-5 km vzdálené a najednou před Spartou žádná nebyla snad 10 km. Voda mi došla, ale těšil jsem se, že brzo bude cíl, kde se pořádně napiju.

Když jsem vbíhal do Sparty, auta troubily, lidi v ulicích tleskali, 2 děti se ke mně přidaly, aby mě na kolách doprovodily až do cíle k soše krále Leonidase. Posledních zhruba 500 metrů bylo naprosto nezapomenutelných. Stovky lidí v ulicích a kavárnách povzbuzovali a atmosféra byla absolutně nepopsatelná. Nikdy jsem nic tak emotivního při závodě nezažil a dojalo mě to k slzám. Po 33 hodinách běhu a chůze a bez jakéhokoli spánku jsem konečně v cíli slavného Spartathlonu navíc povzbuzovaný stovkami lidí. Opřel jsem se o nohu krále a užíval si ten úžasný pocit. Ihned jsem dostal olivový věnec na hlavu, plaketu za dokončení závodu, gratulaci a zapózoval jsem fotografům. Byl to nezapomenutelný zážitek a bojím se, že už nikdy nic takového v cíli žádného závodu nezažiju a neprožiju.

Po 33 hodinách konečně přibíhám do cíle Spartathlonu.

Po 33 hodinách konečně přibíhám do cíle Spartathlonu.

Dotýkám se sochy Leonidase.

Dotýkám se sochy Leonidase.

Piju vodu z řeky Eurótás.

Piju vodu z řeky Eurótás.

Gratulace a předání plakety v cíli.

Gratulace a předání plakety v cíli.

Pózování pro fotografy.

Pózování pro fotografy.

Pózování pro fotografy.

Pózování pro fotografy.

Dojatý v cíli.

Dojatý v cíli.

Následně si mě odvedly 4 mladé slečny, které se o mě následujících několik málo minut staraly. Posadily mě na židli, vyzuly boty, sundaly ponožky a vydesinfikovaly nohy. Překvapivě jsem na nich neměl ani jeden puchýř, ikdyž jsem měl úplně obyčejné ponožky za pár korun. Boty mi hodily do igelitového pytle, na nohy daly pantofle a pomohly mi nasoukat se do taxíku. Cesta taxíkem trvala asi tak dlouho jako mé soukání do něj, protože hotel byl hned za rohem. Následné vysedání bylo ještě komplikovanější, protože mi již neměl kdo pomoct. V hotelu Sparta Inn mě personál odvedl až ke dveřím pokoje, kde už byli Radek i Pavel.

Večeře v sobotu po závodě.

Večeře v sobotu po závodě.

Pokecali jsme o závodě, dal jsem si sprchu a ulehnul do postele. Dlouho jsem hledal polohu, ve které bych dokázal ležet a nic mě nebolelo. Kluci vyráželi k cíli, aby přivítali další Čechy a já jsem chtěl jít s nimi. Chůze byla opravdu velmi náročná a kroky jsem nedokázal udělat delší než asi 10 cm. Po pár metrech jsem to vzdal a vrátil se na pokoj, protože bych tam buď vůbec nedošel nebo s velkým úsilím a bolestmi. Raději jsem se vrátil zpátky do postele a na chvíli usnul. Kluci se už bohužel dalšího Čecha v cíli v limitu nedočkali.

Závod byl hodně náročný, ale překvapilo mě, že posledních asi 20 km jsem dokázal prakticky v kuse pomalinku běžet a nahnal okolo 30 minut na limit. Posledních pár kilometrů jsem se hodně snažil, abych byl v cíli pod 33 hodin, což se podařilo. Podle oficiálních výsledků jsem se krále Leonidase dotkl v čase 32:56:16 na krásném 66 místě. Když si uvědomím, že z 373 startujících doběhlo do cíle pouhých 174 běžců a 199 jich nedokončilo, považuji to za neuvěřitelný výsledek. Z 6 startujících Čechů se podařilo doběhnout pouze Radkovi a mně. Ostatně jsem teprve 11 Čechem v historii, kterému se podařilo dosáhnout cíle. Dokončit se ještě podařilo Martinu Hokešovi, který do Sparty dorazil asi 2 hodiny po limitu a proto není ve výsledcích. Ale pro mě je stejně největší hrdina celého Spartathlonu. Jeho odhodlání a pevná vůle mu nedovolila využít sběrného autobusu a za každou cenu chtěl dokončit po svých. Vyčerpaný šel několik hodin sám již bez možnosti občerstvení až dosáhl vytouženého cíle, aniž by byl oslavován jako ostatní před ním.

Spartathlon jsem běžel v botách Hoka a velmi se mi osvědčily. Sice mě z nich pravidelně bolí kolena, ale na to už jsem si zvykl a po pár dnech po závodu to vždy přejde. Díky dešti jsem měl škaredě poškrábané vnitřní strany stehen. Nejhorší bylo posledních asi 60 km, kdy jsem se mazal vazelínou, ale prakticky vůbec to nepomáhalo a děsně bolelo a pálilo. První den na sluníčku jsem si spálil levou půlku těla, ale nebylo to nic hrozného, jen jsem se po pár dnech začal loupat. Pár hodin po závodě mi otekly kotníky, což se mi nikdy v životě nestalo. Nebylo to bolestivé, ale vydržely několik dnů, než se pomalu vrátily do normálního stavu. To byly ve zkratce nejhorší následky Spartathlonu. Překvapivě svaly byly relativně v pohodě už po dvou dnech a například po 100 km ve Winschotenu na tom byly hůř. Zřejmě se projevila nízká intenzita běhu prokládaná chůzí.

V neděli jsme si zašli pro věci z občerstvovaček do místní tělocvičny, kde jsme s Pavlem zjistili, že oběma nám chybí oblečení z občerstvovačky na vrcholu kopce. Snažili jsme se po něm pátrat po zbytek pobytu, ale už jsme se s ním bohužel nesetkali. Potom následoval odjezd autobusy do paláce Leonidas ke starostovi Sparty, kde jsme se po zádrhelech v organizaci mohli konečně najíst. Po pozdním obědě jsme opět nastoupili do autobusů, které nás přepravili zpátky do Atén do hotelu London, kde jsme strávili poslední 2 noci.

Tělocvična, kde jsme si v neděli vyzvedávali věci z občerstvovaček.

Tělocvična, kde jsme si v neděli vyzvedávali věci z občerstvovaček.

Leonidas Palác, kde jsme měli slavnostní večeři se starostou Sparty.

Leonidas Palác, kde jsme měli slavnostní večeři se starostou Sparty.

Palác Leonidas zevnitř.

Palác Leonidas zevnitř.

Večerní pivo na pláži.

Večerní pivo na pláži.

V pondělí jsme se vydali na krátkou prohlídku Atén, potom jsem si pár minut vyklusal po pobřeží a poprvé konečně skočil do moře si na chvíli zaplavat. Večer jsme odjížděli na slavnostní závěrečný ceremoniál, kde byli vyhlášení všichni, kteří doběhli do cíle. Dostali jsme diplom, medaili a DVD ze závodu.

Závěrečný ceremoniál.

Závěrečný ceremoniál.

Přebírání medaile, diplomu a DVD na závěrečném ceremoniálu.

Přebírání medaile, diplomu a DVD na závěrečném ceremoniálu.

Společná finišerská fotka s Radkem.

Společná finišerská fotka s Radkem.

Po vyhlášení jsme se konečně dostali k jídlu.

Po vyhlášení jsme se konečně dostali k jídlu.

Diplom a medaile.

Diplom a medaile.

Další den ráno jsme se sbalili a vyrazili na letiště, abychom odletěli opět přes Bělehrad zpátky do Prahy.

Video z mého doběhu do cíle


Natočila Terezka Gecová.

Fotky

Fotky od Dana Orálka, některé jsem použil i na této stránce: http://dao.rajce.idnes.cz/Spartathlon_205_-_zavod_a_vyhlaseni

Výsledky

Video z fotek Spartathlonu

Záznam závodu v Garmin Connect

http://connect.garmin.com/modern/activity/911985597

12 komentáře

Přidat komentář: