Nechybělo příliš mnoho a do Francie na mistrovství Evropy jsem vůbec nejel. V Kladně po 24 hodinovce jsem byl rozhodnutý, že takto dlouhý závod jednou ročně stačí. Navíc jsem si říkal, že po Spartathlonu se budu chtít velmi dobře připravit na listopadové MS na 100 km do Španělska a mezi tyto závody vložit další náročný závod by nebylo příliš moudré. Naštěstí jsem na rozhodnutí z Kladna brzy zapomněl a rozhodl se jet reprezentovat. A dobře jsem udělal.
V období mezi Spartathlonem a francouzskou 24 hodinovkou jsem měl 3 týdny na regeneraci a už běhal jenom kratší a lehčí tréninky. Jenže ani tak to pro mě nebylo úplně ideální běžecké období. Po Spartathlonu jsem odjel na prodloužený víkend do termálních lázní, abych lépe zregeneroval. Při běhání v jiném prostředí jsem se sice cítil velmi dobře, ale tepy jsem měl mnohem výš, než obvykle. Nevěnoval jsem tomu příliš pozornost, ale přesně 9 dnů před závodem mě dostihla velká únava. Dokonce taková, že jsem musel úplně vynechat trénink a to rozhodně nemám ve zvyku. V dalších dnech se to postupně srovnalo, ale stejně jsem tím byl před závodem znepokojený. Závod jsem bral jako velkou neznámou a vůbec nevěděl, jak dopadne.
V Kladně při mistrovství ČR na 24 hodin jsem si vyzkoušel, že hlava dělá velkou část výsledku. Tam jsem ji měl nastavenou na 220 km a vše směřoval k tomuto výkonu. Když jsem se pak blížil této hranici a věděl, že ji dosáhnu, neměl jsem důvod dál pořádně makat. I když se mi v Kladně závod podařilo vyhrát a získat titul mistra ČR, špatné nastavení hlavy byla velká chyba, ale do Albi jsem se chtěl poučit a mentálně lépe připravit.
Proto jsem si stanovil hned 2 plány. První plán B byl vcelku reálný a znamenal uběhnout 230 km. Tím bych lehce posunul svůj osobák a i to bych po Spartathonu považoval za úspěch. Druhý byl ale mnohem ambicióznější. Plán A znamenal zdolat 240 km, kterým bych splnil A limit na mistrovství světa příští rok v Belfastu. Tento cíl jsem považoval za prakticky nereálný, ale nechtěl jsem dopadnout jako v Kladně.
Česká výprava čítala celkem 4 muže a 3 ženy. Mezi muži jsme měli možnost reprezentovat já, Pavel Marek, Ivan Šarlinger a Jarda Bohdal. Mezi ženami byly Markéta Gruberová, Terezka Gecová a Veronika Mocko. Vzhledem k tomu, že s námi neletěl žádný oficiální doprovod a jsem ve výboru České asociace ultramaratonců, byl jsem pověřen Danem Orálkem funkcí team leadera. Naštěstí vše, co bylo v jeho silách, vyřešil z domova a bylo toho opravdu hodně. Na místě už jsme řešili pouze maličkosti a s těmi mi pomohla Veronika, která umí velmi dobře anglicky. Veronika navíc povolala na pomoc Českému týmu Hanku Fejfarovou, aby nám neoficiálně dělala podporu a velmi nám všem pomohla.
Do francouzského Toulouse jsme letěli ve čtvrtek s přestupem v Bruselu a let vcelku dobře ubíhal. V Toulouse už nás čekali organizátoři se svým stánkem a během několika chvil nás odvedli k minibusu, kterým nás dopravili přímo před hotel Ibis Style v Albi. Hotel byl vzdálený asi 1500 metrů od stadionu, kde se závod běžel. Krátce po ubytování jsme byli odvezeni na večeři na stadion. Po návratu jsme již neměli žádný program a šli brzy spát.
V pátek nás čekala snídaně v hotelu, po níž jsme šli zaběhat pár lehkých kilometrů. Rozhodli jsme se prozkoumat trať a tak jsme běželi na stadion, kde už byla trať perfektně připravená a ohraničená a mohli jsme vyzkoušet pár koleček nanečisto. Potom všichni odjeli na oběd, který ovšem dle časového rozvrhu nebyl určený pro team leadera a tak jsem raději zůstal na hotelu. Samozřejmě, že bych oběd ve finále stihl, ale raději jsem nechtěl riskovat. S prázdným žaludkem jsem tedy s Veronikou vyrazil na kontrolu oblečení. Tentokrát jsme ČR reprezentovali opravdu důstojně, každý jsme dostali tílko, triko s krátkým rukávem, triko s dlouhým rukávem, kraťasy, tepláky a bundu. Na kontrole jsem měl raději úplně celý komplet a bylo to přijato velmi pozitivně se slovy „nice prezentation“. Je to velký pokrok oproti loňsku, kdy jsme na mistrovství světa na 100 km nic nedostali a museli si mezi sebou navzájem vypůjčit staré oblečení. Vypadalo to tak, že někdo měl triko bílé, někdo červené nebo dokonce modré. Pravidlem na takových závodech totiž je, že každý závodník musí mít viditelně na triku umístěný název své země. A sada oblečení není jen o hezkém vzhledu a prezentaci země, ale je to hlavně velmi praktické. Na start jsem šel v triku s krátkým rukávem, na to dlouhý rukáv a bundu. S postupným oteplováním jsem sundával vrstvy oblečení a nemusel ztrácet čas převlékáním.
Po kontrole reprezentačního oblečení následovala technická porada, kde nám podrobně vysvětlili pravidla závodu. Potom už to začalo být zajímavé, jelikož začínal slavnostní zahajovací ceremoniál s vlajkovým průvodem a představením všech týmů na stadionu. Následoval krátký kulturní program s kankánovými tanečnicemi a pak už jsme se mohli těšit na dlouho očekávanou večeři. Bez oběda jsem měl už opravdu velký hlad, tak jsem to chtěl dohonit a důkladně se předzásobit na závod. Proto jsem si byl 2x přidat. Po návratu do hotelu jsem se inspiroval klukama ze Spartathlonu a sehnal si prášek na spaní, možná i to mi dopomohlo ke klidné noci, kdy jsem se velmi dobře vyspal.
V sobotu ráno jsme vstávali v 7, na hotelu posnídali a v 8 hodin následoval odjezd autobusem na start závodu. Tam jsme prošli povinnou kontrolou čipů, oblečení a startovních čísel. Každá výprava měla k dispozici svůj stan od organizátorů a ČR nebyla výjimkou. Do stanu jsme si mohli umístit všechny věci, vlastní občerstvení, oblečení a další věci, které jsme v průběhu závodu potřebovali. Po přípravě ve stanu už následoval přesun na start. Přesně v 10 zazněl výstřel a evropská elita ultramaratonského běhu se vydala kroužit po okruhu dlouhém 1106 metrů. Ten byl tvořen ze 400 metrové tartanové dráhy a zbytek tratě byl tvořený relativně nerovným asfaltem okolo stadionu. Já jsem vyrazil se startovním číslem 11, což je oblíbené startovní číslo Radka Brunnera. Bral jsem to jako znamení a zároveň závazek, že bych tomuto číslu neměl udělat ostudu.
V prvních hodinách se nic moc zásadního nedělo, běželo se mi dobře, svaly na nohou sice lehce už od začátku bolely, ale nezhoršovalo se to. Hodinky mi měřily špatně a tak jsem se snažil odhadnout, jakým tempem asi běžím. Po šesti hodinách jsem podle Německých statistik uběhl 67,433 km a pohyboval se na 20. místě. Po dvanácti hodinách jsem se posunul na 9. místo a v nohách měl již 132,687 km, což znamená můj osobák na 12 hodin. Vcelku slušný začátek, ale věděl jsem, že brzo musí nastat útlum a zpomalení. Očekával jsem totiž stejný průběh jako v Kladně, kde už mi to v druhé polovině tolik nešlo. A navíc jsem nechtěl zažít podobný pád jako na letošním Spartathlonu, kdy jsem byl na stém kilometru na 17. místě a v cíli byl až 57. Proto jsem s velkou nelibostí sledoval moje stoupající pořadí.
Zhruba v polovině přišlo ochlazení a to znamenalo nový příval energie. V průběhu dne svítilo sluníčko a počasí na běh bylo hodně teplé. Postupem času jsem se vcelku rychle dostal z devátého na šesté místo. Tím teprve začal být závod zajímavý, protože se dostavil první impuls. Cítil jsem se stále relativně dobře a umístit se v první desítce na ME by byl neuvěřitelný úspěch. Také jsem si spočítal, že bych mohl zdolat pro mě do té doby nepředstavitelných 250 km a to mě také pohánělo vpřed a dodávalo neuvěřitelnou energii. Rychle jsem přeprogramoval hlavu na tuto vzdálenost a tento plán pracovně označil jako A++. Když jsem se asi po dalších třech hodinách propracoval na pátou pozici, zhodnotil jsem opět svůj stav a usoudil, že se překvapivě stále ještě cítím velmi dobře a že jsem schopen bez větších problémů běžet rychle. Pověřil jsem naši pomocnici Hanku, aby mi zjistila, kolik ztrácím na třetího v pořadí. Vůbec mě nezajímal čtvrtý a já si prostě řekl, že to musím zkusit rovnou na bednu. Skončit v první desítce už mi najednou přestalo stačit, a když mi Hanka oznámila, že ztrácím pouhá 2 kola, znamenalo to další impulz a nový příval energie. Začal jsem věřit, že by se to mohlo podařit. Přidal jsem co to šlo a měl spočítané, že během následujících 10 kol se musím dostat na třetí místo. V tu chvíli se mi zdálo, že běžím tak rychle, že ani jeden ze závodníků přede mnou nemůže běžet rychleji.
A ono se to opravdu podařilo, dostal jsem se na třetí místo a začal se soustředit na to, abych pozici udržel. Udělal jsem si i určitou rezervu, ale ta nebyla příliš velká, odhadem maximálně 3 minuty. A protože jsem byl po stahování náskoku vcelku unavený, potřeboval jsem na chvíli zpomalit a odpočinout si. Navíc jsem si musel odskočit na záchod a potřeboval jsem se důkladně najíst a zavodnit, abych doplnil tolik potřebnou energii. Bohužel mě Francouz za mnou opět předběhl a začal boj. Jenže v té chvíli jsem byl už po jídle a dostatečně napitý a tak jsem věděl, že jsem ve velké výhodě a v brzké době mě nečeká žádné zdržení. Běžel hodně rychle, ale já se ho držel jako klíště. Byl jsem přesvědčený, že takové tempo nemůže dlouho vydržet a měl jsem pravdu. Po dvou kolech odpadl a já vesele pokračoval dál opět třetí.
V průběhu závodu mi velmi pomáhalo, když jsem mohl za někým běžet a držet se ho. A využil jsem toho hned několikrát. Hlavně v závěru, kdy jsem se vždy velmi lekl, když mě někdo předbíhal a já potřeboval zjistit, kdo to je a na jakém místě běží. Abych tyto informace získal, musel jsem s ním běžet minimálně k časomíře, kde jsem si na obrazovce mohl tyto informace přečíst. V jednu chvíli mi tak pomohl i Jarda Bohdal a odběhli jsme spolu asi 2 kola.
Když jsem pak dohonil Dana Lawsona, velmi jsem uvítal, že můžu běžet v jeho závěsu. V tu chvíli pravděpodobně nebyl na trati nikdo podobně rychlý. Zjistil jsem, že Dan je velký sympaťák, snažil se se mnou i bavit, ale já jsem jednak nerozuměl jeho podivné angličtině, ale také při jeho rychlosti běhu jsem nedokázal a ani neměl náladu vůbec mluvit. V každém případě jsme několikrát předběhli Aleksandra Sorokina, který měl v polovině závodu o 20 kilometrů více než já. Jenže teď už jen chodil a jeho náskok se rychle snižoval. Když jsme ho jednou předbíhali, Dan mi oznámil, že má náskok už jen jednoho kola. Nějak jsem tuto informaci nedokázal vyhodnotit a možná jen nevěřil, že by to mohla být pravda. V každém případě jsem pokračoval v pronásledování Dana a po chvíli se nám podařilo Aleksandra opět předběhnout. Dan oznámil, že jsem druhý a společně jsme si plácli. Ale uvěřil jsem tomu až po proběhnutí časomírou, kde jsem to uviděl jasně na displeji.
Poslední hodina závodu byla neuvěřitelně náročná. Pořádně jsem nevěděl, jaký mám náskok na Francouze za mnou a už jsem neměl vůbec sílu to zjišťovat. Považoval jsem za důležitější běžet a pokud možno co nejrychleji, abych nic neponechal náhodě a každá vteřina pro mě byla velmi důležitá. Asi půl hodiny před koncem mi nějaký fanoušek ukazoval něco za mnou a vůbec jsem mu nerozuměl. V každém případě jsem to vyhodnotil tak, že Francouz je kousek za mnou. Zrychlit už nešlo a tak jsem se aspoň otáčel, jestli nezahlédnu startovní číslo 36. Neviděl jsem ho, ale byl jsem z toho velmi nervózní, protože v závěru už mi rozhodně nezbývalo dost sil na nějaký zběsilý finiš. Naštěstí mě nedostihl a já tak mohl po 24 hodinách odložit svůj kolík s číslem 11 na tartanovou dráhu asi 150 metrů od Českého stanu. Alespoň jsem to neměl daleko k židli, kterou už jsem opravdu hodně potřeboval. V cíli jsem vůbec nevěděl, kolik mám kilometrů, úplně jsem to v závěru přestal sledovat. Mnohem důležitější pro mě bylo, že jsem dokončil na neuvěřitelném druhém místě.
Výkon 258,661 kilometrů znamená zapsání se nejen mezi evropskou ultramaratonskou špičku, ale odvažuji si tvrdit, že tento výsledek je skvělý i v celosvětovém měřítku. Tímto výkonem jsem se zapsal na druhé místo českých historických tabulek v běhu na 24 hodin. Lepší výsledek zaběhl jen Tomáš Rusek, který byl svým výkonem v roce 1998 také stříbrný na ME. Jsem si ale vědom toho, že takový výsledek jsem já ani nikdo jiný nečekal a bude teď velmi těžké něco podobného zopakovat. V závodě se musí sejít mnoho okolností, které do sebe zapadnou, aby se něco takového podařilo a jsem opravdu zvědavý, jestli se takovému výsledku příště opět přiblížím.
Absolutně jsem nepoznával svoje tělo, prostě fungovalo naprosto dokonale. Pokud pominu 2 zastávky na záchod a jednu pár vteřinovou zastávku ve stanu, abych odložil vybité hodinky, krátce jsem se zastavoval jen na občerstvovačkách vždy jen na nezbytně nutnou dobu. Jedl jsem hlavně rýžovou kaši a ovocné kompoty, které se daly báječně jíst i za běhu. Proto jsem mohl stále běžet a nezdržovat se. Parádně také vyšlo počasí, které bylo na začátku sice teplejší, ale druhá polovina závodu pro mě byla parádní. Po čerstvé zkušenosti ze Spartathlonu, kde jsem velkou část závodu trpěl zimou a neměl teplé oblečení, jsem se tentokrát vybavil čtyřmi tričky s dlouhým rukávem a dvěma bundami. V noci jsem si ale liboval v tričku s krátkým rukávem, jak krásně teplý a zároveň osvěžující větřík vane. Moje vnímání ale bylo trochu jiné, než měla většina českého týmu, kterým vítr připadal studený.
Poslední listopadový víkend mě ještě čeká MS na 100 km ve španělském Los Alcazares. Samozřejmě ve Španělsku udělám maximum, protože tam nepoběžím jen sám za sebe, ale hlavně za Český tým. Přesto už ale cítím, že letos mám splněno. Dosud jsem se zaměřoval hlavně na 100 km závody, ale aktuálně stojím před velmi zásadním rozhodnutím, jestli se raději nepřeorientovat na delší vzdálenosti, které mi evidentně jdou. Teď se ale budu plně soustředit na trénink do Španělska a rozhodnutí nechám až po tomto závodě na běžeckém soustředění s Pavlem Novákem.
Tento obrovský úspěch není jen úspěchem mým, ale velmi se o něj zasloužil můj trenér Pavel Novák, který mi velmi věřil a dokázal mě i přes množství náročných závodů v letošní sezóně dokonale připravit. Jsem rád, že jsem jeho důvěru nezklamal. Také musím poděkovat svým rodičům za podporu a báječné přivítání po příjezdu domů. Také musím poděkovat Veronice, že pozvala Hanku Fejfarovou, aby nám dělala podporu a samozřejmě Hance za pomoc v průběhu celého závodu. Byla by velká ostuda, kdybychom měli prázdný stan a při 7 závodnících by to byla opravdu rarita. Například Britové měli na každého závodníka minimálně jednoho člověka jako doprovod. Také musím poděkovat celé České výpravě za perfektní zážitek, mezi vámi běžci se vždy cítím skvěle. Byli jsme výborná parta, táhli jsme za jeden provaz a moc hezky jsme reprezentovali. Cítím, že díky skvělé náladě v týmu a vzájemné motivaci příště dosáhneme ještě lepších výsledků. Toto je naše velká síla a jsem přesvědčený, že Český ultramaraton čeká velká budoucnost!
Video z vyhlášení
Video z vyhlášení třech nejlepších mužů od Pavla Marka.
Výsledky
Níže naleznete tabulku s mezičasy po 3 hodinách. Jedná se o data z časomíry, která brala v úvahu pouze dokončená kola, proto to není úplně nejpřesnější.
| hodina | vzdálenost | vzdálenost za 3 hodiny |
průměrné tempo |
tempo 3 hodiny |
| 3 hodiny | 34,253 | 34,253 | 5:15,3 | 5:15,3 |
| 6 hodin | 67,433 | 33,18 | 5:20,3 | 5:25,5 |
| 9 hodin | 100,613 | 33,18 | 5:22,0 | 5:25,5 |
| 12 hodin | 132,687 | 32,074 | 5:25,6 | 5:36,7 |
| 15 hodin | 163,655 | 30,968 | 5:30,0 | 5:48,7 |
| 18 hodin | 194,623 | 30,968 | 5:33,0 | 5:48,7 |
| 21 hodin | 226,697 | 32,074 | 5:33,5 | 5:36,7 |
| 24 hodin | 258,661 | 31,964 | 5:34,0 | 5:37,9 |
Články na internetu
http://sport.tn.nova.cz/clanek/cesko-jako-vytrvalecka-velmoc-velicka-ohromil-celou-evropu.html
http://ultracau.cz/index.php/informace-z-cau/mistrovske-zavody/206-stribrna-medaile-pro-ondru-velicku-na-me-24h
http://www.atletika.cz/kratce/ondrej-velicka/
https://www.behej.com/clanek/12468-velicka-prepisoval-ve-francii-historicke-zaznamy
http://www.bezvabeh.cz/clanek/5013-ondrej-velicka-druhy-na-me-v-behu-na-24h-258-km
https://behejsrdcem.com/clanky/ondra-velicka-zazaril-na-ms-v-behu-na-24-hodin/
http://mubph.cz/clanek.php?id=4276&pageID=71b98490d680e21061f90fb924a8d355
Záznam závodu v Garmin Connect
Garmin tentokrát ukazoval velmi nepřesně a i díky tomu jsem v průběhu závodu nedobíjel a po vybití hodinky odložil. Proto záznam berte s rezervou.
https://connect.garmin.com/modern/activity/1417178790