Spartathlon 2017

Ne vždy se mi report ze závodu píše snadno. Platí to hlavně u těch méně povedených závodů a tím bezesporu letošní Spartathlon byl. Již delší dobu jsem přesvědčený, že tento typ závodu pro mě není nejvhodnější, přece jen mám raději kratší okruhy, kde nejsou kopce a mám kdykoli k dispozici všechny své věci. Logistika totiž není vůbec mojí silnou stránkou. Proto jsem ani Spartathlon nepovažoval za hlavní závod druhé poloviny sezóny a po 24 hodinovce v Kladně jsem přípravu zaměřil na stovku ve Winschotenu v Holandsku. Tento závod mi vyšel parádně a s výsledkem jsem byl velmi spokojený. Spartathlon po třech týdnech jsem chtěl zaběhnout z přípravy na tuto stovku, ale neměl to být větší problém, jelikož podobný scénář jsem si vyzkoušel již loni. Letos jsem chtěl zaběhnout čas pod 30 hodin, což nebyl nijak vysoký cíl a myslel jsem, že tento čas v pohodě dokážu pokořit.

Česká výprava na startu Spartathlonu.

Česká výprava na startu Spartathlonu.

Do Řecka jsme vyráželi v početné skupině s ostatními běžci letadlem z Prahy s přestupem v Bělehradu. Bohužel jsem nebyl ideálně odpočatý a odlétal docela unavený. Nicméně se mi podařilo v letadle i na chvíli usnout a to mi pomohlo. Po příletu jsme odjeli na hotel, tentokrát jsme bydleli přímo v hotelu Fenix, ve kterém probíhá registrace na závod, odkládání balíčků na jednotlivé checkpointy a technická porada. Nemuseli jsme tedy přecházet do jiného hotelu a měli vše vzdálené jen jedno patro výtahem. Únavu z cesty jsme byli vyklusat pár lehkými kilometry podél moře a stejně tak i následující den dopoledne.

Den D nastal v pátek, vstávali jsme okolo páté hodiny ráno, dali rychlou snídani a odjeli autobusem k Akropoli, kde byl start závodu. Udělali jsme společnou fotku, popřáli si navzájem hodně sil v závodu a v 7 hodin legendární závod konečně odstartoval. Prvních pár kilometrů se nedělo nic dramatického, běželo se mi dobře, kilometry velmi rychle ubíhaly a já se každou chvíli potkával s nějakými českými běžci. Chvíli jsem poklábosil s Petrem, potom se odpojil a na 17 km jsem využil příležitosti a skočil si do rychlého občerstvení na záchod.

Moje nejoblíběnější část závodu okolo moře.

Moje nejoblíběnější část závodu okolo moře.

Maraton jsem měl o pár minutek pomalejší než vloni, ale to bylo podle plánu. Následné pasáže okolo moře jsem si náležitě užíval a kochal se krásnými výhledy. Zatím šlo všechno velmi hladce a běželo se mi parádně. Při probíhání Korintu jsem se tentokrát ani neotočil dolů a zvládal pouze vrhat úsměvy do mnoha fotoaparátů. Zde jsem měl za sebou téměř třetinu závodu. Trochu jsem dostal strach, abych stihl ještě za světla doběhnout pro svoji čelovku, kterou jsem si poslal až na 127 km, ale obava byla neopodstatněná a měl jsem ještě relativně velkou časovou rezervu. V tu dobu jsem běžel se Zbyňkem a urazili jsme spolu snad 20 km. A při povídání nám cesta moc hezky ubíhala.

Další fotka s mořem.

Další fotka s mořem.

Celou dobu jsem běžel s 2 Garminy na ruce. Na levé moje Fenix 3 a na pravé jsem měl Fenix 5, jejichž zapůjčení mi zajistila Kačenka. Byla to obrovská výhoda, že jsem měl celý závod k dispozici GPS a nemusel v průběhu nabíjet. Přesně na 146,8 km jsem vypnul GPS na svých „trojkách“ a zapnul „pětky“. Do cíle mi chybělo už jen 100 km, ale zároveň také obávaná hora, kterou jsem musel překonat.

Přibíhám na 80 km.

Přibíhám na 80 km.

Před horou jsem měl poslané náhradní teplé oblečení a bohužel jsem se rozhodl ho tam nechat. Doufal jsem, že nebude taková zima, abych je potřeboval využít. Částečně se tak opakoval loňský scénář, kdy jsem šel zabalený v termofolii a klepal se zimou. Naštěstí to ale netrvalo příliš dlouho. Výstup na horu byl v pohodě, stále jsem se cítil dobře, jen mrholení mi znepříjemňovalo cestu, jelikož vlhký kamenitý terén dost klouzal. Také byla mlha, díky které nebyl vidět vrchol hory a tak jsem si mohl u každé zatáčky říkat, že už opravdu musí být poslední.

Několik kilometrů jsme běželi spolu se Zbyňkem. (fotka ze Zbyňkova blogu)

Několik kilometrů jsme běželi spolu se Zbyňkem.

Seběh byl nejnáročnější, jaký jsem kdy na Spartathlonu zažil. Blátivý terén jsem se snažil nejprve běžet, ale po několika ošklivých uklouznutí jsem se rozhodl přejít do bezpečnější rychlejší chůze. Po vyběhnutí zpátky na asfalt jsem si na občerstvovačce raději pořádně vytřepal boty od kamínků a písku.

Přicházím do cíle vítán stovkami lidí.

S Českou vlajkou přicházím do cíle a jsem vítán stovkami lidí.

Velmi jsem se těšil na místo, kde jsem vloni zabloudil, abych se trochu pousmál své nepozornosti, ale tentokrát byla přes celou cestu páska a navíc zde stálo napříč auto. Letos se na tomto místě opravdu zabloudit nedalo. A obecně si myslím, že šipek na cestách přibylo a cítil jsem se mnohem jistěji, ale to bylo možná i tím, že jsem si již nějaké pasáže pamatoval z minulých ročníků.

Konečně v cíli u sochy krále.

Konečně v cíli u sochy krále.

Krize přišla okolo 180 km, kdy mi byla jednak zima, ale také jsem již prakticky vůbec nedokázal přejít do běhu. Totálně mi došla energie a zažíval jsem pocity, které jsem dosud nepoznal. Pokud jsem se snažil rozeběhnout, vydrželo to maximálně 200 metrů a přitom jsem vydal tolik úsilí, jako kdybych uběhl snad celý maraton. Nedalo se nic dělat, na posledních 60 km jsem byl odsouzen k chůzi. Tato část závodu trvala předlouhých 12 hodin. Naštěstí jsem měl ale dostatečný náskok na časový limit. Byl to opravdu velký boj, ale překvapivě mě myšlenky na odstoupení ze závodu vůbec nenapadly.

Moje nohy v cíli.

Moje nohy v cíli.

Do cíle ve Spartě jsem došel za velkého jásotu diváků, letos jsem měl mnohem delší čas na to si tu atmosféru nádherně vychutnat. Opět nezapomenutelný zážitek, i když tentokrát ztrpčen dosaženým časem 33:49:40. Na druhou stranu jsem se stal trojnásobným finišerem se 100 procentní úspěšností dokončení. Pokud se nepletu, takoví jsme v ČR s Radkem jen my dva a toho si velmi cením. Navíc atmosféra v českém týmu byla neuvěřitelná, opět se sešla výborná parta běžců a výlet jsem si velmi užil. Vše korunoval Radek svým vynikajícím druhým místem a všem nám udělal velkou radost.

Závěrečné slavnostní vyhlášení.

Závěrečné slavnostní vyhlášení.

Nejúžasnější na celém Spartathlonu ale bylo přivítání na letišti. Samozřejmě zde bylo mnoho lidí, kteří přišli s transparenty přivítat Radka, ale pro mě osobně byl neskutečný zážitek, že přijela Kačenka, se kterou jsem byl původně domluvený úplně jinak. Na letišti jsem ji vůbec nečekal a připravila mi tím obrovské překvapení.

Diplom.

Diplom.

Na Spartathlonu můžu hezky srovnávat jednotlivé ročníky, co se povedlo a nepovedlo a vyvodit z toho nějaké závěry. Oproti loňsku jsem velmi posunul logistiku, kdy jsem si místo jednoho balíčku nechal na trať poslat hned 12 dropbagů. A vše jsem velmi dobře vypočítal. Příště už jen poslat později teplejší bundu a bude to snad dokonalé.

Přivítání s Kačenkou na letišti.

Přivítání s Kačenkou na letišti.

V letošním roce jsem provedl pouze jednu radikální změnu a od té se mi nepovedl žádný dlouhý závod, vždy mi po cca 10-12 hodinách došla energie. Touto změnou byla spolupráce s výživovým poradcem. Shodl jsem se s několika lidmi, že tato až drastická změna pro mě nemusela být vhodná. Proto jsem se po Spartathlonu rozhodl vrátit k původnímu jídlu. Mám teď z jídla větší radost a jsem méně ve stresu, abych jídelníček náhodou neporušil. Jen čas ukáže, jestli je chyba opravdu v jídle nebo někde úplně jinde. To zjistím nejpozději na dalším Spartathlonu, na který se opět vypravím a tentokrát i s Kačenkou.

Videa ze závodu




Výsledky

Záznam závodu v Garmin Connect

První část – https://connect.garmin.com/modern/activity/2021652344

Druhá část – https://connect.garmin.com/modern/activity/2021647623

2 komentáře

Přidat komentář: