Štítek: trail

Ani čtrnáctý ročník Hostýnské osmy jsem si nenechal ujít. Ač pro mě závod velmi netypický, je to jeden z mých nejoblíbenějších a ze všech ročníků jsem vynechal pouze jeden. Letos jsem opět neměl velká očekávání a je nutné si přiznat, že forma se postupně vytrácí. Proto jsem měl spíše chuť si závod jen odběhnout a užít, než abych se ničil a nemohl týden po závodě chodit.

Běžecká příprava na závod spočívala v tréninku spíše na maraton, které bych si chtěl na podzim zaběhnout dva. Takže o tréninku v kopcích se vůbec nedá mluvit. Ale tohle by se dalo prohlásit za moji obvyklou přípravu. Nepříjemné bylo, že mi před závodem došly solné tablety a moje osvědčené gely. Tablety jsem bohužel nestihl objednat a gely se přestaly vyrábět, takže jsem hledal alternativu. Trochu jsem se bál nevyzkoušeného, ale žaludek gely zvládl vstřebat docela obstojně.

(Pokračování textu…)

Moravský ultramaraton (MUM) je sedmidenní etapový závod a v každém dnu se uběhne zhruba 43 km s převýšením okolo 1000 metrů. Tuhle šílenost jsem běžel jen jednou okolo Covidu v roce 2020 a od té doby jsem na MUM zavítal jen 2x a vždy si zaběhl jen jednu etapu. Hlavní důvod mé letošní účasti byla valná hromada České asociace ultramaratonců, která se konala před startem tohoto závodu.

Závod jsem pojal vyloženě tréninkově a podle toho vypadal i týden před závodem. Trenér mě vůbec nešetřil, ale i tak jsem se v den závodu cítil relativně dobře. Před závodem jsem se rozklusal a rozcvičil a těsně před 14 hodinou se postavil na start, který byl již slušně rozpálený od sluníčka.

(Pokračování textu…)

Hostýnská osma patří mezi moje nejoblíbenější závody. Naplno jsem běžel naposledy v roce 2021 a závod mě tehdy přímo zmasakroval a ještě pár dnů po ní mi bylo zdravotně hodně zle. Ale vybojoval jsem stříbro a to se počítá. Od té doby uplynula nějaká doba a já jsem se těšil a zároveň měl obavy, jak to tentokrát dopadne. Moc kopců jsem ani letos před závodem nenatrénoval, ale to už je u mě standardní stav.

S velkou mírou respektu jsem se postavil společně s Barčou na start, i když tentokrát jsme, na rozdíl od minulého roku, běželi každý sám za sebe. Tentokrát trasa závodu vedla obráceně než je zvykem a tak nás jako první stoupání čekal rovnou Kelčský Javorník. Jak už je u mě zvykem, běžel jsem na začátku raději hodně pomalu a šetřil síly. Z Kelčáku na začátku závodu jsem měl opravdu strach, ale musím říct, že jsem se ani nenadál a uviděl vysílač na vrcholu. V průběhu stoupání se mi dařil pomalinku posouvat pořadím vpřed, ale jakmile přišel první sešup dolů, pozice jsem opět ztrácel. Seběhy mi klasicky dělají velké problémy a nedokážu se bezhlavě pustit dolů a modlit se, jestli se nepřerazím. (Pokračování textu…)