Když přišlo pozvání na tento závod do Číny, ani chvilku jsem neváhal. Zaběhnout si v exotických podmínkách a strávit pár dnů po závodě cestováním a objevováním jiné kultury byla jasná volba. Za celou sezónu jsem byl před odletem docela unavený, ale i tak jsem se cítil relativně dobře. Myslel jsem si, že po Spartathlonu jsem dokázal zregenerovat a ani tolik neztratil rychlost. Jenže jak jsem později zjistil, zdání tentokrát klamalo.
Do čínského města Wuhan jsme letěli s Markem Jiráskem a Terezou Zuzánkovou s přestupem ve Frankfurtu a Chengdu. Let probíhal bez problémů a na cílovém letišti nás již čekaly dobrovolnice s cedulí závodu. Odvedly nás na autobus, kterým jsme odjeli do hotelu. Hotel Honey moon bay resort byla taková velká skládačka z přepravních kontejnerů, ale uvnitř by to člověk ani nepoznal. Asi 150 pokojů bylo umístěných do kruhu a uprostřed bylo velké srdce. Zkrátka líbánkový resort v okolí velkých rybníků.
Ubytovaný jsem byl s Markem Jiráskem a výborně jsme si rozuměli, po ubytování jsme společně dali pár kilometrů na protažení nohou po asi 20 hodinovém letu a zašli na večeři. Další den jsme ráno opět zaklusali, poklábosili s ostatními členy naší výpravy, užili si hromadu srandy a šli spát. Zatímco první den jsem spal jako špalek, tuto druhou noc jsem byl asi zmatený z 6 hodinového časového posunu a nemohl usnout. A jakmile jsem usnul, o chvíli později jsem se celý zpocený probudil.
Závodní den jsme vstávali již v 5:30, abychom stihli posnídat a odjet autobusem přesně v 6:45 na start závodu. Zde jsem se důkladně rozklusal, rozcvičil a říkal si, že se cítím opravdu dobře. A tak proč trochu nezariskovat a nepokusit se o osobák? Zvlášť, když jsem tento závod nepovažoval za příliš důležitý. Nešlo o MS, nebylo to ani MČR a ani na bednu jsem pomýšlet v silné konkurenci nemohl. Navíc jsem za posledních pár let svého běhání každý rok na stovce vylepšil osobák a letos se to zatím nepodařilo. Toto byla poslední letošní příležitost a to byl další důvod malinko zariskovat.
Číňani závod pojali na můj vkus poněkud velkolepě. Připadal jsem si jako Keňan na Pražském maratonu, všude hromada Číňanů a my v samostatné zóně jsme se mohli rozklusávat před závodem. Všude hromady policistů, do startovního koridoru se procházelo bezpečnostním rámem, kvůli závodu neprodyšně uzavřeli 6 proudovou silnici. No zkrátka organizaci měli zmáknutou dokonale. A když se jedna paní rozhodla přejít silnici, aniž by omezila jakéhokoli běžce, dostalo se jí pořádného seřvání od policajtů na obou stranách silnice.
Start byl přesně v 9 hodin a já se na poslední chvíli rozhodl, že si odložím kšiltovku. V tu chvíli bylo příjemně pod mrakem a myslel jsem, že toto počasí vydrží. Ovšem to byla velká chyba. Po výstřelu z asi 10 startovních pistolí najednou jsem se svým oblíbeným startovním číslem 11 vystartoval v tempu okolo 4:15 min/km a běželo se mi velmi komfortně. Ale to už svítilo a silně pražilo sluníčko a ze mě lilo jako v sauně. Navíc bylo hodně vlhko. Tak nějak jsem si říkal, že tohle nemůže dopadnout dobře. Ale zatím se mi běželo dobře a tak jsem pokračoval stále ve stejném tempu. Dalším nepříjemným faktorem byla zvlněná trať. Celkové převýšení nebylo nijak závratné, činilo něco mezi 200-300 metrů, ale opět jsem si ověřil, že tempo ani v lehce zvlněném terénu nedokážu odhadnout. Dalším negativním vlivem byl protivítr, který se mi nezdál extra silný, ale určitě nějakou vteřinku na kilometr ubral. Vcelku hodně okolností, které daly dohromady dost nepříznivé závodní podmínky.
Maraton jsem měl i s jednou více než minutovou zastávkou na záchod za 3:03, což jsem bral jako slušně rozběhnutý závod. Za normálních okolností by se rozhodně o přepal nejednalo, ale zde jsem to dodatečně vyhodnotil jako přepálený start na stovce jako snad nikdy předtím. Do padesátky jsem to ještě nějak doběhl, ale pak mi došlo, že dneska to opravdu nepůjde podle představ. Začal jsem cítit únavu ve svalech snad ještě ze Spartathlonu a chtělo se mi spát. A to se mi spát při stovce zatím nikdy nechtělo, takže jsem vůbec nechápal co se to jako děje. Rozhodl jsem se závod už jen v pohodičce doklusat, nikam jsem se nehnal a tempa hluboce přesahujícího 6 min/km jsem si nevšímal.
Na závodě byla občerstvovačka každých 5 km a řádně jsem každé využil. Gely jsem měl svoje, ale pití jsem ve velkém bral od pořadatelů. A naštěstí dávali ionťák i vodu v lahvích a tak jsem se nemusel příliš zdržovat. Hlavně ionťák v půllitrovkách bodl. Ze svého pití jsem si na trať poslal jen jednu láhev ionťáku a 2 lahvičky Vincentky. Ale nejlepší bylo stejně pivo na 65 km od Marka, který běžel závod na 50 km a s ostatními intenzivně fandil dalším Čechům, kteří běželi stovku. A myslím, že celkově jsem za závod vypil okolo 15 litrů tekutin.
Další pivo jsem měl objednané při dalším průběhu okolo našeho hotelu na 90 km, ale to už bylo do cíle jen kousek. A těšil jsem se na něj opravdu pořádně. Dlouho předtím jsem nic nepil a z toho se mi udělalo dost zle, chvíli jsem myslel, že budu zvracet a chvíli, že sebou seknu následkem úpalu do příkopu. Ale piva jsem se ve zdraví dočkal a po něm se mi udělalo opět líp. Stejně je zajímavé, že ačkoli to bylo v průběhu závodu historicky moje první alko pivo, žádné účinky alkoholu jsem necítil.
Asi 5 km před cílem jsem před sebou zpozoroval 2 spolu běžící závodníky, kteří nerespektovali vyznačenou trať a zkracovali si trasu v protisměru. To mě naštvalo a tak jsem se rozhodl je předběhnout. Protože se rozdělili a první výrazně zpomalil, předběhnout ho nebyl problém. Horší to bylo s druhým. Přišlo mi, že naopak zrychlil, ale já se nedal. Zrychlil jsem taky a za zkracování jsem ztrestal i jeho.
Do cíle jsem doběhl za 8:49:25, což je hodinu a půl za osobákem, ale je zvláštní, že i přes pro mě hodně špatný čas jsem nebyl vůbec zklamaný. Celkově jsem obsadil dvanácté místo. Zde je vidět, že podmínky nezaskočily pouze mě a že ani časy ostatních nebyly nijak zázračné. Svůj doběh do cíle jsem si nemohl lépe naplánovat. Po pověšení účastnické medaile na krk se mě ujali 2 dobrovolníci a v tu chvíli jsem na pódiu spatřil Radku, kterou právě vyhlašovali na prvním místě. Krásný zážitek, jen mohla zaznít česká hymna.
Nečekaně jsem byl po závodě v pohodě a fyzická únava nebyla tak hrozná jako třeba po Chorvatsku. A jelikož jsme v Číně zůstali další 2 dny, hodilo se to. S Markem jsme další den ráno vyrazili rychlovlakem rychlostí přes 300 km/h, ubytovali se v hotelu ve Wuhanu a prošli místní chrámy a vyfintěnou “rozhlednu” Yellow Temple Crane.
Další den jsme se rozhodli objevovat Wuhan rovnou běžecky. Byl to naprosto skvělý Markův nápad a díky rychlejším běžeckým přesunům mezi zajímavostmi jsme toho viděli opravdu hodně. Plán na celý den jsme zvládli za dopoledne a odpoledne jsme měli čas zajít do velkolepého zábavního parku Happy Valley, kde jsme si dopřáli mnoho adrenalinové zábavy a hromadu srandy. Celý pobyt jsme se krmili místními specialitami ať už z restaurací nebo pouličních stánků a velmi se bavili při jejich objednávání. Vzhledem k tomu, že anglicky nikdo nerozuměl, domlouvali jsme se výhradně česky. A čeština se podle úsměvů a hihňání Číňanům velmi líbila.
Další den jsme opět ráno zaklusali půlmaratonek a odpoledne zvládli navštívit centrum města a dojít až k přístavu. Poté jsme se vraceli k hotelu pro kufry a naprosto v klidu dvě a půl hodiny před odletem degustovali další místní speciality v restauraci. Cestou do hotelu jsme si koupili výbornou placku jako dezert a s kufry dorazili do metra přesně dvě hodiny do odletu. Při vstupu do metra jsme spočítali, že letiště je 22 zastávek metrem a dle zvyků z Prahy jsem zvyklý počítat zhruba 2 minuty na zastávku. To by nám ještě v pohodě vycházelo. Než přijelo metro, Marek se mě zeptal, jestli jsem si jistý, že jedeme na správné letiště. No ruku do ohně bych za to nedal, ale jistota byla tak 90 procent. Jenže metro jelo nějak pomalu a čas neúprosně ubíhal. Zastávky byly nezvykle daleko od sebe a jízda trvala snad věčnost. Obzvlášť, když spěcháte na letadlo. Výsledkem bylo, že jsme na letiště dorazili necelých 50 minut před odletem. Na úplně neznámém letišti jsme byli absolutně ztracení. Riskli jsme sprint na terminál 3, který byl uvedený na letence. Zdržovaly nás samé schody a dlouhé rovinky. Při zběsilém bloudění mě zastavil nějaký Číňan, tak jsem mu ukazoval letenku v mobilu, ale vůbec se nedokázal zorientovat, ale když jsem vykoktal Bejdžing (Peking), poslal nás ještě o patro výš. Zde jsme na tabuli rychle zjistili přepážku k odbavení a naprosto zběsilým sprintem doběhli k již naprosto opuštěné přepážce k odbavení. Prakticky na pokraji smrtelného vyčerpání jsem z batohu vytáhl pas. Paní zběsile ťukala do počítače a omítla nás odbavit do Prahy nebo Mnichova, kde jsme tentokrát přestupovali. Ale to nám bylo jedno. Hlavní bylo stihnout letadlo. Ještě bylo nutné odbavené zavazadlo vlastnoručně odnést na rentgenovou kontrolu, což se mi ještě nikdy nestalo a znamenalo další zdržení. Pak už jsme spěchali na gate 50, asi úplně poslední a zároveň nejvzdálenější. Sprint už vystřídala rychlejší chůze, protože to už vypadalo, že letadlo stíháme. Dokonce jsme měli i 5 minutovou rezervu. Takto adrenalinové bylo naše loučení s naprosto bombastickým pobytem ve Wuhanu. Kam se na něj hrabou horské dráhy a další atrakce v Happy Walley.
Další asi 20 hodinový let už nám utekl vcelku rychle, hlavně proto, že jsme byli rádi, že v tom letadle vůbec sedíme a nemusíme kupovat nové letenky. Byl jsem rád, že jsem letos mohl ještě lépe poznat Čínu a pobyt si pořádně užil. Vloni jsme spíše poznávali Hong Kong a to je jiná země. Tak teď už jen zbývá doufat, že to nebylo poslední pozvání na závod do Číny a příště bych si určitě pobyt prodloužil ještě o dalších pár dnů.
Výsledky
http://statistik.d-u-v.org/getresultevent.php?event=52253
Ahoj Ondro,
neskutečně mě baví tyto cestopisno – běžecké blogy 🙂 Jen tak dál a ať se daří.
Ahoj, moc díky! Snad ještě někdy někam vycestuju a něco sepíšu. Tobě ať se také daří!