Letošní Spartathlon jsem běžel již počtvrté a byl jsem rozhodnutý, že bude na nějakou dobu mým posledním Spartathlonem. Proto jsem si ho chtěl maximálně užít a samozřejmě jsem chtěl konečně stlačit čas pod 30 hodin. Posledních 14 dnů před závodem jsem se začal cítit v dobré kondici a na Spartathlon jsem se dokonce i těšil. Ale zároveň se obával, abych nedopadl jako vloni, kdy mi totálně došla po 180 km energie. V pátek týden před závodem jsem si dopřál důkladnou dvouhodinovou masáž od Viléma Waise a v sobotu otestoval formu na závodě na 8 km v Napajedlech. Test dopadl velmi dobře a já se cítil v dobré kondici. Dále už jsem příliš neběhal a hlavně kladl důraz na regeneraci a spánek. Na Spartathlon jsem tak odjížděl dobře připravený nejen po stránce odpočinku, ale také jsem měl již důkladně rozmyšlené balíčky, které si pošlu na jednotlivé občerstvovačky.
Do Řecka jsme odlétali z Prahy ve středu a z dosti turbulentního letu mě na zbytek dne rozbolela hlava. Po příjezdu do hotelu jsme se ubytovali a krátce ještě zaklusali. Nohy jsem měl po cestě trochu ztuhlé, ale nepřikládal jsem tomu velký význam. Čtvrteční den jsme posnídali, opět krátce zaklusali, odpoledne odevzdali balíčky na jednotlivé občerstvovačky, zašli na technickou poradu a zbytek dne vyplnili odpočinkem. Večer jsme si dělali srandu z medikánu Zorba, jelikož v Aténách uzavřeli školy a obyvatelům doporučili nevycházet z domovů. A nás v takovém počasí nechají běžet 246 km? Tak určitě, vždyť kvůli tomu jsme přece do Řecka přijeli!
V pátek v 7 hodin řeckého času závod za mírného mrholení odstartoval. Rozeběhl jsem se velmi opatrně a nikam raději nespěchal. Dokonce mě na chvíli zastavil projíždějící vlak a jedna zastávka na benzínce na záchod. Úvodní pětiminutové tempo jsem nechal pozvolně padat a na metu maratonu doběhl v čase 3:39:33. Následoval Korint na 80 km, na který se vždy hodně těším. Zde je první velká občerstvovačka a vždy si zde dopřeji první normální jídlo, tentokrát to byla rýže a celou porci jsem do sebe za pochodu nasoukal. Díky malému zpoždění jsme se seběhli s Romanem, Milanem a Kačkou a běželi jsme chvíli na dohled. Stejně mi ale pomalu všichni utekli, ale to jsem neřešil a stále se snažil držet pro mě komfortní tempo. Stovkou jsem proběhl za 9:08:37 a stále se cítil dobře. Zde se nacházela vinařská oblast a třikrát jsem využil příležitosti a občerstvil se úrodou z okolních vinohradů. Roman mi také nabídl několik hltů Vincentky, což jsem velmi ocenil a spravilo mi to chuť.
Čelovku jsem měl na 36 checkpointu, což bylo na 127,4 km a odhadl jsem to prakticky přesně. Hned jsem ji nasadil a začal si svítit na cestu. Celou dobu jsem běžel s tričkem s dlouhým rukávem v batohu, jelikož jsem netušil, jak se bude vyvíjet počasí a chtěl jsem být raději připravený na vše, kdyby nás Zorba nešetřila. Stále místy pršelo, ale zima mi začala být s přicházející tmou a bylo stále hůř a hůř. Byl jsem postavený před rozhodnutí, jestli v triku s krátkým rukávem vydržet až k checkpointu, kde jsem měl přichystanou bundu. A nebo se převléknout do dlouhého trika, ale pak obléknout bundu na promočené tričko. Rozhodl jsem se vydržet a bojovat se zimou na vedlejší rozbahněné cestě, kde jsem kličkoval mezi kalužemi. Když už jsem se konečně blížil k checkpointu s mojí vytouženou bundou, asi 500 metrů před ní se objevila zaplavená cesta s asi 10 cm vody. Rozhodl jsem se opatrně přejít po nánosu bahna na straně cesty, ale bohužel jsem podcenil svoji váhu. Bahýnko mě neudrželo a já si kompletně smáčel obě boty. To mě naštvalo a poprvé jsem nevybíravými slovy nadával na počasí. Občerstvovačku s bundou jsem si ale vybral výtečně, nebyl to plastový stoleček se slunečníkem, ale zde jsem se mohl ukrýt do náklaďáku, ve kterém se obsluha občerstvovačky schovávala před ošklivým počasím. Převlečení trvalo snad 5 minut, ale já byl konečně v suchém a teplém oblečení! Sucho sice trvalo jen krátce, ale zima mi ani přes promočené oblečení nebyla.
Celou dobu jsem měl na každé ruce jedny hodinky. Tomu vděčím Radkovi, který mi jedny svoje Fénixy 5 půjčil. Mělo to velkou výhodu, že jsem nemusel v průběhu dobíjet a měl celou dobu k dispozici GPS. Druhé hodinky jsem zapnul už jen stovku před cílem.
Následovala nejdelší chodecká vložka z celé mé letošní účasti. Tou byl výstup na horu ve více než 1000 metrech nad mořem. Je to klasická několikakilometrová procházka serpentinami zakončená občerstvovačkou na konci asfaltky. Zde jsem se již začínal slušně klepat zimou a nebylo mi nejlépe. Ale když jsem se vydal do závěrečného asi 2 km stoupání, během kterého jsem zdolal přes 300 výškových metrů, dokázal jsem se zahřát. A výstup mi velmi hezky ubíhal, letos byla cesta opravená, vyrobené nové schody na nejnáročnějších úsecích a i zábradlí občas doznalo změn. Celkově se mi stoupalo mnohem lépe než kdykoli předtím a pocitově se mi ani výstup nezdál tak náročný. Seběh byl podobný, nijak to neklouzalo a i zde se mi zdál běh příjemnější než v minulých ročnících. Jen v posledních pár metrech jsem ošklivě došlápl na kámen a téměř si vyvrtl kotník. V první chvíli jsem se dost lekl a bál se, abych si nezpůsobil zranění, ale v dalším průběhu závodu se kotník vůbec neozval a vše bylo v pořádku.
Krátce za překonáním hory jsem náhodou pohlédl na tabuli na checkpointu a zjistil, že mám náskok na limit 5 hodin a 57 minut a zaradoval jsem se. Znamenalo to, že pokud bych nedostal žádnou větší krizi a pokračoval v běhu alespoň pomalým tempem, dokázal bych se dostat do cíle pod 30 hodin a splnil bych tak svůj vysněný cíl. Jenže jsem se neradoval dlouho a na mysl se mi dostaly myšlenky na předchozí rok a na to, jak dokáže být Spartathlon zrádný a nepředvídatelný. Dále jsem již příliš náskok na limit na jednotlivých checkpointech nesledoval a raději si stanovil hodně ambiciózní cíl zkusit doběhnout pod 28 hodin. Bylo to hlavně proto, abych měl nějakou motivaci se snažit co nejvíce běžet a minimalizovat chůzi. Stále jsem svou unavenou a otupělou mysl zaměstnával výpočty, jestli je reálné doběhnout pod tuto nově stanovenou hranici.
Užíval jsem si každý kilometr, který jsem dokázal běžet aniž by mě navštívila krize. Bylo skvělé sledovat, že tam kde jsem v posledních ročnících běžel při rozednění, tentokrát byla ještě půlka noci a do rozednění zbývalo několik dalších hodin. Hodně jsem do sebe ládoval Colu, čaj na zahřátí a polévky, abych do sebe dostal co nejvíce tolik potřebné energie. Ve chvíli, když už se rozednívalo, stále jsem počítal výsledný čas. S unavenou hlavou výpočty trvaly hodně dlouho, ale aspoň jsem se cestou nenudil. Byl jsem velmi rád, že mi čelovka Fenix HL23 vydržela svítit celou noc a minimálně polovinu doby na střední výkon, kdy jsem potřeboval pořádný kus světla, abych dokázal zpozorovat kaluže vody na cestě a dokázal se jim včas vyhnout.
Čím víc jsem se přibližoval do Sparty, tím silnější foukal vítr a z nebe padalo víc vody. Posledních několik kilometrů bylo dost šílených a ani v nejhorších představách bych si nepomyslel, že na Spartathlonu něco takového zažiji. Ve Spartě místo cest byly potoky vody a když kolem mě projelo auto, dost slušně mě po pás obhodilo vodou. Míru mého promáčení to ale v žádném případě nezměnilo, takže jsem zvesela dál po kotníky ve vodě pokračoval k cíli. Po mých peripetiích s potoky vody na silnici bylo absolutně skvělé od místní policie, že na mě na posledním nejhorším úseku počkali, nechali mě předběhnout jejich auto a pomalinku vyrazili za mnou. Zablokovali celou cestu jen pro mě a já nemusel po pravé straně běžet v hlubokém potoce, ale mohl přeběhnout na levou stranu cesty, kde byla vody odhadem polovina. Ale to už mi bylo všechno tak nějak jedno, v tu chvíli jsem věděl, že zvládnu čas dokonce pod 27,5 hodiny a tak jsem si svým způsobem běh ve vodě užíval. Nikdy jsem takové brodění nezažil a byla to pro mě zvláštní premiéra. Na posledním checkpointu jsem převzal českou vlajku a hrdě s ní dobíhal do cíle. Bohužel díky počasí byla atmosféra v cíli hodně studená, ulice byly prakticky prázdné a přihlížejících bylo poskrovnu. A ani v cíli neprobíhalo standardní vítání, gratulace a focení, ale všichni se snažili vše co nejrychleji odbýt a rychle se opět schovat pod střechu.
V cíli jsem se nechtěl příliš zdržovat. Vím, jaké to je, když se člověk rozsedí a pak se nemůže postavit na nohy. Chtěl jsem se co nejrychleji dostat do hotelu. Organizátoři nicméně trvali na převlečení do suchého finišerského trička a ošetření a vydesinfikování nohou. Ale i to tentokrát vcelku odbyli. Na plosce chodidla se mi z vlhka vytvořil hodně ošklivý puchýř, ale naštěstí to můj výsledek neovlivnilo. Vlastně možná ano, jelikož když jsem přešel do chůze, bolelo to víc a při rozeběhnutí bolest ustoupila. O další motivaci více běžet a nezdržovat se chůzí bylo postaráno. V cíli již byl Petr Válek a společně jsme se nechali taxíkem odvést do hotelu. Zde bohužel organizátoři udělali chybu a já jsem zde vůbec nebyl na seznamu hostů, ale to mi zase pomohl zajistit Radek, který už vysprchovaný a odpočinutý očekával další přijíždějící Čechy do hotelu.
Cíle jsem dosáhl za 27:24:26 a to znamenalo skvělé celkové 18. místo a vylepšení osobáku o více než 4 hodiny. Svůj cíl dokončit pod 30 hodin jsem tedy s přehledem překonal. A navíc jsem nebyl ani tolik rozbitý jako v předchozích letech. Asi proto, že jsem se od začátku hodně šetřil a vůbec neřešil relativně rychle padající tempo. Moje rozloučení se Spartathlonem tedy beru jako úspěšně zvládnuté.
V průběhu závodu bylo moc příjemné se setkávat s Petrem Kamberským a Lubošem Brabcem, kteří byli podporou Dana Orálka. Potkali jsme se několikrát, nabídli mi i pomoc a bylo vždy moc hezké slyšet povzbuzení v češtině. Obecně se dá říct, že Česká výprava opět tvořila dokonalou partu a navíc jsme všichni dosáhli cíle v časovém limitu. Celou dobu v našem týmu panovala naprosto skvělá atmosféra a jak jsme to rozparádili na závěrečném pondělním ceremoniálu bylo neskutečné. Takto jsem se už dlouho nebavil a tolik dobrého vína nevypil. Ani nechápu, jak jsem se tak rychle dostal ze závodní únavy a dokázal protančit takovou dobu na parketu. A jestli příští rok Spartathlon nepoběžím? Nevím, ale mé pevné rozhodnutí před letošním ročníkem již není tak pevné a stát se může cokoli. Takže nikdy neříkej nikdy a čas rozhodne jak to nakonec vše dopadne.
Tabulka mých mezičasů z jednotlivých ročníků
| 2018 | 2017 | 2016 | 2015 | ||||||
| checkpoint | km | pořadí | čas | pořadí | čas | pořadí | čas | pořadí | čas |
| 4 | 19,5 | 24 | 1:41:33 | 47 | 1:44:15 | 16 | 1:38:00 | 90 | 1:48:26 |
| 11 | 42,2 | 35 | 3:39:33 | 41 | 3:39:50 | 22 | 3:33:05 | 84 | 3:50:53 |
| 18 | 65,1 | 38 | 5:48:09 | 35 | 5:46:18 | – | – | – | – |
| 22 | 80 | 39 | 7:13:42 | 28 | 7:09:27 | 16 | 7:01:49 | 62 | 7:50:06 |
| 28 | 100,1 | 38 | 9:08:37 | 31 | 9:11:34 | 17 | 9:06:59 | 69 | 10:16:12 |
| 35 | 123,3 | 39 | 11:47:10 | 34 | 11:43:35 | 19 | 11:54:37 | 83 | 13:35:06 |
| 47 | 159,5 | 38 | 16:42:42 | 39 | 16:50:49 | 34 | 17:28:35 | 77 | 19:21:13 |
| 52 | 171,5 | 33 | 18:24:27 | 36 | 18:44:17 | 47 | 20:04:45 | 73 | 21:27:40 |
| 60 | 195,3 | 23 | 21:11:30 | 43 | 22:51:30 | 56 | 24:12:39 | 73 | 25:24:47 |
| 69 | 226,7 | 20 | 25:17:25 | 97 | 29:39:12 | 61 | 29:19:55 | 77 | 30:34:13 |
| 75 | 246,8 | 18 | 27:24:26 | 141 | 33:49:40 | 57 | 31:38:47 | 66 | 32:56:16 |
Fotky ze závodu od Sparta Photography Clubu
https://www.flickr.com/photos/spartathlon/albums
Videa ze závodu
Výsledky
https://www.spartathlon.gr/en/races/races/race/38.html
Záznam závodu v Garmin Connect
https://connect.garmin.com/modern/activity/3050854462
https://connect.garmin.com/modern/activity/3050845531