Hostýnská osma byla v roce 2012 mým prvním ultramaratonem v životě a možná i proto jsem si ji tolik oblíbil. Vlastně až natolik, že je to jediný ultratrailový závod, který běhám pravidelně. A každých 5 let se v rámci tohoto závodu kromě standardní trasy koná ještě závod na 108 km. Na ten jsem si nikdy v minulosti netroufl, protože ke kopcům mám obrovský respekt. Letos jsem se ovšem na sto osmu odvážil přihlásit. Chvíli jsem toho i litoval a přemýšlel o přehlášení na klasickou trasu, ale nakonec jsem to už nechal být. Většinou jsem Osmu běhal bez přípravy v kopcích, ale tentokrát jsem díky respektu ke vzdálenosti a převýšení trénink zaměřil na zdolání co největšího počtu nastoupaných výškových metrů.
Od bystřického Olympijského běhu 17. června se mým tréninkovým parťákem stal Hostýn. Mezi tímto závodem a Osmou jsem ho vyběhl 40x, v rámci nejnáročnějšího tréninku 3 týdny před závodem jsem Hostýn vyběhl v jednom tréninku dokonce 5x. Do této doby pro mě absolutně nepředstavitelné tréninky. Už v rámci těchto pár tréninkových týdnů jsem cítil, že se v kopcích zlepšuji a cítím se v nich mnohem komfortněji než dříve.
Čtrnáct dnů před závodem jsem si zaběhl ještě kontrolní závod na Lysou horu, který byl zároveň mistrovstvím ČR v běhu do vrchu ve veteránech a ve svojí kategorii jsem obsadil krásné třetí místo. Svůj výkon jsem hodnotil velmi dobře a i při 8 km běhu do kopce mi výrazně nedocházel dech a cítil jsem až do cíle vcelku dost sil. Potvrdil jsem si, že příprava na Hostýnskou osmu pokračuje dobře.
Následujících závěrečných 14 dnů jsem již klasicky spíše odpočíval, běhal s rezervou a snažil se co nejvíce spát. O spánku to platilo hlavně v posledním týdnu před závodem, kdy jsem věděl, že díky startu 8 minut po půlnoci bude potřeba být kvalitně vyspaný. A to se mi myslím podařilo. Důležité pro mě také bylo, že jsem si asi týden před závodem proběhl kousek trasy. V jednom tréninku trasu z Hostýna na Chvalčov a v druhém z Chvalčova na Tesák. Dále jsem se snažil už jen připravit mentálně hlavu a hlavně si na závod nic nezapomenout.
Důležitou přípravou bylo přemýšlení o botech, ve kterých letos poběžím. Všechny předchozí ročníky jsem absolvoval v relativně rychlých, ale nepohodlných trailovkách. Tentokrát jsem chtěl mít nohy ve větším komfortu a koupil si Hoka Bondi 9, ve kterých jsem chtěl běžet. Byl to trochu risk, jelikož pokud by bylo na trati hodně bláta, nebylo by to příliš rozumné a bezpečné rozhodnutí. Naštěstí v pátek nepršelo příliš vydatně a trasa se dala zdolat i v těchto pohodlných a maximálně odtlumených silničkách. Moje nohy to ocenily hlavně při otřesech v sebězích.
Na start závodu jsem chtěl původně vyrazit vlakem, ale nakonec jsem se svezl se známými z Bystřice. V Zašové jsem si vyzvedl vše potřebné a začal se připravovat na závod. Vzhledem k příznivému počasí jsem se rozhodl běžet hodně na lehko a nebrat si zbytečně mnoho věcí. Dokonce jsem nepovažoval za nutné si vzít ani lahve na vodu, které jsem si spolu s dalšími věcmi poslal k vyzvednutí na občerstvovačku do Rajnochovic, což bylo zhruba na 41 km.
Po startu závodu se skupina asi 150 ultrašílenců rozeběhla na svoji mnohahodinovou pouť po Hostýnských vrších. Já jsem se překvapivě velmi brzy odpoutal od startovního pole a běžel společně s Pepou Koblihou, který je také z Bystřice. Párkrát jsme se museli zorientovat, abychom ve tmě našli správnou cestu, ale vždy se nám to podařilo. Trochu nepříjemné bylo, že jsme po cestě nezpozorovali první kontrolu. Pravděpodobně jsme jen nevěděli jak vypadá a přehlédli ji. Všechny další už jsme si ale v pohodě do závodních karet označili. Naštěstí jsme s sebou měli GPS tracker s důkazem, že jsme šli po správné trase, což nám i potvrdili a tím uklidnili na první občerstvovačce.
Do Rajnochovic to bylo zhruba 41 km a na tuto trasu jsem měl s sebou pouze 2 gely a na pití jsem se musel spolehnout pouze na občerstvovačky, což nebylo vůbec dostatečné. Musím přiznat, že mě toto podcenění dohnalo a už v Rajnochovicích jsem se cítil hodně unavený. Dosud jsme běželi celou dobu s Pepou, ale já jsem ho v Rajnochovicích poslal z občerstvovačky běžet dále samotného. Viděl jsem, že měl tendenci mi neustále utíkat a já jsem potřeboval zpomalit a ne se na něj dotahovat a závodit s ním.
Od této chvíle jsem běžel sám svůj závod. To mi plně vyhovovalo. Dohnal jsem ztrátu tekutin a doplnil energii gely. Z úvodní krize se mi podařilo dostat relativně dobře. Zvlášť, když jsem okolo Kelčského Javorníku mohl konečně vypnout čelovku a pomalu uviděl první sluneční paprsky. Světlo mi vždycky v závodě nalije novou sílu do žil.
Na Tesáku jsem opět doplnil pití a pokračoval dále směrem Vičanov a na Troják. Zde to příliš neznám a tak jsem musel dávat pozor na správnou trasu, ale naštěstí se mi podařilo výrazně nezabloudit. Proběhl jsem Hošťálkovou, Vlčkovou až na Rusavu, kde jsem uviděl Pepu na občerstvovačce. Rychle jsem doplnil další tekutiny, zobl pár kuliček hroznového vína a pokračoval rychle dále. Vybíhal jsem před Pepou a věděl, že mám stále ještě dost sil, abych mohl zabojovat o zlato.
Ale do cíle zbývalo téměř 30 km a to není málo. Probudil se ve mně závodní duch a z Rusavy jsem se pokusil opravdu hodně máknout, chtěl jsem si udělat náskok a to se mi podařilo. Vždy, když jsem se ohlížel za sebe, nikoho jsem neviděl. Začal jsem poprvé věřit, že bych mohl vyhrát. Zároveň jsem ale věděl, že svůj náskok zjistím na Obřanech. Je to kopec, který se stejnou cestou běží nahoru i dolů.
Na závod jsem si připravil mnoho různých gelů, které jsem doma za poslední dobu posbíral po různých závodech a podobně. Některé už byly i prošlé. A právě při stoupání na Obřany jsem do sebe vytlačil gel, který chutnal fakt divně. Měl mátovou příchuť, což jsem nikdy předtím neměl. Na kontrolu na Obřany jsem aspoň dorazil se svěžím dechem. Při seběhu zpět dolů jsem potkal Pepu. Na jednu stranu mě to malinko vyděsilo, na druhou stranu jsem si věřil, že pokud by šlo do tuhého, mám ještě v záloze nějaké síly na závěrečný finiš.
Potřeboval jsem doběhnout na Hostýn, na můj tréninkový kopec. Odsud jsem už znal cestu až na Tesák a věděl, že zde nemůžu zabloudit. To mi dodávalo psychickou pohodu a jistotu. Z Hostýna jsem sestoupil na Chvalčov, opět doplnil pití a něco málo zobl a co nejrychleji pokračoval dále směr Jehelník. Tohle považuji za nejnáročnější stoupání z celého závodu, ale při delší chůzi do kopce jsem si alespoň trochu odpočinul. Když jsem doběhl na Tesák, potřeboval jsem se uklidnit a zjišťoval, jaký mám náskok. Když jsem se dozvěděl, že na Jehelníku jsem měl 20 minut rezervu, velmi mě to uklidnilo.
Teď jsem se potřeboval maximálně soustředit pouze na to, abych neudělal nějakou hloupost, někde nezakopl, neuklouzl nebo nezabloudil. To se mi naštěstí podařilo a já vyběhl na asfalt v Rajnochovicích a běžel do cíle! Tady už jsem věděl, že se nemůže nic stát a já skutečně závod vyhraju. Stejně jsem se ale několikrát paranoidně otáčel, jestli někdo náhodou neběží za mnou.
Cílovou pásku jsem proběhl s časem 12:38:33, což je výrazně rychleji než jsem plánoval. V cíli jsem tomu nemohl vůbec uvěřit. Hostýnskou osmu jsem běžel 14x, třikrát jsem byl druhý a vždycky jsem toužil po vítězství. A když už jsem přestal doufat, konečně se to podařilo! Mám hroznou radost. Průměrné tempo mi hodinky naměřily 6:59 min/km, což považuji za hodně slušné tempo na terén, kopce, občerstvování apod. Je vidět, že trénink v kopcích měl mnohem větší efekt než jsem si vůbec dokázal představit.
Závod jsem si velmi užil, jako vždy měl skvělou atmosféru, perfektní občerstvovačky, moc ochotné dobrovolníky a je vidět, že je dělaný srdcem. Takže opět za rok na startu!
Článek o závodu
Videozáznam ze závodu
https://www.youtube.com/live/PcbJ0_6jhao?si=_oBg70QSaovdEMFN&t=21840
Výsledky závodu
https://www.hostynskaosma.cz/#/results?race_id=1278289&route=H108
Vynikající výkon, gratuluji! A taky gratuluji k rozhodnutí trénovat kopce, protože bydlet pod Hostýnem a neběhat na Hostýn, to je snad hřích.
Moc děkuji! Přesně tak, začínám vnímat, že běhání kopců je přínosný doplněk k mému standardnímu běhání po rovině a asfaltu 🙂