Backyard jsem letos vůbec běžet nechtěl. Ale jelikož se jednalo o mistrovství světa v týmech, se svou účastí jsem souhlasil. Chtěl jsem být součástí reprezentace a přispět pár kolečky k týmovému výsledku. Příprava ovšem neprobíhala úplně nejlépe. V posledních několika týdnech je běhání spíše trápení a nějak se nemůžu dostat do běžecké pohody. A nedařilo se mi to ani když jsem se snažil před závodem hodně odpočívat a šetřit síly. Ale ultramaraton bývá nevyzpytatelný a já do poslední chvíle věřil, že dám alespoň 30 kol.
Do zázemí závodu v Holešově jsem dozazil s menším zpožděním až jako úplně poslední, jelikož jsme ten den měli zároveň vítání občánků dcerky Sophie. Ale měl jsem vše předem připravené, rychle se vybalil a závod mohl začít. Ve 14 hodin se nás 15 reprezentantů postavilo na start a vyrazili jsme do prvního kola. Prvních pár kol pro mě bylo úplně v pohodě, zahřívacích, ale jakmile nastalo setmění, moje psychika jak je zvykem šla do háje.
Závod mě nebavil, ale to ještě nebylo žádné drama. Tohle zažívám snad u každého Backyardu, takže jsem zvyklý a nijak mě to nerozhodilo. Barča ovšem musela odjet domů a já jsem zůstal na závod sám. Ačkoliv jsem si myslel, že vše zvládnu, nebyla to tak úplně pravda. Žaludek mi nějak protestoval, žbluňkalo mi v něm a nedokázal jsem získávat tolik energie, kolik bych potřeboval. Zároveň jsem i málo jedl, protože v rámci podpory mi Barča vždy něco připravila a donutila mě každé kolo něco sníst. To se ale tentokrát nedělo, docházela mi energie a běhal jsem čím dál pomaleji.
Bohužel před rozedněním jsem se dostal s časem kola až na úroveň 57 minut a to už se v depu nedá skoro nic zvládnout. Ještě jsem takto bojoval a věřil, že s východem slunce se to zlomí a já se vzpamatuji. Světlo mi standardně vleje novou krev do žil, ale tentokrát to nepomohlo a já se pořád trápil na hranici hodinového limitu. Jedno kolo jsem dorazil do depa asi minutu a půl před startem dalšího kola a byl rozhodnutý závod ukončit. Ani jsem nešel dovnitř stanu a zůstal venku. Ale jakmile se všichni začali opět stavět na start dalšího kola, přišlo mi líto skončit a tak jsem ještě jedno kolo odkroužil. V dalším kole přijela Barča s malou a já se rozhodl přece jen ještě vyrazit do dalšího kola. Důvod byl ten, že jsem chtěl nechat malou vyspat ještě v Holešově, abychom pak domů nemuseli spěchat a byli více v klidu.
Ačkoliv jsem chtěl zaběhnout alespoň 30 kol, závod se pro mě tentokrát nevyvíjel vůbec dobře. Zima, nedostatek energie, dlouhá noc, absence supportu a i nějaké další drobné chyby způsobily, že jsem tentokrát téměř nebyl schopen za hodinu uběhnout ani 6,7 km. Sice si vždycky říkám, že tentokrát jsem Backyard běžel naposledy, ale stejně bych si ho chtěl někdy ještě v Holešově v květnu zaběhnout.
Skvělou práci ovšem odvedli organizátoři. Každým Backyardem v Holešově je úroveň závodu nastavena výše než minule. Kvalitní servis, ochotní pořadatelé neustále nabízející vše možné, zařízené prostorné a vyhřívané stany a novinkou pro tento rok bylo přesunutí startu hned před stan se zázemím, takže se dalo vstávat ze židle jen pár vteřin před cinknutím zvonečku. Je zkrátka vidět, že nad závodem přemýšlí a dělají vše pro maximální komfort závodníků.
Výsledky závodu
https://moraviatiming.cz/glive/g-live.html?f=/vysledky/2026/37/back.clax