Mistrovství ČR v běhu na 100 km Plzeň 2017

Závod v Plzni byl můj první letošní důležitý závod a velmi jsem se na něj těšil. Šlo o mistrovství republiky a tak jsem nechtěl nic podcenit. Po velmi úspěšné loňské sezóně i ta letošní měla dobrý úvod. Začala novoročním půlmaratonem v Brně a Hulmenskou desítkou, na kterých jsem se cítil velmi dobře a zaběhl slušné výsledky. Bohužel se ale v cíli této desítky dostavila ukrutná bolet v oblasti pravé kyčle a já nemohl prakticky došlápnout na nohu. Znamenalo to pro mě 3 týdenní tréninkovou pauzu. To byl první zásadní nedostatek při přípravě na tento závod a já pomalu přestával věřit, že v Plzni zaběhnu slušný čas.

Zároveň jsem si po velmi úspěšném roce 2016 uvědomil, že běhání mi docela jde a začal jsem přemýšlet nad způsoby, jak se ještě více výkonnostně posunout. Začal jsem hledat možnosti a shodou okolností mi na soustředění můj trenér Pavel Novák doporučil výživového poradce. A to bylo přesně to, nad čím už jsem chvíli předtím uvažoval. Na začátku roku jsem oslovil Tomáše Soukupa, sportovního výživového poradce a později jsem se s ním setkal a navázali jsme spolupráci. To znamenalo ze dne na den radikálně změnit jídelníček. Mám v těle příliš mnoho tuku a tak bylo nutné držet lehčí dietu, abych se ho zbavil. Kombinaci nového jídelníčku s Pavlovými tréninkovými dávkami nebylo schopné mé tělo akceptovat a často jsem upadal do velké únavy jak v průběhu dne, tak i v tréninku. Porovnal bych to s horskou dráhou, občas jsem měl pocit, že se mi trénovalo dobře, ale spíše převládaly pocity únavy a vleklé krize, z kterých jsem se nedokázal odrazit ode dna. Možná to bylo i tím, že jsem se snažil dodržet kilometráž podle tréninkového plánu i za cenu velmi špatného tempa. Paradoxní ale bylo, že čím horší pocit v tréninku jsem měl, tím více jsem byl přesvědčený, že jídelníček bude fungovat. Ne hned, ale v dlouhodobém horizontu, až si tělo zvykne. Po zranění to byl další důvod, proč jsem v dobrý výsledek v Plzni vůbec nevěřil. Mé tréninky nestály za nic a pocit při nich byl mnohdy přímo katastrofální.

Obrat o 180 stupňů nastal v neděli týden před závodem, kdy jsem si s Tomášem telefonoval a probíral své pocity. Důkladně jsme rozebrali stravovací plán na posledních pár dnů před závodem a také doporučení na doplňování energie v průběhu samotného závodu. Od tohoto dne se každým tréninkem pocit při běhu velmi výrazně měnil k lepšímu. Najednou jsem začínal znovu cítit ohromnou energii a sílu ve svalech a u tréninků jsem měl co dělat, abych se udržel a neběžel zbytečně rychle. Situace vygradovala v pátek, den před závodem, kdy jsem po tréninku byl tak nabitý energií, že jsem se nepoznával. V tu chvíli jsem byl přesvědčený, že závod musí dopadnout velmi dobře.

Večer před závodem jsem se dozvěděl nemilou zprávu, že mému největšímu konkurentovi Radku Brunnerovi diagnostikovali únavovou zlomeninu a že se bohužel nepostaví na start. Mezi své největší konkurenty jsem tak považoval Dana Orálka a Honzu Ďuka. V každém případě přeji Radkovi brzké uzdravení, máme totiž velký společný cíl se dobře umístit v týmech na MS na 24 hodin v Belfastu. Po tomto zjištění jsem najednou začal věřit, že bych mohl závod vyhrát. Nevím, jak mě mohlo vůbec něco tak troufalého napadnout, ale prostě se to stalo a já jsem si tuto myšlenku vsugeroval do hlavy a uvěřil tomu. Nakonec po zisku loňského mistra ČR na 24 hodin by to byl další titul, o kterém jsem snil. Na start jsem se tedy mentálně postavil již jako vítěz, velmi jsem si věřil a myslím, že mi to hodně pomohlo. Ale nepředbíhejme, zas tak jednoduché to nebylo.

Průběh závodu.

Průběh závodu. (foto uvi1973)

Na start jsem vyrazil s rodiči, kteří mi dělali doprovod a zároveň také podporu při závodě. Bylo mrazivé ráno okolo bodu mrazu, ale předpověď odpoledne slibovala slunečnou oblohu s příjemnou teplotou okolo 10 stupňů. Odprezentoval jsem se, připnul startovní číslo 3 a do poslední chvíle jsem se schovával v teple v autě. Těsně před startem jsem se rozhýbal, rozcvičil a pomalu odklusal na start, který měl zhruba 15 minut zpoždění a tak se odstartovalo až okolo 7:30.

Na začátku jsem vůbec nikam nespěchal, měl jsem to v hlavě velmi dobře srovnané a vůbec mi nevadilo, že na okruhu dlouhém 1500 metrů kroužím až na pátém místě. Byl jsem přesvědčený, že v cíli budu jako první a to pro mě bylo rozhodující. Nerozhodilo mě ani to, že mě už na půlmaratonu předběhl Honza Ďuk o celé kolo a když jsem se ho zeptal, jakým tempem běží, odpověděl, že průměrně 4:02 min/km. Vcelku šílené, když ho čekalo ještě dalších téměř 80 kilometrů. Nechal jsem ho v klidu dál běžet a já si pokračoval ve svém tempu. Asi 700 metrů před metou maratonu jsem si musel odskočit na záchod a tím jsem nabral více než minutovou ztrátu. Proto jsem maratonem neproběhl pod 3 hodiny, jak jsem plánoval, ale měl jsem mezičas 3:00:48. I na metě maratonu jsem měl stále až 5 nejlepší čas, ale neustále jsem zůstával klidný a věřil ve své rovnoměrné rozložení sil v závodu. Zároveň když jsem probíhal maratonem, začal mě o kolo dotahovat Dan. V klidu jsem ho nechal pokračovat a stále si běžel svoje. Důležité bylo, že už se mi dále nevzdaloval a stále jsem ho měl v dohledu. To trvalo až do zhruba 50 kilometru, kdy jsem mu předběhnutí vrátil, ale stále byl o kolo přede mnou. Pro mě v tu chvíli bylo důležité, že Dan zpomaloval a já stále mohl běžet relativně v pohodě bez většího úsilí. Trvalo snad jen dalších 12 kilometrů, než jsem Dana dostihl a oba jsme tak měli v nohách stejný počet kilometrů. Až jsem si v tu chvíli pomyslel, že závod probíhá až příliš jednoduše a dokonce jsem si chvíli po předběhnutí Dana dovolil i lehce zpomalit. Věděl jsem, že do cíle zbývá ještě hodně kilometrů na to, abych v tu chvíli prvního Honzu předběhl. Zkrátka jsem ani na chvíli nezapochyboval o mém vítězství.

Průběh závodu.

Průběh závodu. (foto Daniel Orálek)

Přesně si to již nepamatuji, ale Honzu jsem předběhl tuším okolo 70 kilometru, kdy mě ale zároveň začaly chytat křeče. Začalo to levým hamstringem a pokračovalo do obou lýtek. Tím se najednou situace začala komplikovat, bral jsem solné tablety, magnesium, ale už bylo příliš pozdě a nic nepomáhalo. V tu chvíli jsem měl jediného soupeře a nebyl jím žádný ze závodníků. Věděl jsem, že jestli mě někdo o vítězství připraví, budou to mít na svědomí právě křeče.

Přibíhám do cíle a zamotávám se do cílové pásky.

Přibíhám do cíle a zamotávám se do cílové pásky. (foto Facebook)

Ale bojoval jsem statečně, stále jsem běžel, i když v závěru již každý krok bolel, Křeče mě velmi omezovaly a nemohl jsem běžet tak, jak bych si představoval. Když jsem se snažil zrychlit, křeče se ozvaly s větší intenzitou a daly mi tak najevo, že zrychlení není úplně dobrý nápad. Díky tomu se na mě začal dotahovat němec Christoph Lux, který běžel velmi dobře a vyrovnaně. Klidný konec závodu se změnil v drama. V průběhu posledních 10 km mezi námi bylo údajně pouhých 40 vteřin a já si nechtěl nechat vzít vítězství. I kdyby mě předběhl, stejně bych se stal mistrem ČR, ale nechtěl jsem, aby české mistrovství vyhrál cizinec, to bych považoval za ostudu. Naštěstí se mi podařilo vítězství uhájit s náskokem pouhé minuty a čtyř vteřin.

Průběh cílem závodu.

Průběh cílem závodu. (foto Petr Veverka)

Průběh cílem závodu.

Průběh cílem závodu. (foto uvi1973)

Cílovou pásku jsem protnul s časem 7:25:23, za svým osobákem jsem zaostal o 2 minuty a 22 vteřin a jednalo se o moji druhou nejlepší stovku. Na to, jak probíhala příprava na tento závod, je to neskutečný výsledek. Byl jsem hodně šťastný, že se mi vysněný titul podařilo získat. V cíli jsem dostal ještě pár křečí, ale po sprše jsem byl brzo zase v pořádku. Je vidět, že strava dělá opravdové divy a hodlám ve spolupráci s Tomášem pokračovat. Již mám slíbeno, že křeče do příště eliminujeme. Pravděpodobně bude ještě nějakou dobu trvat, než vše vypiluji a budu schopen podávat konstantní výkony jak v tréninku, tak i v závodech. Ale věřím, že jsem na dobré cestě a pokud zdraví vydrží, mám ještě velký potenciál ke zlepšení. Další velký test proběhne v Belfastu prvního července, tam chci podat ještě lepší výkon než vloni ve Francii.

V cíli závodu si musím sednout, stále mě chytají křeče.

V cíli závodu si musím sednout, stále mě chytají křeče. (foto Petr Švanda)

Vyhlášení závodu.

Vyhlášení závodu. (foto Daniel Orálek)

Velmi zajímavé bylo ráno druhý den po závodě. Krátce po 8 hodině zazvonil zvonek a z domovního telefonu se ozvalo „doping control“. Přijeli pan a paní z Německa z IAAF na odběr vzorků krve kvůli dopingovému testu. Naštěstí jsem nezapomněl přehlásit místo svého pobytu na Prahu. Stovka v Plzni byl můj první závod, který jsem do svých záznamů uvedl a navíc Prahu mají z Německa blíže než Bystřici. Možná i proto mě navštívili. Vůbec by mě nenapadlo, že by mě chtěli někdy kontrolovat a spíš jsem očekával, že se jedná jen o nějakou nutnou formalitu ze strany IAAF. Nevím, co by se stalo, kdyby dorazili o den dříve již v sobotu do Plzně. Jelikož jsem vůbec nevěděl, jak bude sobotní závodní den probíhat, nahlásil jsem hodinové okno na případnou kontrolu mezi 12 a 13 hodinou, což právě probíhal závod. Teoreticky jsem si říkal, že mě na minutu zastaví, odeberou trochu krve nebo moči a já budu pokračovat v závodě dál, ale on ten proces odběru reálně trval půl hodiny. To byly samé dotazy, vyplňování formulářů a řešení dalších formalit a byl to opravdu velmi zajímavý zážitek. Snad již teď budu mít na chvíli od dopingových kontrolorů klid.

Vyhlášení závodu.

Vyhlášení závodu. (foto Vlastimil Šroubek)

Společná fotka s mistryní Lenkou Horákovou.

Společná fotka s mistryní Lenkou Horákovou. (foto Vlastimil Šroubek)

Musím velmi poděkovat trenérovi Pavlu Novákovi, který mě dokázal podržet i v situacích, kdy trénink v poslední době neprobíhal zrovna ideálně. I přesto jsme dokázali udělat při přípravě na tento závod v rámci možností maximum. Velké zásluhy má i Tomáš Soukup, který mi dokázal dobře radit i ve chvílích, kdy mé tělo nebylo schopné zvládat nový jídelníček a díky jeho radám nastal poslední týden před závodem až neuvěřitelný obrat. Děkuji také rodičům, kteří mi dělali doprovod a v průběhu závodu mě podporovali. Konečně jsem měl pocit, že neztrácím zbytečný čas na občerstvovačkách dlouhým výběrem jídla a pití, ale měl jsem vše naservírované tak, jak jsem potřeboval. Perfektní také bylo vidět Radka, který se na nás i přes své zranění přijel podívat a perfektně nás běžce podporoval. To samé platí také o Danovi, který bohužel do cíle nedoběhl, ale následně parádně fandil a také při tom nafotil hezké fotky.

Po závodě byly vyhlášené výsledky Ultracupu 2016, kde jsem opět získal nejvyšší příčku.

Po závodě byly vyhlášené výsledky Ultracupu 2016, kde jsem opět získal nejvyšší příčku. (foto Daniel Orálek)

Diplom ze závodu.

Diplom ze závodu.

Články

https://www.behej.com/clanek/12683-ani-brunner-ani-oralek-novym-mistrem-na-100-km-je-ondrej-velicka
http://www.bezvabeh.cz/clanek/5278-mistrem-republiky-v-behu-na-100-km-se-stal-velicka
http://www.svetbehu.cz/zavody/31269-mistry-cr-v-behu-na-100-km-pro-rok-2017-se-stali-ondrej-velicka-a-lenka-horakova/
http://ultracau.cz/index.php/informace-z-cau/mistrovske-zavody/217-mcr-na-100-km-pro-horakovou-a-velicku

Výsledky závodu

Záznam závodu v Garmin Connect

http://connect.garmin.com/modern/activity/1639798415

Přidat komentář: