Myslím si, že účast na mistrovství světa by se neměla odmítat. A to ani tehdy, když člověk není v úplně ideální kondici. Alespoň takový je můj pohled patriota na tuto záležitost.
Letos to na mě přesně pasuje a musím přiznat, že nejsem v nejlepší kondici a běžecky se trápím. Limit jsem měl zaběhlý z loňské Plzně, takže nic nebránilo mé účasti. Opět jsem chtěl hrdě obléknout národní reprezentační dres a postavit se na start.
Z letošní Plzně vím, že dokážu zaběhnout pod 8 hodin, ale od té doby jsem se již trochu rozběhal a v tréninzích se cítil lépe i při rychlejším tempu. Ale zase jsem očekával vyšší teplotu a tak jsem si při plánování tempa a odhadu výsledného času stanovil opět cílový čas 8 hodin. Věřil jsem si, že tento čas musím bez větších potíží zaběhnout. A pokud by vše sedlo, mohl jsem určitě pomýšlet i na lepší výsledek. Nad 8 hodin jsem běžel naposledy v Číně v roce 2018 díky nulové aklimatizaci a přepálenému tempu. Další byl nepovedený závod v Plzni v témže roce, kdy jsem ze své mladické nerozvážnosti krátkodobě vyměnil trenéra. Další čas nad 8 hodin byl až v roce 2015, kdy jsem teprve začínal běhat. Přece se nemůžu běžecky vrátit o 7 let zpět, myslel jsem si!
Vlajkový zahajovací ceremoniál.
Na závod vyráželo 6 Čechů. Radka Churaňová, Barbora Chumlenová, Petra Pastorová a z mužů David Pelíšek, Petr Škrabánek a já. Celkem tedy pouze 6 závodníků a z toho Petra a Petr jen v rámci veteránského mistrovství. Rozhodně slabá účast na takový závod. Pro cestu do Berlína jsem využil nabídku Davida a vyrazil společně s ním a jeho supportem tatínkem a švagrem. Cesta proběhla bez problémů a v pohodě jsme našli naše útočiště na další 3 noci v hotelu H2 v centru Berlína. Jak už to na podobných závodech bývá zvykem, den před závodem v pátek jsme měli nabitý program. Dopoledne tisková konference v hotelu, potom kontrola národních dresů, odjezd autobusem na prohlídku trati a technický meeting zakončený obědem. Pak následoval odjezd na vlajkový průvod se slavnostním zahajovacím ceremoniálem. Pak už jen následoval další přesun do hotelu, kde proběhla pasta párty. V 8 jsem zalehl do postele a snažil se usnout, jelikož budíček jsem nastavoval na 3:15.
Společná fotka běžců. (foto Barbora Chumlenová)
Poslední dny před závodem jsem neměl příliš pocit, že bych spal dostatečně kvalitně a hlavně na poslední noc před závodem jsem byl velmi zvědavý. Musím ale říct, že jsem usnul překvapivě brzy a ráno se zazvoněním budíku se cítil vcelku svěží. Následovalo rychlé oblečení rovnou do závodního, snídaně a odjezd autobusem na start závodu. Zde jsem se rozklusal a nachystal občerstvení v našem stanu, který jsme sdíleli s Kapverdami. Dále proběhla kontrola dresů a startovních čísel a již se schylovalo ke startu.
Společná fotka včetně supportu. (foto Barbora Chumlenová)
Závod odstartoval v 6:30. Rozběhl jsem se ve velmi klidném tempu a vůbec se nenechal strhnout davem. Základní předpoklad úspěchu. Po úvodních 5-6 km jsem o pár vteřinek na každém kilometru přidal a běželo se mi velmi komfortně. Závod se běžel na 14 okruzích po 7,5 km s tím, že první okruh měl být zkrácený na 2,5 km. Když jsem ale probíhal koncem okruhu za 8 minut s uběhnutými necelými dvěma kilometry, věděl jsem, že je něco špatně. Očekával jsem, že okruh tedy bude místo 7,5 km trochu delší, aby to ve výsledku vyšlo na celou stovku. To se mi ale z měření hodinkami nepotvrdilo a vypadalo to, že je okruh dlouhý opravdu 7,5 km. Čekal jsem, jak to organizátoři vyřeší, protože jsem byl přesvědčený, že obrátka o 180 stupňů v prvním okruhu byla dříve, než měla být.
První okruh závodu. (foto Facebook Ultramaraton.hr)
Prakticky celou dobu jsem za někým běžel, měl jsem štěstí hned na několik žen, které držely stejné tempo. Běželo se mi krásně, i když mi trochu situaci komplikovaly hodinky, které pravděpodobně díky vzrostlým stromům okolo trati a dvěma otočkám o 180 stupňů v každém okruhu měřily nepřesně. Tempo hodně kolísalo, ale průměr jsem držel přesně takový, jaký jsem plánoval. Maraton jsem dokončil neoficiálně podle hodinek těsně pod 3:10 a věděl jsem, že mám závod slušně rozběhlý.
Právě přibíhám k občerstvovačce a láduji do sebe gel. (foto Facebook Ultramaraton.hr)
Do padesátého kilometru šlo vše dobře, i když mi začínaly tuhnout nohy a tempo začalo upadávat. Na 54 kilometru jsem ztratil téměř 2 minuty návštěvou záchodku a rozeběhnutí nebylo vůbec příjemné. Tempo upadalo a začalo mě předbíhat mnoho běžců. Většinou jsem zvyklý na pravý pak, což mi dodává síly, ale tohle bylo opravdu místy moc. Jasné, že na mistrovství světa najdu mnoho přemožitelů, ale četnost předbíhání byla demotivující. Ještě na 70 km jsem si věřil, že čas pod 8 hodin bude hračka. Jenže pak přišel zlom. Nějak jsem neustále zpomaloval a spočítal si, že tohle nemůžu pod 8 hodin dát. Nejprve mě to úplně psychicky zlomilo, ale pak se mi podařilo negativní myšlenky v hlavě otočit a začít si nejprve užívat skvělou atmosféru mistrovského závodu a následně se smířil i s časem nad 8 hodin. Není každý den posvícení. Zbytek závodu jsem prakticky jen doklusal u některých kilometrů v tempu i nad 6 minut.
Nechávám se předběhnout světovou šampiónkou Floriane Hot se startovním číslem 101. (foto Facebook Ultramaraton.hr)
Cíl závodu byl zpestřený okruhem navíc, který měřil 800 metrů. Jednalo se o doběhnutí prvního kratšího okruhu. Jsem rád, že to tak dopadlo, jelikož si alespoň můžu udělat další čárku na stovce. Mezi muži jsem skončil celkově na 82 místě ze 109 doběhnuvších a z Čechů úplně poslední. To opravdu není dobrý výsledek ani když vezmu v potaz, že zde běželi nejlepší běžci z 45 zemí světa. Tempo mi vyšlo na rovných 5 minut na kilometr, což je od mého osobáku 4:17 min/km vzdálené snad o světelný rok. Teď nezbývá než rychle na závod zapomenout a začít přípravu na mistrovství Evropy na 24 hodin za 3 týdny. Snad se mi tam bude dařit lépe než v Berlíně.
Výsledky závodu
https://my.raceresult.com/215679/results
