V loňském roce se mi na tomto závodu velmi dařilo a dokázal jsem vybojovat vítězství. Vzpomínám si, že již na startu jsem si velmi věřil a nepochyboval o tom, že se umístím minimálně na bedně. Letos to ale bylo úplně jiné, byl jsem na pochybách a vůbec si nevěřil. Od prosince trénuji s maďarským trenérem a úplně se změnila struktura tréninků. A má důvěra v jeho tréninkový systém nebyla tak pevná. Občas jsem měl i světlé stránky, kdy jsem například po lednovém T1 maratonu nebo Rohálovské desítce byl chvíli optimista.
Týden před závodem jsem se snažil maximálně odpočívat a tréninkový plán byl jasný, běhat pouze v úterý a čtvrtek. Takže odpočinku na můj vkus možná až příliš, ale říkal jsem si, že to může být příjemná změna. Na startu závodu jsem měl ale dost ztuhlé nohy, nicméně jsem stále věřil, že se po pár kilometrech rozeběhnou. To se ale nepotvrdilo a po pár kilometrech mi nohy tuhly stále více a více a tempo postupně upadalo. Chtěl jsem začít v tempu 4:15 min/km, ale to se dařilo opravdu jen chvíli.
Na začátku závodu jsem příliš nevnímal pořadí, zkrátka jsem běžel a říkal si, že na vše je dost času. Prohnal se kolem mě Radek s Honzou, kteří závod rozeběhli velmi ambiciózně na čas 6:40. O Radkovi jsem byl přesvědčený, že tentokrát už hranici 7 hodin s přehledem prolomí. Zatím moje nohy tuhly víc a víc a už od 20 km jsem věděl, že to bude velké trápení. A vypadalo to, že nejsem jediný, kterému to dnes nejde. Když jsem kolem sebe viděl tolik vzdávajících, měl jsem také nutkání se na to vykašlat. Ale takové myšlenky jsem rychle zahnal a dále bojoval.
Maratonem jsem probíhal na šestém místě v čase 3:03:29, ale toto pořadí mi dlouho nevydrželo. Dále jsem se propadal a na hodinkách se začaly objevovat kilometry nad 5 min/km. To mě úplně demotivovalo a za každou cenu jsem chtěl být už konečně v cíli. Nekonečným pomalým klusáním jsem se blížil k cíli, až jsem najednou 3 kola před cílem uslyšel Vlastu Šroubka, který hlásil do mikrofonu, že 50 metrů za mnou běží Jirka Pešek. Chvíli jsme běželi spolu, prohodili pár slov a poslední kilometry nám rychleji ubíhaly. Mimo jiné jsem mu říkal, že při ultra nemám rád rychlé finiše. V předposledním kole jsem se mu snažil utéct, abych si získal náskok a nemuseli se honit v cílové rovince. V posledním kole jsem měl už slušný náskok, ale najednou jsem oranžové tričko ztratil z dohledu. Mezi půlmaratonci a maratonci, kteří v tu dobu kroužili po okruhu, jsem Jirku úplně ztratil z dohledu. Asi 200 metrů před cílem jsem ho zpozoroval asi metr za sebou, jak se mě snaží předběhnout. To jsem si nenechal líbit a stupňovaným tempem jsme cílem prolétli v tempu snad 3:30 min/km s dvousekundovým odstupem. Obhájil jsem tak osmé místo s časem 8:03:37, v kategorii jsem doběhl druhý.
Ze závodu mám velmi smíšené pocity. Přemýšlím jak dál, protože takto špatně jsem stovku hodně dlouho neběžel. Neříkám, že mi musí každý závod vyjít, ale tady bylo něco opravdu hodně špatně. Možná bylo něco ve vzduchu, jelikož se většině chlapům nepodařilo zaběhnout to, co by si představovali. Radek chtěl běžet pod 7 Hodin a já byl přesvědčený, že to bez problémů dokáže. Mnoho dobrých běžců také vzdalo. Pokud to ale nebylo něčím ve vzduchu, pak zbývá už jen jedna možnost a tou je špatný tréninkový systém. A proto teď přemýšlím jakým směrem se můj trénink bude dále ubírat.
Skvělý výsledek podala Kačenka, která v silné konkurenci dokázala vybojovat celkové třetí místo. Mojí malou náplastí za neúspěch na tomto závodě bylo vyhlášení poháru Ultracupu za rok 2017, který se mi podařilo již potřetí v řadě vyhrát.
Velmi chci poděkovat Zdeňkovi Kučerovi a jeho přátelům za skvělou podporu na trati v průběhu celého závodu. O to víc mě mrzí výsledek. Na příští ročník budu makat ještě víc a pokusím se o reparát.