Loni byl pro mě závod ve Winschotenu nejdůležitějším závodem v životě. Byl to můj první závod v zahraničí, moje oblíbená stovka a navíc to pro mě byla premiéra v reprezentaci, jelikož se závod běžel jako mistrovství světa na 100 km. Hned po závodě jsem věděl, že se do Winschotenu opět vrátím a tuto stovku si ještě někdy zaběhnu. Letos jsem ale k závodu přistupoval úplně jinak, nebral jsem ho jako příliš důležitý. Proto mě napadaly zajímavé myšlenky na různé strategie v průběhu závodu. Napříkpodlad jsem si říkal, že bych mohl zkusit rychlejší začátek stejně jako to dělají Radek Brunner a Daniel Orálek. Přece jen jsou to mnohem zkušenější běžci a já si říkal, že třeba objevím jejich tajemství, jak rychle uběhnout stovku.
Nebo jsem mohl zkusit opět vyrovnané tempo, o což se většinou vždy snažím. Ale tentokrát to bylo složitější. Věděl jsem, že jsem letos velmi trénoval a cítil jsem se na osobák. Průměrné tempo tedy rozhodně rychlejší než 4:30 min/km, ale o kolik jsem netušil. Nevěděl jsem, jestli by 4:20 min/km v začátku bylo velmi odvážné nebo tak akorát. Po konzultaci s trenérem jsem se snažil zvolit raději poklidný začátek. V každém případě jsem si přál běžet prvních 60 km úplně v pohodě bez většího úsilí a také aby následný pokles tempa byl co nejmenší. Při pohledu do startovní listiny jsem teoreticky mohl pohlížet na stupně vítězů ve své kategorii, i když konkurence byla vcelku slušná.
Závod ve Winschotenu je pro Čechy pravděpodobně nejznámějším zahraničním závodem na 100 km. Hlavně kvůli Danově knížce Můj dlouhý běh. Úžasnou atmosféru závodu, jak je v knížce popsaná, jsem mohl poznat již minulý rok, kdy se konal jubilejní 40 ročník závodu. K tomuto výročí si přidělili mistrovství světa a tak byl závod významný hned ze dvou důvodů. Letos jsme ale nebydleli relativně daleko od Winschotenu v kempu, protože jsem v přihlašovacím formuláři na závod uvedl, že bych rád byl ubytovaný v nějaké rodině ve Winschotenu. Mohli jsme tak důkladněji nasát atmosféru nejen samotného závodu, ale také trochu nahlédnout do prožívání závodu běžných obyvatel 18 tisícového městečka Winschotenu. Zajímavé je, že mezi jednotlivými ulicemi na trati probíhá soutěž o nejlepší výzdobu. Lidé se tak snaží prakticky každou ulici nějak originálně vyzdobit, aby právě oni byli ti nejlepší. Pro běžce je to velmi příjemné zpestření závodu.
Do Winschotenu jsme vyrazili ve čtvrtek ve složení Terezka Gecová, Petra Pastorová, já a spolehlivého řidiče nám dělal Otto Seitl. Do Winschotenu jsme bez problémů dorazili chvíli po 18 hodině a ihned zamířili do sportovní haly, kde nám měli organizátoři zavolat rodinu, u které jsme měli bydlet. Mezitím se Otta s Petrou odjeli ubytovat ke svojí rodině. Já jsem s Terez bydlel jinde a chvíli jsme museli čekat, než pro nás přijeli, ale pak jsme se dočkali velmi vřelého přijetí. Společně jsme se seznámili, krátce popovídali, nechali si uvařit těstoviny a po náročné cestě se brzo vydali do postele. Další den ráno jsme z postele nijak nespěchali, přispali jsme si a zašli na krátký 6 km klus zakončený rovinkami. Hned těsně domu jsme měli krásný parčík, takže úplně ideální na trénink. Poloha domu byla výhodná také proto, že jsme bydleli pouhých zhruba 500 metrů chůze od startu závodu a dům byl zároveň také na trati závodu, kde se probíhalo okolo 9 kilometru.
Po klusu jsme se prošli přes město a ve 2 hodiny měli domluvenou schůzku s ostatními členy české výpravy ve sportovní hale. Tam jsme si vyzvedli startovní čísla a rozhodli se všichni vyrazit do zhruba 30 km vzdáleného městečka Delfzijl k moři. Smočili jsme nohy, posbírali mušličky a udělali společnou fotku a po asi hodinovém výletu vyrazili zpátky. U naší rodiny jsme na večeři opět dostali výborné těstoviny, tentokrát s lososem a šli jsme raději opět brzy spát.
Start závodu byl v sobotu v 10 hodin. Budík jsme nastavili na 8:15, z včerejšího večera jsme měli vše dokonale připravené a stačilo jen připravenou hromádku obléknout na sebe a vyrazit. Předtím jsme ale ještě dali snídani. Rodina nám připravila výbornou snídani, jen stačilo zasednout ke stolu a vzít si co se nám s Terez líbilo. Ze závodu jsme byli lehce nervózní a tak jsme toho moc nesnědli. Okolo 9 hodin jsme vyrazili na start závodu. Trochu se rozklusali, popřáli s ostatními Čechy hodně štěstí a vydali se do startovního koridoru. Podařilo se mi natlačit dopředu, hlavně jsem chtěl mít po startu přehled na kterém místě se budu pohybovat.
V 10 hodin zazněl výstřel a já jsem vcelku svižným tempem vyběhl ukusovat první kilometry. Závod se skládal z 10 okruhů po 10 kilometrech a na začátku jsem spočítal, že běžím na devátém místě. To nebylo příliš dobré, ale byl to jen začátek a nic to neznamenalo. Na začátku bylo dost energie nejen na běh, ale také na užívání si báječné atmosféry závodu. Obyvatelé Winschotenu jsou prostě skvělí fanoušci, mají vytištěné startovní listiny a závodníky povzbuzují jménem. Když člověka takto v cizině někdo povzbudí, je to opravdu velmi milé a dokáže to dodat energii. Od začátku jsem běžel za běžcem z Holandska se startovním číslem 88, který se jmenoval Rombout Breedveld. Bylo výborné, že jsem měl naprosto dokonalý přehled s kým běžím. Na startovním čísle bylo nejenom číslo, ale také jméno, kategorie a barevně byly odlišené závody na 50 km, 100 km a štafety 10×10 km. Navíc každý závodník musel mít povinně číslo vepředu i vzadu. I když jsme s Ramboutem začali od 30 km předbíhat závodníky o kolo, dalo se zhruba podle rychlosti určit, jestli je závodník ve stejném kole nebo o kolo zpět.
Za Ramboutem jsem vydržel běžet opravdu dlouho. Bylo to zvláštní, věděl jsem, že běžím rychleji, než jsem chtěl, ale prostě nešlo zpomalit. Něco mě stále hnalo dopředu, ale nedokážu vysvětlit, co přesně to bylo. Jako by mě něco táhlo dopředu, možná jsem podvědomě vnímal záda Rambouta a nechtěl si ho nechat utéct. Okolo půlmaratonu jsem ho sice předběhl, ale to mi nevydrželo dlouho a po delší zastávce kvůli občerstvení mě opět předehnal. Dalších zhruba 15 kilometrů jsem běžel za ním, ale pak jsem ho opět předběhl a do konce závodu se s ním už nesetkal. Okolo 40 kilometru jsem se tak dostal na 8 pozici. Dalšího jsem před sebou k mému překvapení uviděl Dana Orálka. Dan ve Winschotenu vyhrál v roce 2008, 2010, 2012 a 2014, tedy každý sudý rok. Velmi jsem mu přál, aby své vítězství zopakoval i v roce 2016 a tuto řadu nepřerušil. Bohužel dnes mu to moc nešlo a při předbíhání mi říkal, že už od 25 kilometru to není dobré. Chvíli jsme spolu běželi, ale pak jsem mu okolo 45 kilometru utekl. V tu chvíli jsem se ocitl na 7. místě. Z pohledu umístění to bylo dobré kolo, jelikož jsem získal 2 místa.
Věděl jsem, že běžím hodně rychle a že nemám šanci takovou rychlost udržet až do cíle. Přál jsem si, abych vydržel běžet průměrně 4:20 min/km až do 60 kilometru stejně jako jsem sice pomaleji, ale v pohodě běžel v březnu v Plzni. A téměř se to povedlo, protože pokles rychlosti přišel až okolo 55 km. Klasicky mi nejvíce času bralo občerstvování, musel jsem hodně pít, odhaduji, že jsem za závod vypil okolo 10 litrů nejrůznějších tekutin. A snad ještě větší množství vody jsem si vylil na hlavu, abych se ochladil.
Okolo 70 kilometru se udály další 2 zajímavé události. První bylo to, že jsem uviděl jít v protisměru závodu běžce se startovním číslem 3 Davida Duquesnoyho. Věděl jsem, že je to můj velký soupeř ze stejné kategorie. Má osobák na maraton 2:19, ale stovku běžel poprvé. Je vidět, že když člověk uběhne velmi rychlý maraton, ještě to nemusí znamenat rychlou stovku. To už jsem si myslel, že jsem na krásném 6 místě. Zhruba ve stejné době jsem také předbíhal běžce, o kterém jsem byl přesvědčený, že bude ve stejném kole jako já. Alespoň rychlost by odpovídala. Dle mých výpočtů jsem se probojoval na pátou příčku.
Než v tomto příspěvku pomyslně protnu cílovou pásku, musím se zmínit o naší rodině, u které jsme byli ubytovaní. Už v prvním kole, když jsem probíhal, neuvěřitelně fandili, křičeli a povzbuzovali. Nejen oni, ale také jejich sousedé. Grilovali, bavili se, užívali si závod. Jinak než závodníci, ale bylo vidět, že si ho opravdu užívají. Neuvěřitelně mě ve druhém kole překvapili tím, že před svým domem mezi strom a dopravní značku natáhli kus prostěradla, na které napsali moje a Terezčino jméno spolu s našimi startovními čísly. Také jsem jim před závodem svěřil českou vlajku, aby mi ji v posledním kole předali a já mohl do cíle hrdě doběhnout s vlajkou v rukách. Tuto vlajku připnuli pod tento transparent. Bylo neuvěřitelné, kolik energie mi jejich povzbuzování v každém kole dodalo.
Všem divákům tentokrát vyšlo krásně počasí a bylo okolo 25 stupňů a nebe bez mráčku. Bohužel pro běžce už to tak příjemné podmínky nebyly. Velmi časté naštěstí byly i soukromé občerstvovačky a hromady dětí v ulicích podávaly závodníkům kelímky s pitím nebo houbičky nasáté vodou. Fanoušci také na trať vytáhli hodně zahradních rozstřikovačů pro osvěžení přehřívajících se závodníků. Děti se pak bavily s vodními pistolemi a stříkaly vodu po závodnících. Bylo to fajn osvěžení a každé možnosti ochladit se jsem využil. Zvlášť když jsem byl v tom horku do 5 minut opět naprosto suchý. A protože jsem nepoužil opalovací krém, důkazem vedra bylo vcelku značné opálení po celém těle.
Poslední kolo závodu jsem se nažil užít, tak nějak se rozloučit s tratí a už se opravdu nešetřit. Když jsem Evě v posledním kole říkal, že už nemůžu, odpověděla: „Ale to víš, že můžeš“. A měla asi tak trochu pravdu. V tu chvíli jsem si myslel, že jsem opravdu přidal a běžím hodně rychle, ale realita byla bohužel jiná. Tempo bylo stále stejné jako předchozí kilometry, jen mě to stálo mnohem více sil. V každém případě jsem se již tolik nezdržoval na občerstvovačkách a díky tomu jsem měl poslední kolo ještě rychlejší než předposlední. Dle domluvy mi naši hostitelé v posledním kole předali vlajku a já mohl cílem proběhnout se vztyčenýma rukama a za sebou nechat vlát naši státní vlajku. Cílem jsem proběhl v čase 7:25:54, padl na ocelové zábradlí a snažil se vše rozdýchat. Organizátoři v čele s Ottou se kolem mě seběhli a fotili mě. Až v tuto chvíli jsem se dozvěděl radostnou zprávu, že jsem třetí a nikoli pátý, jak jsem se celou dobu domníval.
Celkové třetí místo mi lehce narušilo plány. Do sportovní haly na závod jsem si nevzal nic na převlečení. Vše jsem si nechal doma u rodiny. Po závodě jsem se nechtěl zdržovat v cíli a chtěl ihned vyrazit domů dát si sprchu a převléct se do suchého a čistého. Jenže vyhlášení prvních třech mělo proběhnout asi půl hodiny po mém doběhu a to bych se určitě nestihl vrátit. V cíli se o mě postaral Otta a 3 slečny, které mi daly napít a když jsem se po chvíli začal klepat zimou, dali mi ručník, abych se do něj zabalil. Dal jsem si polévku, kousek jablka a šel čekat do sportovní haly na vyhlášení. Na stupeň vítězů jsem šel přesně tak, jak jsem doběhl do cíle. Tu chvíli jsem si moc užil, nedá se to ani popsat, ale přesně pro takové pocity běhám. Při vyhlášení jsem dostal pohár, velkou kytici a obálku s finanční odměnou. Večer pak bylo ještě vyhlášení kategorií, kde jsem obsadil druhé místo a dostal další pohár a velké dárkové balení sladkého pečiva.
Závod se mi podařilo velmi dobře zvládnout po stránce občerstvování. Je pravda, že jsem se v první půli bál, že nebudu mít dost energie, jelikož jsem toho příliš nesnědl. Ale na druhou stranu jsem neměl těžko v žaludku a hlad mě taky nedostihl. Pil jsem hlavně vodu, džus, Colu a ionťák. Z jídla jsem měl hodně rozinek, banánů, pár kousků pomeranče a omylem jsem snědl i kus citrónu, když jsem si ho spletl s pomerančem. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Gustafa Janssona, co s ním udělal citron na olympiádě v Helsinkách v roce 1952. Naštěstí v mém případě se nic takového nestalo. Z vlastního občerstvení jsem měl v kapsičce pouze solné tablety a 6 gramový sáček s BCAA. Bohužel mě hodně času stálo pomalé občerstvování. Pokud bych měl k dispozici stoleček, na který bych si dal vlastní občerstvení a nemusel se zastavovat na oficiálním občerstvení, odhaduji, že bych ušetřil možná i víc než minutu času. Příště nad tím určitě zapřemýšlím a zkusím na tom zapracovat.
Před závodem jsem měl trochu problémy s kolenem, proto jsem si objednal dvoje nové boty, oboje chtěl vyzkoušet a vybrat lepší, ve kterých bych běžel. Bohužel mi do závodu dorazily jenom jedny a já tak běžel v trailové alternativě mých oblíbených bot Altra Paradigm, které se bohužel přestaly vyrábět. Například Hostýnskou Osmu jsem běžel v silničních botách a Winschoten v trailových. Takže všechno naopak, než by bylo normální. Vůbec bych se nedivil, kdybych byl na startu v trailovkách jediný exot. Naštěstí to můj výsledek nijak neovlivnilo, koleno jen mírně bolelo a dalo se to zvládnout.
Po vyhlášení závodu jsme se s Terez vrátili opět k naší rodině. Byla už tma a již dávno měli po grilovací párty. Moje výsledky již znali a tentokrát jsme jim s nadšením oznámili, že i Terez uspěla. Opět nám připravili těstoviny s lososem a jako dezert mi nechali 2 grilované hovězí hamburgery. Jako by slyšeli můj rozhovor minulý měsíc na Radiožurnálu, kde jsem mluvil o tom, že si po závodě dám rád právě hovězí hamburger. Potom jsme si povídali o všem možném až do půl jedné a šli unavení spát. Ráno nás vyzvedl Otta přímo před domem, naložili jsme věci, udělali fotku s domácími, rozloučili se a vydali se na zpáteční cestu do Česka.
Česká výprava byla letos velmi úspěšná. Já jsem bral celkové třetí místo, Terezka mezi ženami také. Oba jsme byli druzí ve svých kategoriích. Petr Škrabánek dokonce svoji kategorii vyhrál. Dan Orálek v kategorii obsadil třetí místo. V závodu na 50 km vyhrála Petra Pastorová dokonce v traťovém rekordu. Jirka Vemola byl ve své kategorii třetí. Snad na tyto úspěchy navážeme i příští rok.
Na závěr bych chtěl poděkovat hlavně Ottovi, který nás bezpečně dovezl tam i zpět a dělal nám podporu a také pořídil opravdu moc hezké fotky. Děkuji také všem Čechům, kteří mi v průběhu závodu fandili nebo na mě při závodě mysleli. Speciální poděkování si zaslouží Radek Brunner, který mi před závodem hodně věřil a celý závod na dálku sledoval. Na mém úžasném výsledku má velký podíl i trenér Pavel Novák, který mě na závod opět perfektně připravil.
Fotky ze závodu
Fotky na této stránce jsem použil z následujících galerií na internetu:
Otto Seitl – mkseitl.rajce.idnes.cz/Winschoten_-_den_pred_startem a mkseitl.rajce.idnes.cz/Winschoten/
Dan Orálek – dao.rajce.idnes.cz/Winschoten_2016/
Ostatní – meijco.blogspot.cz/2016/09/run-van-winschoten-2016.html a
oldambtnu.nl/fotoverslag-succesvolle-41e-run-winschoten/
Gratuluji Ondro! Máš velký potenciál. Když budeš takhle pokračovat, tak se časem dostaneš na stovce pod 7 hodin a třeba počtem vítězství ve Winschotenu dostihneš (a pak předstihneš) Dana 🙂
Ahoj Marku, moc děkuji. Bylo by hezké někdy ve Winschotenu vyhrát. Je to pro mě velká motivace. A stovka pod 7 hodin je aktuálně můj největší běžecký cíl 🙂 Ale to ještě chvíli potrvá.
I já posílám velkou gratulaci k dalšímu krásnému úspěchu Ondro. Z článku cítím, jak jsi si celý výlet do Winschotenu včetně závodu užíval. Je to bezva, když můžeš spojit příjemné s užitečným a při tom ještě dosáhnout dál než sis přál. Jen tak dál! Při Spartathlonu budu držet pěsti a závod sledovat 🙂
Ahoj Jitko, moc děkuji za gratulaci. Ano, Winschoten jsem si se vším všudy moc užil. Ale nejnáročnější závod mě teprve čeká, tak doufám, že to dobře dopadne a Spartathlon dokončím 🙂 Měj se a ať se daří!