Brněnský masakr jsem původně neměl v plánu vůbec běžet. Závod byl týden po Winschoten Runu a 14 dnů před Spartathlonem, takže to není příliš mnoho prostoru na regeneraci. Jenže já chci stejně jako loni vyhrát UltraCup a bez bodů z tohoto závodu bych to nedokázal. To byl jediný důvod, proč jsem se na Masakr vypravil.
Před závodem jsem důkladně počítal, kolik musím získat bodů, aby už nikdo neměl ani teoretickou šanci mě předstihnout. Výhodou bylo, že dobří běžci jako Dan Orálek, Pavel Marek a Ivan Šarlinger jedou také na Spartathlon a nemohou se tedy účastnit posledního závodu zařazeného do poháru – Šutru. Vycházelo mi, že pokud budu okolo 20 místa, už mě nikdo nepředstihne. Z loňských výsledků mi vycházel čas okolo 6:20, což na závodu dlouhém 63 km znamenalo tempo 6 min/km. A to se mi zdálo velmi pohodové. Chtěl jsem se totiž maximálně šetřit před Spartathlonem. Navíc už přes měsíc a půl mám menší problémy s kolenem a bál jsem se, co s ním provedou kopce, kterých tady bylo požehnaně.
Kvůli závodu jsem vstával ve 4 ráno, abych měl dostatečnou rezervu, pokud by se událo něco nečekaného na dálnici. Start byl přesně v 7 hodin a na úvod jsem se rozeběhl vcelku rychle, abych dokázal spočítat závodníky přede mnou. Byl jsem na 11 místě, ale velmi rychle jsem se propadal pořadím. Cítil jsem, že se mi neběží vůbec ideálně a únava z Holandska zdaleka ještě neodezněla. Postupně jsem se pořadím propadal, až jsem přestal mít přehled, na jakém místě běžím. Překvapivě se pro mě v průběhu závodu stalo důležitější to, abych si pohlídal volné tempo a neběžel na nějaký konkrétní čas nebo umístění. Navíc ke konci jsem se začal motat mezi závodníky, kteří běželi poloviční 30 km trasu, takže už to pořádně ani nešlo.
Stejně jako na Hostýnské Osmě jsem měl trasu nahranou v hodinkách a musím říct, že tentokrát to byla paráda. Jen občas jsem se odchýlil od kurzu, ale jinak mě navigovaly velmi spolehlivě. Značení sice bylo velmi dobré a i bez hodinek bych se neztratil, ale člověku to dodá pocit jistoty, když se můžu kdykoliv podívat a ujistit se, že běžím po správné trase.
Do cíle jsem doběhl v krásném čase 6:29:36, což vyšlo hezky a nečekaně pod hranici 6:30, za což jsem byl velmi rád. Svým 25 místem jsem si zajistil 76 bodů. Cíl jsem tedy splnil a získal dostatečný počet bodů do Ultracupu a již by mě neměl nikdo předstihnout. Jsem rád, že jsem se nenechal strhnout a opravdu důsledně dodržel svůj plán běžet pomalu a odpočinkově. Také jsem vůbec nespěchal na výborně zásobených občerstvovačkách, což u mě není vůbec typické. Závod byl fajn, běželo se krásnou přírodou, ale abych se přiznal, příliš jsem si ho neužil. Baví mě závodit a ne jen tak klusat a nedat do závodu maximum. Opakem ale bylo zázemí závodu a vše okolo závodu jsem si užil maximálně. Součástí startovného byl vstup do bazénu a snad celou dobu jsem se těšil nejen na bazén, ale také saunu, ve které jsem nebyl skoro půl roku. V cíli jsem se zbytečně nezdržoval a chtěl být v bazénu co nejdříve, jelikož jsem se domníval, že se velmi brzo zaplní. Ale opak byl pravdou, bazén byl prakticky prázdný a největší zájem byl o vířivku. V provozu bohužel nebyla finská sauna, ale pouze infrasauna, ale nebyla to infrasauna jakou znám. Tahle byla nějaká turbo a podařilo se nám ji vyhřát téměř k 80 stupňům, což už se téměř rovná standardní finské sauně. Saunu jsem prokládal plaváním a chvíli jsem také strávil ve vířivce. Po tomto relaxu jsem se vydal na jídlo, které bylo od organizátorů zajištěné v nedalekém gymnáziu. Paní kuchařka mě sjela pohledem a zřejmě na základě toho uznala, že budu chtít pořádnou porci. Nakládala, nakládala až jsem se divil, že se ta hromada rizota na talíři ještě drží a nezřítí se. Když jsem si talíř přinesl ke stolu, nevěděl jsem, kterou stranou se do ní mám pustit, aby se mi hromada z talíře nesesypala na stůl.
Sakryš, neběželi jsme spolu kousek cesty od Ořešína z kopce dolů?:-) Vědět, že jsi to ty, hluboce bych se poklonil;-)
Ahoj Pavle, to je možné, že jsme spolu běželi 🙂 Vzdálenost okolo Ořešína by odpovídala a s nikým jiným jsem tolik času neběžel 🙂