Po mé loňské nevydařené účasti na kladenské 24 hodinovce jsem si chtěl letos spravit náladu. Závod se běžel jako mistrovství ČR, takže jsem se chtěl dobře umístit. A letos jsem cítil velkou příležitost, jelikož se někteří výborní ultramaratonci neúčastnili, hlavně Radek Brunner a Petr Válek. Mými největšími soupeři tak byli Jarda Bohdal a Pavel Marek. Ostatní zahraniční běžci mě příliš nezajímali, jednak se nepočítají do mistrovství ČR a také se jim nepočítají body do poháru Ultracupu.
Od 12 hodinovky na konci května jsem přípravu směřoval k tomuto závodu. Na začátku července vše vypadalo velmi nadějně, za prvních 17 dnů měsíce jsem naběhal 274 km v průměrném tempu 4:14 min/km. Přitom jsem běhal velmi lehce a bez většího úsilí, takže to bylo velmi dobré. Jakmile se blížil závod, začal jsem ubírat na kilometráži i tempu, abych dostatečně odpočinul. Ale paradoxně jsem začal pociťovat asi 10 dnů před závodem vcelku značnou únavu a bolest ve svalech. Vůbec jsem nechápal co se to děje, ale čekal jsem, že to do závodu zmizí. Bohužel opak byl pravdou a nepochopitelná únava zůstala. Je možné, že to bylo způsobené pouhou nervozitou před závodem, ale vcelku mě to rozladilo.
Na start jsem se postavil v ne příliš ideální formě, ale rozhodně jsem chtěl zaběhnout osobák. Moje dosavadní maximum bylo 196 km, takže to neměl být velký problém. Věřil jsem si minimálně na 200 km, což by znamenalo možná i kvalifikaci na mistrovství Evropy ve Francii v říjnu. Velkým snem bylo překonat hranici 220 km, ale v to jsem už tolik nevěřil. Vloni mi selhala hlava, ale letos jsem byl již zocelený účastí na Spartathlonu, odkud vím, že běžet se dá i 33 hodin, takže 24 hodin v kuse bez spánku se v tomto porovnání zdá jako hračka. Byl jsem jednoznačně rozhodnutý, že spát nepůjdu ať se děje co se děje a strávím celý závod na trati když ne během, tak alespoň chůzí.
Do Kladna jsem dorazil s Terezkou a mými rodiči, kteří mi dělali přes den podporu. Na prezentaci jsem dostal krásně zapamatovatelné kulaté číslo 50, které mě mělo doprovázet po celých 24 hodin. Na startu bylo relativně horko, ale nebylo to nic extrémního, takže se to dalo přežít. Přesně ve 12 v poledne jsme se přidali k závodníkům, kteří dali přednost závodu na 48 hodin a s odstartováním závodu na 24 hodin se přehoupli do druhé poloviny závodu. Celkem 57 mužů a 16 žen se vydalo na trať 24 hodinového běhu, aby si užili dlouhé kroužení na 1 km kladenském okruhu.
Závod začal prakticky podle plánu, i když jsem vystartoval mnohem rychleji, než jsem plánoval. Ale rozhodně se nedá mluvit o přepálení začátku, hlídal jsem si tepy a běžel velmi lehce. Hned na začátku jsem si vytvářel náskok před svými soupeři, ale věděl jsem, že to ještě vůbec nic neznamená. Ale v každém případě každý kilometr náskoku je dobrý. Věděl jsem, že Pavel i Jarda mají mnohem vyrovnanější rychlost běhu a v druhé polovině poběží rychleji než já. Já zkrátka běžím pocitově pořád se stejným úsilím a v průběhu tempo pomalu klesá. To mi vyhovuje a myslím, že i tentokrát jsem zvolil správnou strategii. Úvodní tempo 5 min/km nevydrželo dlouho, ale i tak jsem měl první maraton okolo 3:35 hodin, což znamená průměr 5:06 min/km.
Další průběh závodu se mi bude popisovat těžce, příliš si z něj nepamatuji, stále jsem běžel na špici, nic moc neřešil a zbytečně raději nad ničím nepřemýšlel. Prostě a jednoduše jsem ukrajoval kilometr za kilometrem. Na závod jsem zvolil boty Hoka, které jsem si vyzkoušel i na Spartathlonu a tento test dopadl velmi dobře, neměl jsem žádné problémy s puchýři, jen mě z nich po delších bězích bolí kolena. Proto mě velmi překvapilo, že mě chvíli po startu začala pálit kůže na vnitřní straně chodidla levé nohy. Věděl jsem, že musím zastavit a vznikající puchýř ideálně v zárodku preventivně zalepit, aby později nezpůsobil větší problémy. Na zhruba 80 kilometru jsem se rozhodl konečně zastavit. Otlačené místo na chodidle vypadalo na pohled v pořádku a tak jsem se ho jen snažil zalepit. Bohužel páska na zpocené noze vůbec nedržela. Bolelo to pořád stejně a až v cíli jsem zjistil, že se jednalo o planý poplach a v noze byla jen malá tříska. Tuto zastávku jsem také využil na sundání kompresních návleků, které mě už docela svíraly.
Únava, kterou jsem na startu ve svalech cítil, se po pár kilometrech běhu rozplynula, aby se mohla v druhé polovině závodu znova objevit. Přesně v polovině závodu jsem měl v nohách už 130 kilometrů s relativně slušným náskokem. Nevím přesně, ve které části závodu to bylo, ale můj maximální náskok byl přes 13 km. Stejně jsem si ale nebyl jistý, jestli s ním do konce závodu vystačím. Druhá půlka měla být pro mé soupeře rychlejší než ta moje. Bohužel Jarda Bohdal po 92 km odstoupil a pro mě zůstal hlavním soupeřem Pavel Marek, který běžel velmi vyrovnaně. Když můj náskok zhruba 9 hodin před koncem stáhl o kilometr, začal jsem počítat, o kolik musí každou hodinu uběhnout víc, aby mě dohnal. Vycházelo to na 1,5 kilometru za hodinu, což není zase tak mnoho. Dostal jsem z toho strach a snažil se makat, abych prvenství uhájil. Stále dokola jsem také počítal, kolik kilometrů musím uběhnout každou hodinu, abych dosáhl cíle 220 km, ale zároveň jsem se nechtěl nechat předběhnout Pavlem. Takže jsem postupně cíl zvýšil na 225 km, později na 226, což je počet kilometrů ironmana. Pak mě perfektně fandící Petr Švanda navnadil na 227 km a nakonec jsem zvládl 228. Kdyby mi někdo hodinu a půl před cílem řekl, že je reálných 230 kilometrů, pravděpodobně je zvládnu taky. Jenže na to jsem neměl vůbec nastavenou hlavu a před závodem byl pro mě tento astronomický počet kilometrů absolutně nepředstavitelný.
Nakonec jsem po 24 hodinách zdolal přesně 228,154 km, Pavel uběhl 223,663 km, takže jsem měl ještě relativně slušný náskok. Ale pokud by závod trval ještě 2-3 hodiny, je reálné, že by mě dostihl. V cíli jsem byl rád, že vůbec chodím. Převlečení do suchého mi dělalo velké problémy, ale nějak jsem to zvládl. Vždy se po závodě těším na výborné těstoviny od organizátorů, ale tentokrát se mi ve frontě udělalo velmi špatně, měl jsem stavy na omdlení a chtělo se mi děsně spát. Ani nepočítám hroznou bolest kolena, která se po chvíli klidu objevila. Vůbec jsem ho nemohl ohnout a byl rád, že jsem vůbec dokulhal na vyhlášení výsledků. Více závodníků mělo problémy s pravým kolenem a to pravděpodobně z toho důvodu, že se letos poprvé po 12 hodinách běhu neměnil směr závodu, ale běžely se zatáčky téměř pořád doleva. Bohužel na stupeň vítěze jsem raději nestoupal a zůstal hezky dole na pevném povrchu.
Závod jsem si velmi užil, jen můj špatný stav při vyhlašování výsledků mi lehce zkazil užívání si mého vítězného pocitu. V mé běžecké historii jsem na mistrovství ČR bral dvakrát třetí místo a také dvakrát druhé místo. Tentokrát se mi podařilo poprvé vyhrát a navíc s úžasným výsledkem.
Velké poděkování patří organizátorům za uspořádání dokonalého závodu. Atmosféra je každoročně úžasná a je vidět, že závody nedělají kvůli penězům jako třeba RunCzech, ale hlavně pro lidi a dají do toho srdce. Příští rok si opět rád přijedu zazávodit. Také musím poděkovat svým rodičům za podporu při závodě, i když se na noc odjeli vyspat do Prahy, ráno jsem je zase rád viděl. Překvapil mě Petr Švanda s Janou, kteří přijeli povzbudit běžce a fandili opravdu perfektně. Nakonec musím samozřejmě poděkovat také trenérovi Pavlu Novákovi, který mě na závod perfektně připravil.
Moc gratuluju Ondro, vysledek mě až tolik nepřekvapil, určitě to ještě několikrát překonáš! Těším se na vyprávění 28/9 ☺Petr V
Ahoj Petře, děkuji. Myslím, že bych se mohl dostat nad 230 km 🙂
Ahoj Ondro, obrovská gratulace k uběhnutým kilometrům a k mistrovskému titulu :-)) Běžel jsi parádně, byla radost sledovat tvůj boj. Stále se zlepšuješ, takže hranice 230km určitě padne. Přeji ať se ti daří ve Winschotenu i na Spartathlonu :-)) Jana
Ahoj, moc děkuji za výborné povzbuzování na trati! Winschoten ještě není jistý, ale Spartathlon si určitě zase užiju 🙂 Díky a ať se daří i tobě!
Moc gratuluji ke krásnému výkonu! Budeš mít příště co překonávat 🙂