Dvanáctihodinovka ve Stromovce byla vyvrcholením velmi náročného květnového závodního programu. Začalo to pražským maratonem, další víkend Borákem, pak jsem si dal i kratší závod na 10 km a pak Stromovka. Vše vždy s odstupem pouhého jednoho týdne. Nebylo to zdaleka ideální a při tolika startech se nedá rozumně na závody připravit. Proto jsem si ani nekladl vysoké cíle pro tento závod a oproti minulému roku jsem si stanovil mnohem reálnější cíl. Tím bylo uběhnout 130 km a lehounce posunout osobáček přes tuto hezky zaokrouhlenou hranici.
Ve Stromovce jsem již dvakrát vyhrál, takže jsem si přál, abych opět obhájil a získal na tomto závodě Hattrick. Jenže při pohledu do startovní listiny jsem zjistil zásadní komplikaci. Ve startovce jsem objevil Dana Lawsona z Anglie, který loni na Spartathlonu doběhl druhý. Opravdu skvělý běžec, který by mě bez větších problémů porazil. Naštěstí jsem pár dnů před závodem zjistil, že minulý víkend běžel dvanáctihodinovku v Holandsku. Při zkoumání jeho závodní historie jsem zjistil, že to není zdaleka takový šílenec jako jsem já a že si nechává mezi závody relativně velké rozestupy. Takže jsem si byl takřka jistý, že do Stromovky nedorazí.
Můj největší soupeř z minulého roku Petr Válek běžel Ultrabalaton, takže obhajoba vypadala na první pohled relativně snadná. Ale vůbec jsem nedokázal odhadnout, jak se mi po šňůře závodů poběží. Ve 12 hodinách běhu se toho může přihodit velmi mnoho a vítězem se může stát kdokoli. O tom jsem se přesvědčil minulý rok, kdy jsem dostal hrozné křeče a musel na cca 20 minut úplně zastavit a přišel jsem o svůj veškerý drahocenný náskok.
Před závodem jsem si všechny věci uskladnil na občerstvovačku, abych měl vše k dispozici. Z občerstvovačky na start jsem dorazil trochu ve spěchu, rychle jsem se pozdravil se známými běžci a úplně zapomněl připravit hodinky. Toho jsem si všiml asi 15 vteřin po vyběhnutí a hodinky rychle zapnul bez toho, aniž bych čekal na GPS signál. Byl jsem trochu nervózní z toho, že mi hodinky každý kilometr nepípaly s upozorněním, za jak dlouho jsem poslední kilometr uběhl. To mě lehce rozladilo, protože tahle informace je pro mě při závodech velmi důležitá. Vzdálenost ale měřily relativně dobře, pravděpodobně jen podle délky a počtu kroků. Naštěstí po 10 km se hodinky spravily a kilometry začaly najednou samy pípat.
Závod jsem rozeběhl v poklidném tempu 4:50 min/km a čekal co se bude dít. Překvapilo mě, že jsem hned všem utekl a nikdo mě nepronásledoval. To bylo příjemné, zkrátka jsem si běžel svůj vlastní závod. Na okruhu dlouhém rovných 1918,70 metrů jsem docela brzo začal předbíhat běžce o celé kolo a závod mi tak začal rychle ubíhat. Jak ubíhal čas, sluníčko peklo víc a víc a moje tempo se začalo zpomalovat. Nijak jsem to neřešil, prostě jsem si klusal a snažil se nedávat do běhu příliš mnoho sil. Tempo se propadlo na zhruba 5:10 min/km. Na maratonu jsem měl mezičas 3:31:33, což znamená průměrné tempo 5:01 min/km. Mohlo by to být lepší, ale v rámci možností jsem byl spokojený. Podobné to bylo na mezičasu 100 km, kde jsem byl v čase 8:56:05 s průměrným tempem 5:22 min/km. Je vidět, že v průběhu už mi tempo spadlo až na zhruba 5:45 min/km a to ještě nepočítám nutné zastávky na občerstvovačce a každou hodinku na krátké protažení.
Celou dobu jsem si běžel v pohodě a nenechal se předbíhat svými soupeři. Jedinou výjimkou byl okamžik na 78 km, kdy mě předběhl Jarda Bohdal. V tu chvíli jsem se do sebe snažil dostat těstoviny, což byl trochu problém, byly suché a vůbec mi nešly polykat. Trvalo mi dlouho, než jsem je snědl a chvíli poté, co jsem do žaludku dosoukal poslední sousto a rozeběhl se, mě velmi rychlým tempem Jarda předběhl. Kousek mi popoběhl, ale pomalinku jsem ho poté stahoval. Vždy, když už jsem se k němu blížil, zrychlil. Nakonec jsem ho předběhl a pokračoval si dál ve vlastním závodě.
Zhruba 4 hodiny před koncem se počasí umoudřilo a sluníčko se schovalo za mraky. V mém případě přišlo velké oživení, běh byl najednou rychlejší a stále jsem necítil extra velkou únavu. V průběhu závodu jsem si stále počítal, jestli je cíl 130 km reálný a podle mých výpočtů skutečně byl. A to mě hnalo dopředu. Snažil jsem se kvalitně občerstvovat, jíst vše možné, co mi právě na občerstvovačce přišlo pod ruku, abych zahnal hlad. Mám pocit, že už dokážu mnohem lépe vyhodnocovat signály těla, když je něco v nepořádku, ať už se jedná o hlad nebo žízeň. Například po konzultaci se Zuzkou Urbancovou po Boráku jsem poprvé zařadil při závodě solné tablety proti křečím. Musím říct, že jsem neměl ani malý náznak jakékoli křeče, což je opravdu velký pokrok. Otázka je, jaký by byl průběh bez tablet, ale na další závody už je budu brát automaticky s sebou. Pokud ovšem nezapomenu.
2 hodiny před cílem dokonce začalo pršet, ale bylo to příjemné. Ještě víc se ochladilo a já jsem začal zrychlovat. Najednou jsem necítil takovou potřebu pít, takže jsem neztrácel drahocenný čas na občerstvovačkách a občas jsem už ani nepřecházel při pití do chůze a pil za běhu. V posledních několika kilometrech jsem doběhl třetí ženu Terezu Ďurdiakovou, kterou jsem sice doběhl, ale už jsem ji nedokázal utéct. Posledních pár koleček jsme běželi spolu. Vůbec jsem nerozuměl, kde brala v závěru tolik energie a původně si myslel, že běží jen 6 hodinovku. V závěru jsme dokázali běžet kilometry za 5:15 min/km. Výborně také zaběhla Terezka Gecová, která si vylepšila osobák, v celkovém pořadí kromě mě porazila všechny muže a dokonce předběhla mistryni světa na 24 hodin Míšu Dimitriadu. Své prvenství si zajistila až v posledních zhruba 15 km. A Janě Šindlerové jsem taky v závěru nestačil. Vůbec nechápu, jak to ty holky dělají, ale chtěl bych to taky tak umět.
Já jsem nakonec uběhl 130,9666 metrů. Kdybych to tušil, určitě bych 33,4 metrů ještě dokázal zvládnout. Ale nevadí, cíl 130 km jsem zvládl a jsem za to velmi rád. O více než kilometr jsem překonal svůj osobák. Škoda, že okruh neměří třeba rovné 2 km, aby se dalo lépe spočítat, jak na tom zrovna jsem. Bohužel se mi stalo, že mi 3x organizátoři zapomněli započítat kolo a to mě trochu znervóznilo ve svých výpočtech, jestli je hranice 130 km ještě zvládnutelná. Naštěstí po upozornění vždy rychle kolo přičetli, takže bylo vše v pořádku. Tentokrát jsem měl docela smůlu a kola dokončoval v chumlu závodníků a tak někdy můj průběh nezaregistrovali. Na GPS jsem se úplně spoléhat nemohl, jelikož v tom množství stromů neměřila úplně přesně.
Závod jsem si moc užil, přijeli se podívat i moji rodiče, dělali mi podporu a povzbuzovali mě. Nechyběl dokonce ani Radek Brunner s Janou a parádně fandili. Jejich návštěva mě příjemné překvapila. Ostatně trať byla plná fanoušků, kteří parádně povzbuzovali, včetně organizátorů. Díky tomu měl závod úžasnou atmosféru stejně jako na všech závodech od Sri Chinmoy Marathon Teamu. Úroveň občerstvovačky byla jako vždy perfektní a už se nemůžu dočkat 24 hodinovky v Kladně, až se opět budu při závodě ládovat jejich sushi.
Fotky ze závodu
Všechny fotky jsem stáhl ze stránek Sri Chinmoy Marathon Teamu na adrese http://csgallery.srichinmoyraces.org/12h-6h-100km-Praha/Stromovka-2016, kde naleznete kompletní galerii fotek ze závodu.
Ještě jednou gratuluji, toho Lawsona jsem si taky zjišťovala a usoudila, že nepřijede, když běžel.
Krásný výkon, moc gratuluji. Když jsem přišel na konci zafandit, pořád jsi běžel lehce a ladně a moc pěkně na pohled. To bych chtěl také tak umět 🙂
Malý medvěd
Ahoj, ono to kupodivu ke konci šlo velmi dobře díky dešti a výraznému ochlazení. Nějak jsem ožil a běžel skoro jako na začátku 🙂
Ondro, také ještě jednou moc gratuluji :-). Z Tvých pocitů v článku bych usoudila, že uběhnout 130 km za 12 hodin je úplná pohoda. Ale jelikož o běhání něco málo vím, tak je mi jasné, že Ty jsi ten šílenec, jak jsi sám uvedl, který klidně běží týden co týden závod a při tom se ještě stále zlepšuje. Věřím, že u Tebe je to o obrovské vůli, před kterou smekám :-). A u sebe cítím při čtení každého dalšího článku, jak mi tím dodáváš energii a sebevědomí do dalších cílů. Když si vzpomenu, jak jsem před 4 lety hledala odvahu zkusit svůj první půlmaraton a díky Tobě jsem se nakonec odvážila. Teď jich mám za sebou už 7. A stejné to bylo loni s prvním maratonem, kdybys mi neřekl, že když zvládnu H8 zvládnu i maraton, určitě bych to ani nezkusila. A teď už mám 2, a při tom na startu v Praze jsem vůbec neměla obavy a těšila jsem se. Takže ať Ti to běhá Ondro a piš dál tak hezké a povzbudivé články :-). Držím pěsti do Kladna! Ahoj Jitka
Ahoj Jitko, moc děkuji za gratulaci. Ono záleží, jak to člověku sedne. Vloni to bylo jedno velké trápení a letos to byla naopak docela pohoda. Další závod běžím v červnu půlku v Olomouci, nepoběžíš letos taky? Jsem rád, že tě inspiruju a dodávám odvahu, snad to bude i pokračovat 🙂 Měj se a ať jde dobře trénink.
V Olomouci jsem opět přihlášená Ondro, je to moje srdcovka 🙂 Ale před tím chceme 11.6. zdolat Beskydy v Horské výzvě a v srpnu další H8. Tak ať se daří!
Super, tak se uvidíme v Olomouci. Vidím, že máš taky hodně nabitý program 🙂
Ondro, ještě jednou gratuluji. Běžel jsi parádně. Tvůj běh vypadal opravdu lehce, jakože do toho nedáváš žádnou energii a prostě jen vyklusáváš po třech těžkých závodech :-))) Super, jsem rád že ti to takhle jde a přeji ti, aby ti to vydrželo i na Sparthatlon! 🙂
Ahoj Petře, díky. Taky jsi běžel velmi dobře! Snažil jsem se šetřit a když to prostě nešlo, tak jsem běžel pomalu a když se pak ochladilo, najednou to začalo zase jít a běželo se mi fajn. Netlačil jsem na pilu a snažil se běžet v pohodě bez velkého úsilí a vyplatilo se. Podobně jsem běžel i Spartathlon a myslím, že je to dobrá cesta, kterou v Řecku doufám opět úspěšně zopakuju 🙂 Měj se a ať se daří.
Škoda toho Dana Lawsona, zase by to byla čest si to s ním rozdat 🙂 Gratuluju, těch 130km je krásných, a uděláš v budoucnu ještě víc, tak snad nám to příští rok vyjde! Petr
Petře, možná by mě Dan vyprovokoval k ještě lepšímu výsledku, to je teoreticky možné jako třeba ty vloni 🙂 Ale stejně bych neměl šanci, on týden před Stromovkou zaběhl 142,5 km a na to rozhodně nemám. I když ono to na první pohled vypadá velmi snadno, to je tempo 5 min/km a stovku jsem dokázal zaběhnout po 4:30. Ale asi by to chtělo nějakou delší přípravu směrovanou na tento závod a to je u mě složitější.