Mistrovství světa na 24 hodin v Albi

Kvalifikace na tento závod pro mě byla dosti komplikovaná. Letos se změnila kvalifikační pravidla a já to začal řešit na poslední chvíli. Jediný závod, na kterém jsem mohl limit zaběhnout, bylo letošní Kladno. Ale na tomto závodě se mi vůbec nedařilo a úplně jsem vyhořel. Stále jsem měl ale otevřená zadní vrátka ve formě open závodu, který se běží současně s mistrovstvím a má samostatnou klasifikaci, ale po Kladně jsem zjistil, že už i ten je uzavřený. Byl jsem z toho smutný a smiřoval jsem se s tím, že letos do Albi nepoletím. Ale jednoho krásného dne mi zavolal Dan s tím, že je volné místo a mohl bych v rámci MS startovat. Na poslední chvíli jsem se tak dostal na startovku, z čehož jsem měl velkou radost. Možná i díky tomu, že jsem měl možnost startovat bez potřebného limitu, mě to donutilo přípravě věnovat maximum, abych neudělal ostudu a start na závodě si obhájil. Na přípravu jsem měl rovných 6 týdnů. Taková doba byla mezi stovkou ve Winschotenu a tímto závodem. Příprava tentokrát po konzultaci s trenérem Pavlem probíhala diametrálně odlišně od všech mých předchozích příprav na dlouhé závody. Chtěl jsem naběhat okolo 200 km týdně a také se naučit běhat pomalu okolo 5:15 min/km, což bylo plánované tempo začátku závodu. Pokud pominu odpočinek po stovce a odpočinek před tímto závodem, hlavní třítýdenní tréninkový blok čítal 216, 273 a 205 km týdně. Nikdy jsem tolik kilometrů v průběhu třech týdnů v tréninku nenaběhal a byl jsem velmi příjemně překvapený, jak to vše krásně můj organismus snáší a nebyl jsem z toho nijak výrazně unavený. Jediným negativním a znepokojujícím faktorem byl úbytek na váze, který jsem se snažil kompenzovat dvojitými porcemi jídla, ale ani to nepomáhalo.

Český tým při slavnostním vlajkovém průvodu.

Český tým při slavnostním vlajkovém průvodu. (foto Petr Herejt)

Před závodem jsem se fyzicky cítil velmi dobře a věřil v dobrý výsledek. Horší to bylo s psychickým naladěním. Vracel jsem se do místa, kde jsem v roce 2016 zaběhl svůj životní závod, ale současně po několika následujících neúspěšných pokusech na jiných 24 hodinových závodech. Potřeboval jsem udržet hlavu v klidu a ideálně běžet úplně stejně jako před 3 lety. Tedy aspoň co se začátku týče, protože v tak luxusní výsledek jako minule jsem tentokrát rozhodně nedoufal. Byl bych spokojený s 240 km, což by byla moje druhá nejlepší 24 hodinovka a znamenalo by to také jakýsi comeback do těchto závodů a kvalifikaci na další reprezentační závody.

Fotka před společným proběhnutím den před závodem.

Fotka před společným proběhnutím den před závodem. (foto Petr Herejt)

Do Francie jsem odlétal ve čtvrtek brzy ráno přes Brusel do Toulouse společně s asi polovinou naší výpravy. Po klidném letu jsme na letišti nasedli do připraveného autobusu od pořadatelů a zamířili do 80 km vzdáleného menšího francouzského městečka Albi. Zavezli nás přímo na oběd, odkud jsme se jeli ubytovat do hotelu a následně společně zaklusali pár pomalých kilometrů na prokrvení nohou po cestě. Další den následovaly nutné oficiality jako kontrola národních dresů, technická porada, vlajkový průvod a slavnostní zahajovací ceremoniál zakončený již tradiční pasta párty. Zde jsme se příliš dlouho nezdržovali a celá výprava kromě mě vyrazila pěšky do hotelu. Jenže já jsem věděl, že před třemi lety jsem měl večeře tři a ani tentokrát jsem nechtěl jít spát s poloprázdným žaludkem. Jako jediný jsem si šel dát ještě jednu porci a místo asi kilometrové chůze do hotelu jsem raději počkal na svezení autobusem. Šetřil jsem každý krok a věřil, že mi to hlavně v neděli pomůže.

Den před závodem se modlím v katedrále svaté Cecilie.

Den před závodem se modlím v katedrále svaté Cecilie. (foto Petr Herejt)

Zatímco měsíc před závodem jsem vždy spal jako zabitý, tak poslední noc před závodem se to zlomilo a já nemohl spát. Příčinu neznám, ale nervózní jsem nebyl. Možná to bylo tím, že mi přes pokoj vedla odpadní trubka a kdokoli nade mnou se sprchoval nebo spláchl záchod, zaburácelo v trubce kousek od mojí hlavy. V sobotu ráno před závodem jsem na snídani vyrazil ještě před budíkem a vydatně jsem se opět najedl. Věděl jsem, že se mi bude chvíli ze začátku závodu běžet ztěžka, ale aspoň nepřepálím a energie se bude v pozdější fázi závodu rozhodně hodit.

Kuriózní bylo, že start závodu byl v sobotu v 10 ráno a konec v neděli v 9 hodin. Bylo to způsobeno posunem času. A taková 24 hodinovka je ideální na to se s posunem bez problémů vyrovnat. Začátek závodu probíhal poklidně, dlouho se nedělo nic zajímavého. Vystartoval jsem v plánovaném tempu okolo 5:15 min/km a měl malinko ztuhlé nohy a cítil snídani v žaludku, proto se mi neběželo úplně nejkomfortněji. Ale to je vcelku normální stav a nijak mě to neznepokojovalo. Nepříjemné bylo počasí. Z minulého Albi mám fotky, kdy jsem na začátku závodu běžel v rukavicích, ale tentokrát pražilo sluníčko a bylo dost horko. Kolik bylo reálně netuším, ale předpověď hlásila denní maximum 24 stupňů. A to bylo dost na to, abych se musel v průběhu často polévat a chladit.

Pokec v hotelu.

Pokec v hotelu. (foto Petr Herejt)

Po dvou hodinách jsem byl na 60 pozici, po další hodině jsem se posunul na 50 příčku a postupně se posouval dále vpřed. Výborná byla informační tabule od organizátorů. Po každém proběhnutí okruhu se na tabuli objevila informace s pořadím, uběhnutými koly a kilometry, ale také časová ztráta na závodníka přede mnou. Ze začátku mě to velmi bavilo sledovat, protože rozestupy byly minimální a vteřinky se stahovaly docela rychle. Kilometry jsem v tu chvíli příliš nesledoval.

Poprvé před 24 hodinovkou jsem se pořádně zamyslel nad nastavením hodinek a informacemi, které pro mě budou podstatné. Věděl jsem z minula, že GPS zde díky vysokým tribunám stadionu měří absolutní nesmysly a nedá se ji věřit. Proto jsem na ni v žádném případě nemohl spoléhat. Běželo se na okruhu dlouhém 1491 metrů (400 metrů tartan, zbytek asfalt) a já si předem spočítal a zapamatoval, jaký čas okruhu odpovídá jakému tempu běhu. Zároveň jsem vypnul auto lap a každé kolo ručně odmačkával. Měl jsem tak přesné časy kol a podle toho prakticky přesně odvozoval své aktuální tempo. GPS jsem měl sice na začátku zapnutou, ale jakmile se mi baterka z poloviny vybila, vypnul jsem ji a nemělo to žádný negativní vliv. Bylo to jednoduše dokonalé a nechápu, že mě takové nastavení nikdy dříve nenapadlo. Dokonce se mi podařilo nikdy na odmáčknutí kola nezapomenout.

Český tým těsně před startem závodu.

Český tým těsně před startem závodu. (foto Zuzka Horčičková)

Po šesti hodinách jsem měl okolo 69 km, což bylo asi o kilometr více než při mé minulé účasti. Ale to bylo v rámci tolerance mého plánu. po 12 hodinách jsem měl okolo 135 km a to bylo už o 2 km více proti minule. Ale zde jsem to již neřešil, cítil jsem se v pohodě a navíc konečně dorazilo drobné ochlazení. Již od začátku závodu jsem se těšil na 4 odpoledne, kdy mělo dojít ke kulminaci teploty, ale vůbec jsem nějaké ochlazení nepociťoval. Přehřátý jsem se cítil minimálně do deseti večer a vlastně mi bylo teplo celou noc. Ráno jsem pak s obavami očekával východ slunce, ale naštěstí slunce vyšlo mnohem později než jsem předpokládal. Každé kolo navíc bez slunečních paprsků jsem si užíval a pražilo snad jen poslední hodinu závodu.

Okolo 130 km se stalo něco zvláštního, co si úplně nedokážu vysvětlit. Pravděpodobně za to mohl pocit drobného ochlazení a já najednou z ničeho nic začal běhat i pod 5 minut na kilometr. Měl jsem pocit, jako kdybych se konečně rozběhl a běželo se mi krásně. Věděl jsem, že to bude mít omezeného trvání, ale užíval si, jak mi to jde a doufal, že to bude trvat co nejdéle. Sice jsem nedokázal běžet stále pětkovým tempem, ale toto období vydrželo celé dlouhé 3 hodiny. Jenže pak mi došla energie a udělalo se mi špatně od žaludku a chvíli jsem do sebe nemohl nic dostat. Poprvé jsem se odvážil při 24 hodinovce běhat na gely, zvolil jsem moje oblíbené Agave, které se mi již několikrát osvědčily hlavně při kratších závodech a není mi po nich špatně. Tak proč je nezkusit i na 24 hodinách? Měl jsem jeden gel na hodinu a vždy zapil půllitrem ionťáku. Takhle to fungovalo dost dlouho, ale přeci jen mi na chvíli přestaly chutnat. Jakmile jsem v noci doplnil ztracené tekutiny z průběhu teplého dne, ionťák jsem vyřadil a vyměnil za Colu, minerálku, Vincentku nebo čaj. Také jsem snědl trochu rýžové kaše, kompotů a hodně ovoce, hlavně kiwi, jablka a pomeranče. Ale co bylo zásadní a postavilo mě v noci na nohy, když žaludek protestoval, byla překvapivě bramborová kaše. Její neutrální chuť a konzistence je přímo ideální pro ultra. Rýže nebo těstoviny jsou suché, nejdou spolknout a při běhu vypadávají z misky. Ale kaše? Ta se tak krásně polyká a klouže do krku úplně sama a navíc i při běhu drží v misce a nevypadne. Člověk nemusí zastavovat a bez problémů celou misku lžičku po lžičce postupně v průběhu kilometru nebo i více spořádá bez ztráty jediné vteřiny. Naprosto dokonalé, příště bude bramborová kaše kromě gelů a ovoce základním stavebním kamenem mojí výživy při 24 hodinovce.

Graf vývoje tempa, osa X kilometry, osa Y tempo min/km.

Graf vývoje tempa, osa X kilometry, osa Y tempo min/km.

Samostatnou kapitolou by mohly být mé zastávky na záchod. Když jsem si říkal, že bych si mohl preventivně odskočit, připravil jsem se, ať vše rychle zvládnu co nejrychleji a neztrácím čas. Bohužel kabinka byla obsazená a já musel běžet dále. Na další záchod jsem to již úplně nevydržel a protože nejsem Camille Herron, likvidoval jsem následky hned při první příležitosti více než 5 minut. Graf výše vyjadřuje vývoj mého tempa v průběhu závodu, na ose X jsou kilometry, na ose Y je tempo jednotlivých okruhů. Pro lepší rozlišení grafu jsou ořezané 3 okruhy, které obsahovaly zastávky na záchod, tempa těchto kol byla 9:16, 7:23 a 6:46 min/km. Poslední čtvrtá záchodová zastávka byla již jen na malou a ta se do grafu vešla. V grafu lze hezky pozorovat noční zrychlení, kdy jsem postupně začal z tempa cca 5:30 zrychlovat na tempo pod 5 min/km a dokázal chvíli toto tempo držet. Po 160 km je také vidět pokles tempa, které bylo způsobeno neposlušným žaludkem. Ačkoli jsem se z toho dokázal dostat, tempo se již pod 5:15 min/km nedostalo.

Posledních zhruba 100 km do konce jsem se zaměřil na prolomení českého rekordu. Věděl jsem, že je přes 263 km a tak jsem se soustředil na hranici 264 km. Cítil jsem se dobře, nohy stále ochotně běžely a já věřil, že by to mohlo vyjít. Chtěl jsem docílit toho, abych měl tolik kilometrů, že by mi do konce stačilo běžet pouze 6 min/km a i tímto tempem tuto rekordní hranici zdolal. Počítal jsem to několikrát za hodinu a tento plán mi stěžovaly zastávky na WC. Pokud jsem správně počítal, dokázal jsem tento cíl splnit až zhruba hodinu před koncem. Až v tuto chvíli jsem věděl, že už se nemůže nic pokazit a rekord zdolám. Bylo zajímavé, že jsem těchto posledních pár hodin úplně přestal sledovat své pořadí a bylo mi vlastně úplně jedno. Věděl jsem, že bedna je nereálná a jestli skončím pátý nebo desátý nebylo rozhodující. Důležitější v tu chvíli bylo zlomení rekordu. Občas jsem jen koukl, jestli jsem stále v TOP 10. Když jsem pár minut před koncem probíhal časomírou a viděl na tabuli 264 km, ukápla mi i slzička, jak jsem byl dojatý štěstím.

Těsně po dosednutí na židli v našem stanu na konci závodu.

Těsně po dosednutí na židli v našem stanu na konci závodu. (foto Katka Kašparová)

Do posledního kola mi perfektní čeští supportéři dávali vlajku, ale já byl tak zničený, že bych se do ní možná i zamotal a ještě upadl. Bylo mi to líto, rád končím závody s vlajkou v ruce, ale tentokrát jsem odmítl. Ale protože jsem uběhl ještě jedno celé kolo a skončil kousíček za českým stanem, na posledních pár metrů jsem si ji přece jenom vzal. Po závěrečné siréně jsem se raději příliš nezastavoval, položil na zem svůj kolík s číslem 54 a hned vyrazil do našeho stanu padnout na židli. A takové bolesti, jaké se následně dostavily, jsem snad nikdy po závodě nezažil. Svaly mě bolely takovým způsobem, že jsem nemohl vydržet. Jak jsme se v našem stanu všichni sešli, aspoň trochu vzpamatovali a sbalili, rozhodli se vyrazit do hotelu. Nebýt pomoci Petra z jedné strany a Jardy z té druhé, možná bych na té židli seděl ještě teď, protože sám jsem se zvednout nedokázal. Nohy jsem měl úplně vypnuté. Ale u srdce mě hřálo celkové osmé místo a hlavně výkonem 265,464 km překonaný o 2,5 km český rekord na 24 hodin. Zároveň jsme i jako mužský tým společně s Jirkou Horčičkou a Petrem Herejtem zaběhli nejlepší výkon v historii ČR. Byl jsem nesmírně šťastný, ale přes bolest nohou jsem se nedokázal příliš radovat. Naštěstí v hotelu správně odhadli situaci a dali mi kompletně bezbariérový pokoj. To jsem ocenil hlavně díky možnosti sednout si ve sprše.

Bezbariérová sprcha v mém pokoji.

Bezbariérová sprcha v mém pokoji.

Závod měl výborné obsazení, padlo zde několik národních rekordů a mnoho osobáků. V našem týmu podali skvělý výkon korunovaný osobním rekordem Jirka Horčička, Petr Herejt a Veronika Mocko. V mužském týmu jsme vylepšili národní rekord. I ostatní velmi statečně bojovali a kdo se nezranil, vydržel na trati po celou dobu. Zkrátka jsem měl pocit, že náš tým chce za každou cenu urvat každý metr a taková bojovnost se opravdu cení. Věřím, že příště dosáhneme v týmech ještě lepšího výsledku a rekord opět posuneme. Myslím, že v málokterém reprezentačním týmu je takový týmový duch jako v tom českém a to nás společně žene kupředu. Moc se těším na další společné závody.

V cíli závodu.

V cíli závodu. (foto Zuzka Horčičková)

Děkuji svému trenérovi Pavlu Novákovi za perfektní sezónu a změnu přístupu v přípravě na tento závod. Také děkuji celému našemu týmu za krásný zážitek a skvělou podporu v průběhu celého závodu. Opravdu si toho moc cením a vážím, protože bez podpory při závodě bych takového výsledku nebyl v žádném případě schopný dosáhnout. A děkuji všem, kteří závod sledovali, fandili nebo na nás jen mysleli. Nemůžu zapomenout na fantastické veršované fandění, například:
„Vy čeští borci, držte se Veličky, kroužíte tu jak pilné včeličky.“
„Máš skvělé tempo, skvělý čas, dej další kolo a jsi tu zas.“
„Naši běžci jsou vážně skvělí, běhali v sobotu i v neděli.“
„Proč bychom měli v noci spát, když hoši běží za náš stát.“
„Proč bychom měli být v posteli, když se můžeme proběhnout ráno v neděli.“
„Ondra běží jako ďas, dal další kolo a je tu zas.“

Utrpení na konci závodu, neuvěřitelně mě bolely svaly na nohách.

Utrpení na konci závodu, neuvěřitelně mě bolely svaly na nohách. (foto Zuzka Horčičková)

Upřímně teď ale nechci o běhání vůbec slyšet, chci si pořádně odpočinout a po náročné sezóně si dávám dlouhé odpočinkové období. Aktuálně to vidím na 4 týdny a pak se opět vrhnu do tréninků na sezónu 2020.

Moje nohy s puchýři na konci závodu.

Moje nohy s puchýři na konci závodu.

Mám takový zápřah na organismus zapotřebí? Proč se takto vědomě a opakovaně ničím? V průběhu závodu jsem si takové otázky pokládal a slíbil si, že už nikdy 24 hodinovku nepoběžím. Možná i proto, naposledy, mi dovolilo tělo podat takový výkon. Jenže, pokud bych měl u tohoto závodu pocit stejný jako v roce 2016, asi bych slib dodržel. Jenže tentokrát jsem měl v cíli pocit, že mám ještě určité rezervy, že by šlo výsledek příště ještě malinko vylepšit. Myslíte, že svůj slib dodržím?

Články o závodu

sport.ceskatelevize.cz
www.idnes.cz
www.tyden.cz
www.behej.com
www.bezvabeh.cz
www.atletika.cz
www.ultracau.cz
www.ceskybeh.cz
kromerizsky.denik.cz

Výsledky závodu

Záznam závodu v Garmin Connect

http://connect.garmin.com/modern/activity/4196760440

10 komentáře

Přidat komentář: