Přemýšlím, jak mám tento report ze závodu vůbec začít a začnu odhalením svých pocitů po dubnové stovce v Plzni. Ačkoli se mi na tomto závodě podařilo malinko vylepšit osobák a získat titul mistra ČR, nebyl jsem se svým výkonem spokojený. Veřejně jsem o tom raději příliš nemluvil, protože stěžovat si po tak úspěšném závodě mi přišlo dost pošetilé. Ale faktem je, že mi prostě závod nesedl a věděl jsem, že po zimní přípravě jsem měl běžet v lepším čase. Ve Winschotenu to byla letos moje druhá stovka a původně jsem chtěl svůj osobák dále ještě vylepšit. Jenže letní příprava neprobíhala podle představ, letos mě horko paralyzovalo více než v minulých letech a neběhalo se mi tak, jak bych si představoval. Díky tomu jsem ani moc nenaběhal, ale aspoň jsem byl před závodem odpočinutý a cítil se celkem v pohodě. Ale ani tak jsem neměl nějaké vysoké očekávání a přál jsem si dokončit pod 7:18:32. To byl čas z Plzně a jakékoli vylepšení osobáku, klidně i o vteřinu, mě vždy hodně motivuje. A ještě jsem měl jeden cíl skončit do pátého místa, protože Winschoten je jedním z mála závodů, kde prvních pět bere peníze. A i za páté místo už se dají koupit jedny běžecké boty ve výprodeji.
Poslední dobou ale prožívám v práci dost hektické období a vůbec nic nestíhám. Podobně hekticky probíhala i má příprava na závod. Balil jsem se den před odjezdem, kdy jsem zjistil, že nemám dost svých oblíbených gelů Agave. Ale naštěstí oba kluci, se kterými jsem cestoval, mi pomohli. Až mě překvapilo, že ultra v ČR snad každý běhá na Agave. Do Holandska jsme jeli ve čtvrtek ráno z Prahy ve složení Michal Nosek, Lukáš Ďopan, Hanka Vičarová a já. Bez větších problémů jsme lehce po 6 večer dorazili do Winschotenu a kromě Michala, který spal v hotelu, jsme se ubytovali u syna jednoho z organizátorů. Ubytování bylo opět skvěle umístěné a na start jsme to měli jen pár set metrů. V pátek jsme spíše odpočívali, lehce vyklusli, vyzvedli startovní čísla a dali krátký výlet do sousedního Blauwestad. Byl jsem velmi překvapený, že jsem dostal startovní číslo 2 a tajně doufal, že Dan bude mít jedničku. Ale jedničku dali bohužel Pascalovi, nejlepšímu Holandskému stovkaři. Tak velká důvěra od pořadatelů se mi úplně nelíbila, ale neřešil jsem to. Do postele jsme ulehli brzo, jelikož letos byl start posunutý na 9, což je o hodinu dříve než v minulých ročnících.
Na startu to bylo dost hektické, přišli jsme asi půl hodiny před startem a já si rychle dával gely na občerstvovačku, musel si ještě odskočit na záchod, odložit igelitku s oblečením, abych se měl do čeho převléknout v cíli a projít kontrolou čipů a startovního čísla. Na kontrolu jsem stejně přišel na poslední chvíli a raději mě rovnou poslali do startovního koridoru. Bohužel i rozklus a rozcvičení jsem tentokrát musel ošidit. Po startovním výstřelu jsem vyběhl s Danem a využil toho, že jsme na začátku plánovali stejné tempo. Prohodili jsme pár slov a já jsem po zahřátí v polovině kola malinko přidal. Běželo se mi dobře, ale chtěl jsem uposlechnout pokynů trenéra Pavla a začít opatrně.
Jediné, čeho jsem se velmi obával, byl žaludek. Dva dny před závodem jsem s ním měl nějaké problémy, pořád mi burácelo v břiše a já bych si nevsadil ani halíř na to, že vydržím běžet celý závod bez návštěvy WC. Naopak bych si asi tak s pravděpodobností 50 procent vsadil, že závod prosedím na záchodě. Začalo to hamburgerem po cestě v Mekáči, tuto stravu příliš nepraktikuji a ačkoli se mi to nestává, celková změna životosprávy se výrazně podepsala na zažívání.
Na mezičasech po 10 km je krásně vidět, jak jsem měl první desítku opravdu pohlídanou a nepřepálil jsem. To byl dobrý začátek. Maraton jsem zaběhl lehce pod 3 hodiny, to je parádní základ do závodu, ale stále je to jen začátek. Okolo maratonu mě trápil puchýř, dlouho jsem žádný bolavý neměl a zde již na maratonu? Tohle není normální, ale brzo praskl a já o něm až do cíle nevěděl. Horší byla vzrůstající teplota a silně pálící slunce. Začal jsem se polévat vodou, ale dres vydržel mokrý vždy jen pár minut. Dokonce jsem se i spálil a po závodě měl od slunce na těle vytetované tílko. Pití se také stávalo náročnější a musel jsem začít využívat i neoficiální občerstvení od lidí podél trati. Vlastní support jsem neměl a tak jsem zejména ve druhé polovině ztrácel občerstvováním drahocenné vteřinky. A navíc při mé šikovnosti vždy půlka kelímku skončila v očích, nose, na zemi nebo na oblečení.
Pak jsem jednou potkal Dana, který se zraněným kolenem fandil a podával cenné informace běžcům na trati. Poprvé mi řekl, že jsem osmý, což mě příliš nepovzbudilo. To mohlo být odhadem okolo 50 km. Když jsem ho potkal příště, mohlo to být okolo 80 km, oznamoval mi, že jsem již pátý a ztrácím 3-4 minuty na třetího. To byla již mnohem pozitivnější zpráva, kterou jsem nebral na lehkou váhu. Věřil jsem, že bych mohl třetí místo urvat. Stále jsem totiž dokázal běžet relativně rychle a pouze při kilometrech s delším občerstvováním mi hodinky píply kilometr za více než 4:30. Trvalo to snad jen 2 km od Danovy zprávy a já před sebou uviděl Pascala, nejlepšího holandského stovkaře. To mě velmi povzbudilo a jeho předběhnutí by pro mě bylo cenným skalpem. Doběhl jsem ho těsně před občerstvovačkou na 85 km a malou chvíli běžel za ním a nabíral síly na ladné a rychlé předběhnutí. Ale on se na delší dobu zastavil na občerstvovačce a já se přes něj přehnal a možná ani nezaregistroval, že jsem ho předběhl. Když jsem se po půl kilometru ohlédl, viděl jsem mezeru okolo 100 metrů. Tím jsem se dostal na třetí místo a to si udržel až do cíle. Díky horku a značné dehydrataci jsem již začínal ke konci pociťovat křeče, ale bylo to pouze nepříjemné a nijak mě to naštěstí ve výkonu nelimitovalo.
Závod měl mezinárodní obsazení, vyhrál Ital, druhý byl Francouz, já s časem 7:08:15 byl třetí a Holanďan Pascal až čtvrtý. Tímto časem jsem vylepšil svůj osobák o více než 10 minut, což považuji za fenomenální výsledek a jsem se svým výkonem nadmíru spokojený. Vděčný jsem také za to, že jsem celý závod zvládl bez zastávky na záchod. Dokázal jsem běžet velmi vyrovnaně bez výrazného poklesu tempa a bez větší krize. Věřím, že kdybych měl vlastní support, dokážu čas o pár vteřinek ještě vylepšit. Tak třeba se zadaří příští rok, kdy se ve Winschotenu koná MS. Věřím, že se se svým časem bez problémů nominuji do reprezentace.
Naprosto fantastická byla podpora od pořadatelů a našeho pana domácího, který nevynechal snad žádné kolo, aby nás povzbudil. A jeho starostlivost a péče v cíli byla také neskutečná. Díky také Danovi za skvělé fotky, protože hlavně ta při doběhu do cíle s rukama nad hlavou krásně vyjadřuje moji radost a emoce v cílové rovince. Takže za rok opět na startu!
Mezičasy po 10 km
| km | čas | tempo |
| 10 km | 43:00 | 4:18,0 min/km |
| 20 km | 41:40 | 4:10,0 min/km |
| 30 km | 42:04 | 4:12,4 min/km |
| 40 km | 41:53 | 4:11,3 min/km |
| 50 km | 41:44 | 4:10,4 min/km |
| 60 km | 42:18 | 4:13,8 min/km |
| 70 km | 43:05 | 4:18,5 min/km |
| 80 km | 44:35 | 4:27,5 min/km |
| 90 km | 44:09 | 4:24,9 min/km |
| 100 km | 43:52 | 4:23,2 min/km |
Komentáře