Závod na 12 hodin ve Stromovce 2015

Na dvanácti hodinovku ve Stromovce jsem se těšil, jedná se o závod v krásném parku s příjemným okolím, na okruhu o délce 1,9 km, takže se můžu často občerstvovat a mám vše potřebné prakticky na dosah ruky. Letos jsem byl ale před závodem víc nervózní než obvykle, protože vloni jsem vyhrál (loňský report zde) a letos jsem chtěl vítězství obhájit. Měl jsem natrénováno mnohem víc, formu mám také dobrou a tak to teoreticky neměl být žádný velký problém. Nějakou dobu před závodem jsem si věřil na 140 km, ale při pohledu na předpověď počasí jsem se pár dnů před závodem spokojil s cílem 135 km. Vždyť vloni jsem uběhl 129,7 km a tak pár kilometrů navíc mělo být úplně v pohodě, obzvlášť pokud se mi vyhnou problémy s žaludkem s jakými jsem se vloni potýkal.

Před samotným závodem mě při prezentaci mile překvapilo, že mi organizátoři přidělili startovní číslo s jedničkou, což byl velký závazek a zároveň jsem díky tomu cítil ještě větší nutnost vyhrát. Po odprezentování jsem si stejně jako vloni odložil hezky na trať vedle počítací stanice tašku s mými věcmi, abych tak měl vše potřebné rychle k dispozici. Po startu se mi ale ztratila a objevila se uvnitř stanu s počítací stanicí. První mě to hodně znervóznilo, ale naštěstí to nebyla velká tragédie, protože vše bylo na občerstvovací stanici a vlastní občerstvení nebylo potřeba. A kdyby ano, mohl bych si pro to zajít, jen bych ztratil pár vteřin času.

A teď už k samotnému průběhu závodu. Závod začal ještě za příjemného počasí v 7 ráno a tak se běželo velmi dobře. Začal jsem ještě pomaleji než vloni a plánoval co nejvíc vyrovnané tempo. Jakmile ale začalo sluníčko stoupat nad obzor, začalo se nehorázně oteplovat a s tím prudce klesat tempo běhu. Prvních pár kilometrů jsem držel průměr okolo 4:57 min/km, ale to dlouho nevydrželo a již jsem začínal cítit, že to není úplně ono a že 135 km určitě neuběhnu. Rychlost běhu se ale nezpomalovala pouze mě, ale i ostatním, což mě drželo relativně v klidu a okolo 35 km jsem poprvé předběhl Jardu Bohdala, o kterém jsem si myslel, že bude v tento den mým největším soupeřem. O další kolo jsem ho předběhl okolo 46 km a začínal jsem si získávat slušný náskok, který se později vyšplhal až na zhruba 6 km. Na druhém místě jsem ale brzo zpozoroval Petra Válka, který běžel opravdu dobře a já vůbec nevěděl o koho se jedná. Stále jsem zpomaloval, ale náskok jsem naštěstí držel stále stejný. Od druhé poloviny závodu mě začínaly chytat křeče, takže jsem začal doplňovat sůl, tablety proti křečím a také magnezium s kalciem. Bohužel to nepomáhalo, ale dalo se s tím stále běžet. Ve 14:40 začala první bouřka, která trochu ochladila vzduch, ale moc to nepomohlo. Od 90 km se přidala bolest stehen, které už začínaly být pořádně unavené. Ale řekl jsem si, že minimálně do 100 km musím běžet a pak si chvíli odpočinu. A tak se také stalo. Po 100 km jsem měl stále náskok okolo 6 km a tak jsem si dovolil přejít na rovný kilometr do chůze. Kilometr uběhl opravdu rychle a když jsem se snažil opět rozeběhnout, svaly si nedaly říct a dostával jsem křeče do obou lýtek a také stehen. Tak jsem se rozhodl zajít na masáž do stanu zdravotníků a doufal, že mi aspoň trochu pomůže. Říkal jsem, že masáž chci tak na 5-7 minut, abych neztratil mnoho z náskoku a rychle se vydal zpět na trať. Masáž začala probíhat v pohodě, odpočíval jsem, ale po chvíli mě začaly střídavě chystat křeče do lýtek i stehen a v masáži se nedalo pokračovat. Chvíli jsem tedy jen ležel a čekal, než to přejde. Dostal jsem 2 kelímky s nějakým nápojem, který mi měl pomoct. Po chvíli jsem se vybelhal ze stanu a ještě chvíli postával u stromu a snažil se protahovat. Křeče nakonec odezněly a já se mohl po asi 20 minutách odpočinku konečně rozeběhnout. Když jsem se dostal do prostoru počítací stanice, zjistil jsem, že jsem ztratil kompletně celý náskok. Petr Válek byl na druhém místě kousek za mnou a měl uběhnutý stejný počet kol. V tuto dobu jsem se smířil s tím, že již první nebudu, trápil jsem se, nohy mě bolely a vůbec se mi nechtělo běžet. Navíc hlava vymyslela, že druhé místo bude lepší i z toho důvodu, že se nemusí stoupat na stupeň vítězů, který mají jen jeden pro vítěze. Zpětně se divím, jaké zvláštní důvody si hlava dokáže vymyslet jen abych nemusel běžet. Pořád jsem se ohlížel po startovním čísle 8, které měl Petr. Chvíli jsem šel, chvíli běžel, ale obával jsem se, že mě musí každou chvíli předběhnout. K mému velkému překvapení jsem ale po pár kolech zjistil, že i když jsem ho nepředběhl, získal jsem najednou náskok jednoho celého kola. Takže jsem se dostal do pohody a řekl si, že teď už určitě vyhraju. A stále jsem počítal, jak na tom jsem, jak rychle běžet, jen abych si pohlídal vítězství. Petr mě po chvíli doběhl a tak jsme se dali do řeči a běželi chvíli spolu. Žil jsem v domnění, že mám kolo navíc a že když poběžíme spolu, nemůžu prohrát. Jenže necelých 20 minut před koncem mi Petr prozradil, že mu nezapočítali jedno kolo a tedy že máme uběhnutý úplně stejný počet kilometrů. Jenže já už byl v tu chvíli rozhodnutý, že dnes prostě vyhraju. Takže jsem nechtěl nic ponechat náhodě a poslední 3 km běžel v tempu 5:09, 5:17 a 5:26 min/km. Petrovi jsem tak trochu utekl a asi 30 vteřin před koncem jsem doběhl na občerstvovací stanici. Zastavil jsem, otočil se, vyhlížel Petra a když jsem ho neviděl, vypnul jsem konečně po 12 hodinách stopky, zapíchl svoji vlajku a začal si konečně užívat konce trápení. Dal jsem si ještě pár dobrot z občerstvovačky a šel se převléct do suchého a teplého oblečení.