Backyard jsem letos vůbec běžet nechtěl. Ale jelikož se jednalo o mistrovství světa v týmech, se svou účastí jsem souhlasil. Chtěl jsem být součástí reprezentace a přispět pár kolečky k týmovému výsledku. Příprava ovšem neprobíhala úplně nejlépe. V posledních několika týdnech je běhání spíše trápení a nějak se nemůžu dostat do běžecké pohody. A nedařilo se mi to ani když jsem se snažil před závodem hodně odpočívat a šetřit síly. Ale ultramaraton bývá nevyzpytatelný a já do poslední chvíle věřil, že dám alespoň 30 kol.
Do zázemí závodu v Holešově jsem dozazil s menším zpožděním až jako úplně poslední, jelikož jsme ten den měli zároveň vítání občánků dcerky Sophie. Ale měl jsem vše předem připravené, rychle se vybalil a závod mohl začít. Ve 14 hodin se nás 15 reprezentantů postavilo na start a vyrazili jsme do prvního kola. Prvních pár kol pro mě bylo úplně v pohodě, zahřívacích, ale jakmile nastalo setmění, moje psychika jak je zvykem šla do háje.