Letos jsem se rozhodl moji oblíbenou Hostýnskou osmu absolvovat s přítelkyní. Necítím se v takové formě, abych dokázal podat kvalitní výkon a navíc si ještě pamatuji svoje stavy po závodě před dvěma lety, kdy jsem byl totálně odrovnaný na několik dalších dnů. Ačkoliv se přítelkyně do tréninku pustila s plnou vervou, bohužel utrpěla zranění a tak jsme se postavili na start v ne úplně ideální formě s mnohem méně tréninkem, než bychom si představovali. Hlavním cílem proto bylo hlavně závod dokončit, nezničit se a pokud možno si ho společně užít.
Závod pro mě začal již v pátek, kdy jsem se vydal do Rajnochovic pro startovní čísla a při té příležitosti si zaběhl Hostýnský Vertikálek. Je to závod z Rajnochovic na Kelčský Javorník, což je vzdálenost 5,6 km s převýšením 463 metrů. Letos se konal již druhý ročník a nutno říct, že byl obsazen hvězdnými jmény. Závod jsem běžel z plného tréninku bez vyladění, ale chtěl jsem do něj dát maximum. Hned po startu jsem byl asi na 15 místě, ale to jsem nějak neřešil a postupně předbíhal ostatní běžce. Klíčová situace nastala po 1,4 kilometrech, kdy vláček běžců zatočil vlevo. Já jsem si byl vědom toho, že to pravděpodobně nebude správné odbočení, ale odbočili všichni a tak jsem jako ovce zahnul také. Byla to chyba. Najednou jsme se ocitli v ostružiní mezi malými smrčky a překonávali náročný terén, abychom se dostali zpět na správnou cestu. Přitom jsme museli překonat dokonce dva ploty, což byla v průběhu běžeckého závodu moje premiéra. Vyvázl jsem s malými odřeninami a jen dvěma drobnými krvavými šrámy.
Po přelezení posledního plotu a dostání se opět na správnou cestu jsem samozřejmě ztratil kompletně povědomí o pozici a předbíhal výrazně pomalejší běžce, kteří trefili správnou cestu. Po doběhu do cíle jsem na Kelčáku viděl spoustu lidí a tak jsem očekával zhruba 10-15. místo. Někteří běžci v cíli vypadali jako kdyby je v průběhu závodu napadl medvěd, byli hodně drsně podření a zkrvavení. Zkrátka závod brali opravdu poctivě, ale já nemám sebedestruktivní sklony a na takové závodění opravdu nejsem.
Po seběhnutí zpět na start závodu do Rajnochovic jsem se v telefonu mrkl na výsledky a zjistil, že jsem celkově čtvrtý a dokonce třetí v kategorii. Kdybych tohle věděl, asi bych se pokusil ještě o útok na Filipa Bukovjana, který mě pokořil o 6 vteřin. Za pokus bych jistě nic nedal, ale myslím si, že můj útok by v pohodě odrazil, jelikož běžel až do konce velmi hezky. Je jasné, že bloudění mi ve výsledku pomohlo k lepšímu umístění, protože někteří v lesíku nezvolili nejlepší trasu a ztratili mnohem více času. Po vyhlášení Vertikálku jsem již odjel odpočívat domů před mnohem důležitějším závodem.
Na start sobotní Hostýnské osmy jsme se postavili společně s Baruškou, byl to její druhý závod v životě. Vím, jaké to je při podobném závodě přepálit tempo a tak jsme se raději na startu postavili opodál a nikam se nehnali. Barušku jsem raději brzdil, abychom do závodu najeli opatrně a zvládli držet co možná nejkonstantnější tempo až do konce. Nicméně jsme i hodně po rovinkách pobíhali a pokud hůlkaři nešermovali široko daleko okolo sebe, občas jsme i někoho předbíhali. Šlo nám to velmi dobře, již na první občerstvovačce na Tesáku jsme měli slušnou časovou rezervu na limit závodu, doplnili zásoby pití a uháněli vstříc prvnímu stoupání na Čerňavu a Jehelník a následně sestoupali do Chvalčova, kde to velmi dobře známe.
Vystoupali jsme na Hostýn, odkud jsme se vydali na obávané Obřany, které prý nebyly tak strašné, jak jsem Barušku připravoval. Ostatně to prý nebyl žádný kopec. Přes Pardus jsme zamířili k Lukovu, kde to již vůbec neznáme a osobně jsem se obával bloudění. Naštěstí musím říct, že snad poprvé v historii jsem dokázal nebloudit a vždy jsme si dokázali poradit i přes někdy hůře viditelné značení. Mít trasu v hodinkách vnímám za jednoznačné plus.
Průběh Vlčkovou a Držkovou nebyl z pohledu vývoje závodu nijak zajímavý a stále jsme drželi krásné tempo. Jakmile jsme se dostali na Troják, odhadoval jsem, že už to zmákneme. Na časový limit jsme měli náskok zhruba 3 hodiny a i klidnou chůzí bychom se dokázali do cíle dostat. Navíc se blížil úsek, který znám a to mi vždy dodává jistotu. Mám raději známé trasy, kde vím co mě čeká a nemůžu zabloudit, což právě trasa z Trojáku byla. Brzy jsme dorazili na poslední občerstvovačku na Tesáku, kde jsme naposledy doplnili láhve, pořádně se najedli a napili výjimečně i piva a vyrazili vstříc dalšímu, dnes již druhému, stoupání na Čerňavu.
Záměrně jsem Barušce při prvním výstupu na Čerňavu neříkal, že zde půjdeme ještě jednou. Myslel jsem, že by si kopec pamatovala a byl by pro ni strašákem celého závodu. Ale ono ne, prý byl v pohodě, stejně tak i Jehelník a tak jsme se ocitli na poslední kontrole na Kelčském Javorníku. Odsud jsme vyráželi ještě za světla, ale brzy se setmělo a nasadili jsme čelovky.
Do cíle jsme přiběhli šťastní a spokojení v čase 13:31:43 na celkovém 317. místě a sedmí v kategorii mixů od 70 do 89 let. Takový úctyhodný výkon jsem opravdu nečekal a velmi mě překvapil. Baruška v průběhu celého závodu nedala najevo že by ji mělo něco zlomit, šla velmi statečně a vyrovnaně. Ke konci již ubývalo běžeckých úseků, ale co se chůze týče, makali jsme pořád ve velmi slušném a konstantním tempu. Občas jsem měl pocit, že na sluníčku to šlo hůře, ale to je přirozené. O svých puchýřích se raději v průběhu ani nezmínila. Prostě moc statečná a silná holka.
V cíli jsme se dlouho nezdržovali, dali ovoce, guláš a Kofolu a vyrazili domů regenerovat. Já jsem měl konečně jednou možnost se při trase kochat okolím a musím říct, že jsem si to náramně užil. Tolika krásnými výhledy jsem se nepokochal ani v průběhu všech mých deseti Hostýnských osmiček dohromady. Tentokrát poprvé jsem na to měl čas.
Výsledky závodu
https://www.hostynskaosma.cz/#/results?race_id=1121085&route=H8
Záznam závodu v Garmin Connect
https://connect.garmin.com/modern/activity/11766101956
https://connect.garmin.com/modern/activity/11774296755
Komentáře