Tentokrát začnu hezky od začátku včetně přípravy. A koho zajímá jen průběh závodu, ať přeskočí první 3 odstavce. Po loňské sezóně jsem byl nějaký rozladěný, běhání mi úplně nešlo a některé loňské závody nevycházely podle představ. Proto jsem se již těšil na tří týdenní listopadové odpočinkové období. Rychle to uběhlo a první prosincový víkend jsem byl na krátkém soustředění s trenérem v Medlově, které mi nalilo novou krev do žil. Společně jsme předběžně naplánovali sezónu a domluvili se na výrazném navýšení kilometráže. Ale to, na čem jsme se domluvili, moc neplatilo. Kilometráž totiž byla ještě vyšší. Co jsem si dříve ani nedokázal představit, bylo najednou skutečností. Týdenních 180 km bylo standardních, neobvyklých nebylo ani 190 a dvakrát jsem překročil hranici 200 km. A mně se přitom běhalo výborně. Pociťoval jsem výrazný posun a prakticky skokové zlepšení formy mě velmi motivovalo. A únava také neodpovídala naběhaným kilometrům, regenerovat jsem zvládal velmi dobře.
Další změna nastala v průběhu ledna, kdy mě trenér přemluvil na test laktátové křivky. Na rozdíl od 4 roky starého testu se ve výsledcích nepsalo „V meziprahové zóně nižší vytrvalost, na aerobním prahu deficit tempa i vytrvalosti, laktátově-aerobní výkonnost na dolní hranici očekávaného“, ale naopak zde stálo „excelentní výsledek testu, výrazný nárůst tempových schopností a vytrvalostní kapacity na aerobním prahu“. Od této chvíle mi trenér začal psát tréninky na tepy místo intenzity. Tato změna pro mě byla složitá, ale nějak jsem si nakonec zvykl. Horší bylo, že měl Pavel mnohem přesnější informace o intenzitě mých tréninků. Odjakživa mám tendenci běhat ve vyšší intenzitě než bych měl, protože jen tak mám dobrý pocit z toho, že trénuji naplno a do tréninku dávám vše. A podle tepovky trenér přesně viděl jak jsem trénink odběhal a musel občas zasáhnout a krotit mě. Někdy se mu to i dařilo. (Pokračování textu…)
