Štítek: 10 km

V pátek jsem od bráchy na Facebooku zjistil, že se v sobotu chystá na deseti kilometrový charitativní Běh pro Tobiáška v Oseku nad Bečvou. Můj tréninkový plán měl v sobotu stanovené 2 rychlé úseky po 10 km. A tak jsem si řekl, že bych jeden úsek mohl pojmout v rámci tohoto závodu. Vše jsem zkonzultoval s trenérem a ten mi úseky zkrátil na 5 km s tím, že mezi nimi zrušil pauzu a první pětku jsem měl běžet ostře a druhou velmi ostře.

Příprava na závod probíhala velmi důkladně už den před závodem do třech do rána na oslavě narozenin kolegyně z práce. A 7 piv za večer nebylo zdaleka ideálních. Ranní vstávání bylo náročné a chystání dost hektické. Naštěstí se mi podařilo nic nezapomenout, na místo jsme dorazili s časovou rezervou a já měl dostatek času na rozklusání, protažení a několik krátkých rovinek.
(Pokračování textu…)

Letos to byla v Prusinovicích na Rohálovské desítce již moje šestá účast. A pokud nepočítám zachumelený ročník, kdy se běželo směrem na Dřevohostice, vždy jsem se dokázal alespoň o pár vteřinek zlepšit. Je to takový můj test na začátek sezóny, jestli jsem se neflákal v zimní přípravě. Jenže na začátku příprav na tuto sezónu jsem vyměnil trenéra a připadá mi, že tréninky jsou mnohem méně intenzivní a naběhám spíše více kilometrů a pomaleji. Zřejmě více ultramaratonská příprava. Proto jsem byl velmi zvědavý, jak Rohálovská desítka dopadne a raději jsem neměl vůbec žádná očekávání.

Stejně jako v předchozích ročnících jsem se do Prusinovic vypravil brzo ráno pro startovní číslo a poté jel ještě domů odpočívat. Na závod jsem pak vyrazil až po půl dvanácté, abych zbytečně na startu nemrzl. Po příjezdu jsem byl ale překvapený, že ani 5 minut před startem nikdo nebyl u startovní brány. Následně jsem se dozvěděl, že start je o 15 minut posunutý na 12:15. Alespoň jsem měl pár minut navíc na rozběhání a protažení. (Pokračování textu…)

Tento závod jsem původně vůbec nechtěl běžet. Jenže se na něj mezi prvními přihlásili brácha s tatínkem, a když už se do Valašského Meziříčí plánovalo vyrazit, rozhodl jsem se později také přihlásit. Závod se mi příliš nehodil do termínovky, jelikož byl týden po ultratrailu Borák a týden před 12 hodinovkou ve Stromovce. To byl také jeden z důvodů, proč jsem byl domluvený s trenérem, že poběžím pouze tréninkově na 90%. Jenže vloni jsem si tady zaběhl svůj osobní rekord dokonce ve velmi horkém počasí. Proto jsem věděl, že trať je rychlá, tentokrát vyšlo i perfektně počasí a teplota mohla být okolo 18 stupňů pod mrakem. Takže jsem si řekl, že by byla škoda nezkusit opět pokořit osobák a původní domluvu s trenérem jsem se rozhodl výjimečně nedodržet.

Tentokrát jsem chtěl na závod přijet s dostatečnou časovou rezervou, ale to se příliš nepodařilo. Další výrazné asi půl hodinové zpoždění nastalo ve frontě na startovní číslo. Bohužel organizátoři vůbec nestíhali nápor stovek běžců a před registrací se tvořily nekonečné fronty. Když jsem konečně vystál startovní balíček, šel jsem si do auta odložit věci a cítil jsem, jak mám děsně ztuhlé nohy. To nebylo dobré znamení, ale jinak jsem se cítil dobře a věřil jsem si. Následně zbylo už jen trochu času na rozklusání, protažení, zaběhnutí pár rovinek a už jsem se šel postavit na start, který měl 10 minut zpoždění a výstřelu jsme se dočkali přesně ve 12:10. Bylo zajímavé, že mi rozklusání velmi pomohlo a nohy byly na startu jako vyměněné a žádnou ztuhlost jsem již nepociťoval, právě spíše naopak, cítil jsem se naprosto skvěle. To byl další důkaz toho, že bych mohl osobák vylepšit. (Pokračování textu…)

Rohálovskou desítku jsem letos běžel už popáté. Je to takový můj první závod sezóny, kdy vždy porovnávám svůj čas oproti loňsku a podle toho odhaduji svoji aktuální formu. Letos to ovšem mělo menší háček. Po Hulmenské desítce přesně 5 týdnů před tímto závodem jsem si způsobil zranění a to bohužel znamenalo nedobrovolnou třítýdenní pauzu od běhání. Na trénink pak zbývaly pouhé 2 týdny a ty zdaleka nepředstavovaly ideální přípravu. Sice jsem byl odpočinutý, ale nemohl jsem od závodu čekat nějaké zázračné výsledky. Zvlášť když jsem se ještě necítil úplně v pořádku a stále jsem při běhu cítil malou bolest. (Pokračování textu…)

Hulín je jen pár kilometrů a tak jsem se rozhodl si Hulmenskou desítku tréninkově zaběhnout. Neměl jsem od závodu žádná očekávání, jelikož jsem ho běžel po dvou dnech od testu laktátové křivky. V každém případě jsem se na startu cítil docela v pohodě a byl relativně dobře připravený. Bál jsem se jen počasí, aby nebyla příliš velká zima, ale to se nepotvrdilo. Byly příjemné zhruba -3 stupně, bezvětří a svítilo sluníčko. Pocitově tedy bylo velmi příjemně.

Závod odstartoval v 10 hodin a spolu s dalšími 98 závodníky jsem se vydal na obrátkovou trať z Hulína směrem na Pravčice. Vůbec mě nenapadlo se zaměřit na svoje pořadí, protože podle loňských výsledků jsem v cíli očekával pořadí okolo dvacátého místa. Vyběhl jsem vcelku rozumným tempem a po zhruba 2 km jsem se bohužel ocitl osamocený a toto vytrvalo až do cíle. Proto jsem neměl motivaci se příliš snažit. Při obrátce jsem si ale odpočítal, na kolikátém místě běžím a zjištění, že jsem na 6 místě mě povzbudila. Říkal jsem si, že bych teoreticky mohl být třeba i třetí v kategorii. A tak jsem se začal snažit a šestý kilometr byl nejrychlejším v průběhu celého závodu. Ale bylo to způsobeno i tím, že tato část byla lehce z kopce. Bohužel závodník přede mnou měl velký náskok a nebylo v mých silách ho dotáhnout. V závěru jsem se tak raději soustředil na svá záda a kontroloval si odstup na závodníka za mnou. (Pokračování textu…)

Desítku okolo komína jsem původně vůbec neměl v termínovce. Týden po Boráku a zároveň týden před 12 hodinovkou jsem si říkal, že už by to bylo až příliš. Jenže na tento závod se přihlásil brácha s taťkou a tak jsem si říkal, že se svezu a udělám výlet. Domluvil jsem se s trenérem a pokud by na místě byla volná startovní čísla, jedno bych si koupil. A volná byla, takže jsem nemusel jenom fandit, ale mohl i běžet.

Překvapilo mě, jaké bylo horko, ale na desítce mi to až tolik nevadí, určitě se to dalo přežít. Kvalitně jsem se před závodem rozklusal, rozcvičil a těšil se na závod. Měl jsem hodně rozporuplné pocity, chtěl jsem se šetřit a vůbec jsem nevěděl, v jakém stavu budu mít nohy po Boráku. Na startu nebyla nijak velká tlačenice a dokázal jsem vyrazit z jedné z předních řad. Přesně ve 12 hodin zazněl výstřel startovní pistole a já vyrazil poklidným tempem okolo 3:50 min/km. Jak jsem již zvyklý, tak mě předbíhaly davy závodníků, ale toho jsem si nevšímal. Ale běželo se mi dobře a já si říkal, že nebudu zbytečně brzdit a od druhého kilometru trochu zrychlím. Najednou se role vystřídaly a začal jsem předbíhat já. Bohužel v té euforii jsem si druhý kilometr vůbec nepohlídal a měl ho za 3:25 min. Třetí kilometr jsem zpomalil na 3:34, ale stále to bylo rychlé. Malou omluvou mi může být jedině to, že první polovina byla převážně z kopce. (Pokračování textu…)

Letos jsem Rohálovskou desítku běžel už počtvrté, závod mám za humny, tak proč se nepřihlásit. Zvlášť když je tak vyhlášený a sjíždějí se na něj závodníci z dalekého okolí. Závod jsem stejně jako minulý rok pojmul pouze tréninkově bez velké přípravy a odpočinku před závodem.

Asi týden před závodem jsem byl hodně unavený, prakticky každý došlap při běhu bolel a v neděli jsem byl dokonce donucený i zkrátit plánovaný trénink. Únava byla opravdu dost značná. Proto jsem se závodu obával, ale věděl jsem, že zaběhnout dobře není můj velký cíl a tak jsem to moc neřešil. V letošní sezóně budou mnohem důležitější závody. V týdnu, kdy se konal závod mi Pavel předepsal docela náročný trénink a já jsem se bál, co to se mnou udělá. Jednalo se o svižných 12 km a pak ještě 3 ostřejší kilometrové intervaly. Obava z tohoto tréninku byla neopodstatněná a běželo se mi opravdu dobře, 12 km v tempu 4:05 min/km a kilometrové úseky po 3:45 minutách. Navíc jsem se po tréninku necítil nijak extrémně unavený. (Pokračování textu…)

Po roce jsem opět zavítal do Kroměříže na Čertovskou desítku. Minulý rok se mi příliš nedařilo a tak jsem ani letos neměl příliš velké očekávání. Přece jen jsem se nijak na závod nepřipravoval a běžel ho z plného tréninku. (Pokračování textu…)

Po dvou letech jsem se opět vydal do Prusinovic na Rohálovskou desítku. Po náročném tréninkovém týdnu jsem nebyl úplně ve formě a bolely mě nohy. Proto jsem neměl nijak velké ambice na zaběhnutí dobrého času. Zvlášť když se jedná o dost náročný kopcovitý závod. Takže jsem závod pojmul spíš jako kvalitní trénink, ale samozřejmě jsem dal do závodu maximum. (Pokračování textu…)