Mistrovství ČR v běhu na 100 km v Plzni 2021

Dlouho, velmi dlouho jsem čekal na závod, kde bych konečně mohl zužitkovat trénink poslední doby. V době Covidu bylo obtížné jakékoliv plánování a hlavně směřování formy na konkrétní datum, když bylo do poslední chvíle nejisté, zda závod skutečně bude. Stovka v Plzni byla prakticky prvním důležitým závodem, na který se dalo rozumně připravit. A na tento závod jsem směřoval přípravu první půlky letošního roku. Všechny ostatní letošní závody byly jen tréninkové a chtěl jsem na nich pouze otestovat formu.

Týden před závodem jsem již prakticky jen odpočíval. Dokonce jsem si pohrával s myšlenkou, že bych zkusil běžet na osobák, i když pocity před závodem byly smíšené. Nohy jsem necítil úplně odpočinuté, byly nějaké ztuhlejší. Ale čím víc zkušeností mám, tím víc zjišťuji, že pocity před závodem nejsou v jeho průběhu prakticky vůbec důležité. Důležité bylo, že díky těmto zkušenostem jsem to vůbec neřešil a i přesto si věřil. Mnohem více mě znepokojovala předpověď počasí, kdy meteorologové slibovali až 28 stupňů a to mě nakonec donutilo přehodnotit plány. Spíše jsem zvolil strategii běžet na jistotu, s nikým se na začátku nehonit a spíše šetřit síly do druhé poloviny. A musím říct, že tohle byla dokonale zvolená strategie.

Do Plzně jsem pak se svým supportem, rodiči, odjížděl již ve čtvrtek po práci. Chtěl jsem mít den před závodem volno, abych dokázal vypnout od práce, trochu se myšlenkově naladit před závodem a dobře se vyspat. Vytvořil jsem dokonalý plán občerstvování jako v minulých ročnících, kdy byl okruh 1,5 km. Šok byl ráno před závodem, kdy jsem zjistil, že okruh je nově 2,5 km a tak jsem narychlo plán rodičům přepracovával. Vše ale nakonec dobře dopadlo. Před závodem to bylo hodně hektické, rychle se zaregistrovat, lehce rozběhat a protáhnout, přivítat se po dlouhé době s kamarády a pak již utíkat na start. Výstřel zazněl přesně v 7:30. (Pokračování textu…)

Rohálovská desítka 2021 virtuálně

Na Rohálovskou desítku se vždy těším. Bývá to často první závod sezóny a já zde zjistím, jaký měla zimní příprava efekt. Tentokrát to ale bylo ze známých důvodů zvláštní období a bohužel se standardní Rohálovská desítka konat nemohla. Proto jsem velmi rád, že pořadatelé uspořádali alespoň virtuální podobu závodu. Svou účast jsem zvažoval dlouho a vyčkával na poslední chvíli. Týden před poslední možností startovat jsem se rozhodl prozkoumat terén a Rohálovku si nanečisto zaběhnout v rámci 35 km tréninku. Při této příležitosti jsem u trati potkal Ondru Němce, který se mě ptal, jestli ještě poběžím. Předběžně jsem mu slíbil, že příští víkend to možná zkusím naostro.

Probral jsem to s trenérem a ten s účastí souhlasil. Takže bylo rozhodnuto a já se postavil 27. února na start závodu. Nejpozdější možný start byl akceptovaný ve 12 hodin, což by byl za běžných okolností standardní start závodu. Přijel jsem s tatínkem a společně jsme vystartovali přesně v 11:38 hodin.

Ohledně průběhu závodu se asi nemá smysl příliš rozepisovat, jelikož nic dramatického se v průběhu závodu nedělo. Potkal jsem jen pár závodníků, které jsem míjel, ale nikdo se mnou nedržel krok. V cíli jsem byl za 37:28, což je zhruba minutu za loňským osobákem. Škoda, že na mě v cíli již nezbyla účastnická medaile, ale snad ji dostanu ještě dodatečně. Jsem rád, že jsem svou účastí mohl podpořit pořadatele v této náročné době. (Pokračování textu…)

Maraton Hradec Králové

Dlouhou dobu jsem plánoval start na maratonu v Košicích, ale bohužel byl pro zahraniční běžce zrušený. Hned, jak se ke mně tato zpráva donesla, jsem se impulzivně přihlásil na maraton do Hradce, který se konal ve stejný den. Jenže následně jsem si to rozmyslel, nezaplatil startovné a do poslední chvíle vyčkával. Po tiskovce ministerstva zdravotnictví a představení nových opatření kvůli Korona viru jsem teprve přemýšlel, jak dál. Bylo jasné, že po víkendu bude se závoděním na delší dobu pauza a tak jsem si chtěl nějaký závod zaběhnout. Jenže pracovní týden jsem měl dost náročný, moc jsem se nevyspal a celkově jsem byl hodně vyčerpaný. Proto jsem se nejprve rozhodl v Hradci zaběhnout půlmaraton a na tom jsme se také s trenérem Pavlem domluvili. Ale aby to nebylo tak jednoduché, v noci z pátku na sobotu se mi podařilo nádherně doplnit energii deseti hodinovým spánkem a já začal malinko přehodnocovat situaci. A také mám takové pravidlo, které neporušuji příliš často, že cesta na závod by neměla trvat déle než závod samotný. Proto jsem opět napsal Pavlovi, jestli si můžu zaběhnout maraton a on souhlasil.

V sobotu jsem se vzbudil už v 6 ráno, posnídal a připravil se na závod. Bral jsem na výlet i rodiče a za vydatného deště jsme vyrazili dokonce o 25 minut dřív než jsme plánovali. Příjemný začátek dne, jelikož většinou inklinujeme spíše ke zpoždění. Většinu cesty jsme strávili v dešti a příliš jsem nevěřil předpovědi, která věštila odpolední jasno a slunečno. A předpověď se výjimečně a zázračně nemýlila, odpoledne vykouklo sluníčko a slušně při závodě peklo. (Pokračování textu…)

Běh novojičínským parkem

Po zrušení maratonu pro zahraniční běžce v Košicích jsem se rozhodl na nic nečekat a raději závodit i na menších a kratších závodech, abych aspoň trochu zužitkoval formu. Bojím se, že opět jako na jaře zruší všechny závody a než se tak stane, chci toho maximálně využít. A tak jsem našel v termínovce na běhej.com tento závod v Novém Jičíně. Psalo se přesných 10 km se středně náročnou obtížností. Očekával jsem i kousek terénem, ale to se dá zvládnout. Pravdou je, že bych jednoznačně preferoval nějaký rovinatý asfaltový závod, ale žádný se v okolí bohužel nekonal.

Do Nového Jičína jsem jel s tatínkem a oba jsme byli připravení běžet 10 km. Vyfasovali jsme standardně startovní číslo, čip a musli tyčinku, kterou jsem ihned snědl, protože jsem moc nesnídal a už měl vcelku hlad. Bylo docela chladno, lehce pod 10 stupňů, ale dalo se to zvládnout. Rozklusal jsem se a dal i dvě rychlejší rovinky v parku, ve kterém byl také start závodu. Bohužel se mi při druhé rovince trochu natáhl sval a při rychlejším běhu to bolelo. V závodě se to ale naštěstí krásně rozeběhlo a nijak mě to nelimitovalo. Startoval jsem z jedné z předních řad a po startu jsem rychle vyběhl za ostatními běžci pryč z parku směr Kojetín. (Pokračování textu…)

Rohálovská desítka 2020

Příprava na letošní sezónu probíhá dost nevyzpytatelně, chvíli se mi běhá krásně a někdy zase ztěžka a vůbec to nejde. Kvůli zranění jsem vynechal i můj oblíbený tréninkový maraton na výstavišti v Českých Budějovicích, který v lednu beru jako test jak na tom jsem. Podobně přistupuji k Rohálovské desítce, kterou jsem letos běžel již po osmé a také z ní vyvozuji jakou mám formu. A tentokrát to byl můj úplně první letošní závod. Když se zadaří, mám radost. A když ne, řeknu si, že to pro mě přece není důležitý závod. Trénuji hlavně na stovku a tak to hodím za hlavu. V úterý a ve středu před závodem jsem měl tempovější tréninky, které jsem slušně přepálil. Ale běželo se mi dobře, tak jsem nechtěl zbytečně brzdit. Z toho na mě přišla taková únava, že jsem věděl, že se mi v závodě nepoběží dobře.

V sobotu, v den závodu, jsem ráno trochu zaklusal a dal 3 rovinky na protažení, testoval jsem tím nohy a zdálo se mi to již lepší. Před odjezdem na závod jsem krátce zaklusal ještě jednou a říkal jsem si, že to bude tak 50 na 50. Do Prusinovic jsem jel již ráno pro startovní čísla a ještě se vrátil domů. Na závod jsem pak znova dorazil asi 15 minut před startovním výstřelem. Rozklusaný a protažený jsem byl už před odjezdem a na místě jsem dal ještě pár set metrů a do startovního koridoru se protlačil zrovna ve chvíli, kdy komentátor zmiňoval můj velký úspěch na loňském MS na 24 hodin. Docela mě to překvapilo a potěšilo zároveň, zvlášť, když na startu bylo opravdu mnoho zvučných běžeckých jmen včetně například olympionika Jakuba Holuši. (Pokračování textu…)

Mistrovství světa na 24 hodin v Albi

Kvalifikace na tento závod pro mě byla dosti komplikovaná. Letos se změnila kvalifikační pravidla a já to začal řešit na poslední chvíli. Jediný závod, na kterém jsem mohl limit zaběhnout, bylo letošní Kladno. Ale na tomto závodě se mi vůbec nedařilo a úplně jsem vyhořel. Stále jsem měl ale otevřená zadní vrátka ve formě open závodu, který se běží současně s mistrovstvím a má samostatnou klasifikaci, ale po Kladně jsem zjistil, že už i ten je uzavřený. Byl jsem z toho smutný a smiřoval jsem se s tím, že letos do Albi nepoletím. Ale jednoho krásného dne mi zavolal Dan s tím, že je volné místo a mohl bych v rámci MS startovat. Na poslední chvíli jsem se tak dostal na startovku, z čehož jsem měl velkou radost. Možná i díky tomu, že jsem měl možnost startovat bez potřebného limitu, mě to donutilo přípravě věnovat maximum, abych neudělal ostudu a start na závodě si obhájil. Na přípravu jsem měl rovných 6 týdnů. Taková doba byla mezi stovkou ve Winschotenu a tímto závodem. Příprava tentokrát po konzultaci s trenérem Pavlem probíhala diametrálně odlišně od všech mých předchozích příprav na dlouhé závody. Chtěl jsem naběhat okolo 200 km týdně a také se naučit běhat pomalu okolo 5:15 min/km, což bylo plánované tempo začátku závodu. Pokud pominu odpočinek po stovce a odpočinek před tímto závodem, hlavní třítýdenní tréninkový blok čítal 216, 273 a 205 km týdně. Nikdy jsem tolik kilometrů v průběhu třech týdnů v tréninku nenaběhal a byl jsem velmi příjemně překvapený, jak to vše krásně můj organismus snáší a nebyl jsem z toho nijak výrazně unavený. Jediným negativním a znepokojujícím faktorem byl úbytek na váze, který jsem se snažil kompenzovat dvojitými porcemi jídla, ale ani to nepomáhalo.

Český tým při slavnostním vlajkovém průvodu.
Český tým při slavnostním vlajkovém průvodu. (foto Petr Herejt)

Před závodem jsem se fyzicky cítil velmi dobře a věřil v dobrý výsledek. Horší to bylo s psychickým naladěním. Vracel jsem se do místa, kde jsem v roce 2016 zaběhl svůj životní závod, ale současně po několika následujících neúspěšných pokusech na jiných 24 hodinových závodech. Potřeboval jsem udržet hlavu v klidu a ideálně běžet úplně stejně jako před 3 lety. Tedy aspoň co se začátku týče, protože v tak luxusní výsledek jako minule jsem tentokrát rozhodně nedoufal. Byl bych spokojený s 240 km, což by byla moje druhá nejlepší 24 hodinovka a znamenalo by to také jakýsi comeback do těchto závodů a kvalifikaci na další reprezentační závody. (Pokračování textu…)

Run Winschoten 100 km 2019

Přemýšlím, jak mám tento report ze závodu vůbec začít a začnu odhalením svých pocitů po dubnové stovce v Plzni. Ačkoli se mi na tomto závodě podařilo malinko vylepšit osobák a získat titul mistra ČR, nebyl jsem se svým výkonem spokojený. Veřejně jsem o tom raději příliš nemluvil, protože stěžovat si po tak úspěšném závodě mi přišlo dost pošetilé. Ale faktem je, že mi prostě závod nesedl a věděl jsem, že po zimní přípravě jsem měl běžet v lepším čase. Ve Winschotenu to byla letos moje druhá stovka a původně jsem chtěl svůj osobák dále ještě vylepšit. Jenže letní příprava neprobíhala podle představ, letos mě horko paralyzovalo více než v minulých letech a neběhalo se mi tak, jak bych si představoval. Díky tomu jsem ani moc nenaběhal, ale aspoň jsem byl před závodem odpočinutý a cítil se celkem v pohodě. Ale ani tak jsem neměl nějaké vysoké očekávání a přál jsem si dokončit pod 7:18:32. To byl čas z Plzně a jakékoli vylepšení osobáku, klidně i o vteřinu, mě vždy hodně motivuje. A ještě jsem měl jeden cíl skončit do pátého místa, protože Winschoten je jedním z mála závodů, kde prvních pět bere peníze. A i za páté místo už se dají koupit jedny běžecké boty ve výprodeji.

Poslední dobou ale prožívám v práci dost hektické období a vůbec nic nestíhám. Podobně hekticky probíhala i má příprava na závod. Balil jsem se den před odjezdem, kdy jsem zjistil, že nemám dost svých oblíbených gelů Agave. Ale naštěstí oba kluci, se kterými jsem cestoval, mi pomohli. Až mě překvapilo, že ultra v ČR snad každý běhá na Agave. Do Holandska jsme jeli ve čtvrtek ráno z Prahy ve složení Michal Nosek, Lukáš Ďopan, Hanka Vičarová a já. Bez větších problémů jsme lehce po 6 večer dorazili do Winschotenu a kromě Michala, který spal v hotelu, jsme se ubytovali u syna jednoho z organizátorů. Ubytování bylo opět skvěle umístěné a na start jsme to měli jen pár set metrů. V pátek jsme spíše odpočívali, lehce vyklusli, vyzvedli startovní čísla a dali krátký výlet do sousedního Blauwestad. Byl jsem velmi překvapený, že jsem dostal startovní číslo 2 a tajně doufal, že Dan bude mít jedničku. Ale jedničku dali bohužel Pascalovi, nejlepšímu Holandskému stovkaři. Tak velká důvěra od pořadatelů se mi úplně nelíbila, ale neřešil jsem to. Do postele jsme ulehli brzo, jelikož letos byl start posunutý na 9, což je o hodinu dříve než v minulých ročnících. (Pokračování textu…)

Self-Transcendence 24 hodin Kladno

V červnu jsem začal řešit druhou polovinu sezóny a zejména svoji účast na říjnovém MS na 24 hodin ve francouzském Albi. Na tento závod mám velmi hezké vzpomínky a před 3 lety se mi na něm podařilo zaběhnout skvělý výsledek. A proto jsem letos nechtěl chybět. Začal jsem řešit nominaci, jelikož byla letos změněná kritéria a já jsem jim příliš nerozuměl. Zjistil jsem, že výkon z Číny v roce 2017 se mi již nepočítá a od té doby jsem pořádnou 24 hodinovku nezaběhl. Takže jsem hledal možnosti, kde limit zaběhnu. Závod v Kladně byl vyprodaný a jiný závod v přijatelné vzdálenosti se nekonal. Stejně jsem ale zkusil napsat organizátorům do Kladna, jestli by se pro mě nenašlo volné místečko. Bohužel bez odezvy. Následně jsem již začal řešit open závod, který se v Albi běží paralelně vedle mistrovství světa. Jenže i na něj probíhá kvalifikace a organizátoři si závodníky vybírají. Takže ani zde není účast stoprocentní.

11 dnů před Kladnem se mi při obědě rozezněl telefon a s překvapením se na druhé straně ozval Viharin, organizátor kladenské 24 hodinovky, že pokud chci, můžu startovat. Prý jsem v minulých letech podal dobré výkony a byla by škoda, abych se i letos nepokusil o dobrý výsledek. Možná k tomu trochu přispělo i mé postěžování si ve slovenském Šamoríně na vyprodanost Kladna, kde jsem na konci června skvěle zaběhl 6 hodinovku. Organizační tým je zde totiž z velké části stejný. Já jsem samozřejmě neváhal ani chvíli, ale svoji účast jsem raději potvrdil až po konzultaci s trenérem. (Pokračování textu…)

Sri Chinmoy 6 hodin Šamorín

Díky běhání jsem procestoval snad půl Evropy, ale u bratrů Slováků jsem ještě nikdy nezávodil. Šesti a dvanácti hodinovka se zde koná každoročně, ale z doslechu jsem věděl, že trať v Nitře není příliš dobrá a proto jsem ji zatím nikdy neplánoval. Ale letos organizátoři závod přesunuli do Šamorína na 723 metrů dlouhý rovinatý okruh s minimem zatáček, který k účasti přímo vybízel.

Pár dnů před závodem jsem se necítil příliš dobře, neběhalo mi to a dalo by se říct, že jsem se běžecky trápil. Přisuzuji to hlavně vedru, které bylo občas doslova nesnesitelné, ale trenér řekl, že v sobotu budu „v pohodě“. Přiznám se, že jsem mu nevěřil. A navíc 2 dny před závodem jsem musel do Prahy, den před závodem jsem se vracel a vlakem se evidentně stěhovala celá Praha na prázdniny pryč. Takže jsem půlku cesty prostál v uličce a moc mi to na formě nepřidalo. Šestihodinovky neběhám a svojí jedinou účastí v roce 2013 jsem si vyběhal osobák 71 km. A ten jsem chtěl rozhodně překonat, což neměl být větší problém, jen při pohledu na předpověď počasí jsem se obával tropických teplot. Snem bylo překonat hranici 80 km, ale vzhledem k okolnostem před závodem jsem si vůbec nevěřil. (Pokračování textu…)

Běh Bystřicí pod Hostýnem 2019

Když se vloni konala oslava 650 let výročí města, součástí byl i závod Běh Bystřicí. Vůbec jsem nečekal, že město tradici oslav zachová a i letos byl na náměstí připravený bohatý kulturní program. Samotný závěr oslav pak opět patřil běžcům a závodu na 7 km. Trasa byla stejná jako minule, jednalo se o 2 okruhy po zhruba 3,5 km. Tentokrát jsem se při oslavách krotil, abych nedopadl jako v minulém roce, kdy jsem se na startu necítil úplně v ideální kondici. V sobotu jsem dal jen asi 8 piv, nepanákoval a důsledně prokládal nealkem. Díky tomu jsem se v neděli před startem závodu cítil naprosto v pohodě.

Sice jsem měl malinko tužší nohy, ale po důkladném rozběhání a rozcvičení ztuhlost naprosto zmizela. Na startu bylo mnoho známých, pokecali jsme a rychle se přiblížil čas startu. Se startovním číslem 2 jsme v 13:15 za slunného dne v největším horku vyrazili ukrajovat první kilometry. V čele se ocitl Jirka Kubíček následovaný Jirkou Novotným a já běžel třetí. O dění za mnou jsem neměl sebemenší tušení, protože závod byl od začátku až do konce slušný fofr. V zahájeném jsem si řekl, že trochu zariskuji, kluci přede mnou běželi hezky, ale já cítil, že bych mohl běžet malinko rychleji a tak jsem šel do čela. Představoval jsem si, že si udělám náskok, ale to se tak úplně nepodařilo. Když jsem se občas otáčel, viděl jsem nějakého oranžového běžce, držel se mě jako klíště a já se ho nemohl vůbec zbavit. V té rychlosti jsem ani nedokázal rozpoznat, o koho se jedná. Celé druhé kolo běžel pár metrů za mnou a slušně mě znervózňoval. (Pokračování textu…)